ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.110.2019.1
KSOS 39 INS XY
11 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 110/2019-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Anety Babincové , se sídlem v Ostravě, Bronzová 1291/21, PSČ 710 00, jako insolvenční správkyně dlužníků J. Š. a J. Š., zastoupené Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, 17. listopadu 1137/27a, PSČ 736 01, proti žalované J. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské 1305/18, PSČ 736 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. Š. , narozeného XY, a J . Š. , narozené XY, obou bytem XY , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2019, č. j. 11 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. března 2018, č. j. č. j. 11 ICm XY, určil, že darovací smlouva ze dne 27. října 2014, na základě níž byly nemovitosti (specifikované ve výroku rozsudku − dále jen „sporné nemovitosti“), převedeny na žalovanou, je vůči přihlášeným věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkům v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, neúčinná (výrok I.), žalované uložil, aby vydala sporné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníků „v rámci insolvenčního řízení“ vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. KSOS 39 INS XY (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. února 2019, č. j. 11 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Insolvenční řízení bylo zahájeno k insolvenčnímu návrhu dlužníků dne 2. listopadu 2015.
2) Insolvenční soud usnesením ze dne 20. listopadu 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, zjistil úpadek dlužníků, ustanovil insolvenční správkyni a povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením. Následným usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. KSOS 39 INS XY, insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil konkurs na jejich majetek.
3) Dne 27. října 2014 uzavřeli dlužníci (jako dárci) a žalovaná (dcera dlužníků jako obdarovaná) darovací smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Vlastnické právo žalované ke sporným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 30. října 2014.
4) V době uzavření darovací smlouvy byli dlužníci v úpadku.
5) Okresní soud v Karviné − pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 106 C 312/2015-97, zamítl žalobu, kterou se (tamní) žalobkyně (Československá obchodní banka, a. s.) domáhala vůči žalované určení neúčinnosti darovací smlouvy.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §235, §236 odst. 1, §237 odst. 1, §239 odst. 3 a §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, a ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněných pod čísly 60/2014 a 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“ a „R 106/2016“), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101 – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že darovací smlouva je neúčinným právním úkonem a žalovaná má povinnost vydat plnění, jež „ušlo z neúčinného právního úkonu“, do majetkové podstaty dlužníků.
Přitom zdůraznil, že:
a) Darovací smlouva byla uzavřena ve prospěch osoby blízké v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení.
b) Darovací smlouva je „právním úkonem“ bez přiměřeného protiplnění.
c) V době uzavření darovací smlouvy byli dlužníci v úpadku a touto smlouvou převedli do vlastnictví žalované „jediný hodnotný majetek“; zkrátili tak možnost uspokojení věřitelů dlužníků v insolvenčním řízení.
d) Neobstojí námitka žalované, podle níž o dluzích „svého otce (svých rodičů) nevěděla“, když „smyslem neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn“.
Konečně doplnil, že výsledek řízení (vedeného pod sp. zn. 106 C 312/2015) o odpůrčí žalobě (podle ustanovení §589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku − dále jen „o. z.“), tj. rozsudek, jímž soud odpůrčí žalobu zamítl, nemůže mít (pro projednávanou věc) žádný význam.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení otázky, zda „je pro neúčinnost právního úkonu bez přiměřeného protiplnění relevantní vědomost obdarovaného o úpadkové situaci dlužníka (dárce)“.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013 a naopak zastává názor, podle něhož „nemůže být úkonem bez přiměřeného protiplnění uzavření darovací smlouvy s dlužníky (…), když jí Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov dal jednoznačně za pravdu, že o úpadku rodičů nevěděla“. Současně nesouhlasí s tím, že „by snad některá ustanovení zákona insolvenčního měla mít přednost před ustanoveními jiného zákona stejné právní síly“ (míněno ustanovení §589 o. z.).
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovením §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 17/2013 (a v judikatuře Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 106/2016, jakož i v rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Konečně Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že závěr, podle něhož je právní úprava obsažená v ustanoveních §235 až §243 insolvenčního zákona komplexní a institut neúčinnosti právních úkonů (právních jednání) nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. též R 60/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 1666/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2015, pod číslem 135), se uplatní i ve vztahu k institutu relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka upravenému v ustanoveních §589 a násl. o. z.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu