ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.119.2019.1
KSBR 54 INS XY
(73) 28 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 119/2019-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčního správce dlužníka ENERGOSUN a. s., zastoupeného JUDr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Tyršova 521, PSČ 390 02, proti žalovanému L. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ENERGOSUN a. s. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28386477, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY, o návrhu žalovaného na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 ICm XY se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) se žalobce (insolvenční správce dlužníka ENERGOSUN a. s.) domáhá vůči žalovanému (L. S.) určení neúčinnosti označené dohody o narovnání, určení neúčinnosti právního jednání, v jehož důsledku žalovaný dosáhl v rámci exekuce uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi ve výši 46.108.854,82 Kč a konečně uložení povinnosti uhradit do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu ve výši 46.108.854,82 Kč.
K námitce žalovaného ze dne 27. května 2019 (č. l. 114-116 spisu), že není dána věcná příslušnost insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí věci, Vrchní soud v Olomouci (jako nadřízený soud) usnesením ze dne 12. července 2019, č. j. 28 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 54 INS XY), určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení §7a písm. b) a §159 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
V témže podání (ze dne 27. května 2019) žalovaný navrhl, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti dle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Městskému soudu v Praze. Návrh odůvodnil tím, že v Praze má bydliště žalovaný a má zde své sídlo i žalobce, přičemž jak pro účastníky řízení, tak pro jejich zástupce by bylo vhodnější, kdyby daná věc byla přikázána k rozhodování pražskému soudu. K tomu doplnil, že zástupce žalobce má sice sídlo v Táboře, i pro něj je však „dostupnost do Prahy zcela jistě výhodnější“. Postoupení věci Městskému soudu v Praze by navíc vedlo i k celkovým úsporám účastníků na nákladech řízení.
Žalobce s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí (č. l. 130 spisu), maje za to, že skutečnosti, kterými žalovaný odůvodňuje návrh na delegaci vhodnou, nezakládají dostatečný důvod pro zásah do místní příslušnosti soudu a že žalovaný práva podat návrh na delegaci vhodnou zneužívá k cílenému protahování řízení.
Podle ustanovení §12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Brně, u nějž je věc vedena, i Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Důvody uváděné žalovaným přitom nejsou způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy.
Situace, že některý z účastníků řízení (či jejich právních zástupců) musí překonat mezi místem současného sídla a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou totiž spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013). Přitom též nelze pominout, že skutečnosti popisované žalovaným jsou přirozeným důsledkem pravidla, podle kterého se obecná místní příslušnost soudu v incidenčních sporech neurčuje prostřednictvím obecného soudu žalovaného (§84, §85 o. s. ř.), nýbrž prostřednictvím insolvenčního soudu dlužníka, z jehož insolvenčního řízení vzešel incidenční spor [§7b odst. 4 ve spojení s §7a písm. b) insolvenčního zákona]; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sen. zn. 29 ICdo 138/2017.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu