ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.128.2017.1
KSOS 33 INS XY
33 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 128/2017-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Jančovičem, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, PSČ 750 02, proti žalovanému Horizont ISPL v. o. s. , se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčnímu správci dlužníka Q group s. r. o., o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 33 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Q group s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Riegrova 384/28, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25834380, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2017, č. j. 33 ICm XY, 18 VSOL XY (KSOS 33 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem pro uznání ze dne 5. října 2016, č. j. 33 ICm XY, KSOS 33 INS XY, určil, že pohledávka žalobce (J. S.) ve výši 8 572 165,88 Kč za dlužníkem (Q group s. r. o.) „existuje jako zajištěná ve výši 8 572 165,88 Kč a je po právu“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud – cituje §114b a §153a odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že zaslal žalovanému výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., která mu byla doručena 27. června 2016. „Protože žalovaný se k předmětné výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto se má podle §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud předeslal, že za podmínek §114b o. s. ř. může soud žalovaného usnesením vyzvat, aby se ve věci vyjádřil, a použit ho o možnosti vydání rozsudku pro uznání, pokud daný nárok uzná, případně se nevyjádří ve stanovené lhůtě (fikce uznání). Přitom zdůraznil, že fikce uznání nároku, jak je upravena v §114b odst. 5 o. s. ř., nastává jen tehdy, jestliže pro vydání usnesení s výzvou dle §114b odst. 1 o. s. ř. byly splněny všechny zákonné podmínky.
S poukazem na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 5/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 22, pak odvolací soud konstatoval, že postup dle §114b o. s. ř. přichází (v incidenčních sporech) v úvahu pouze ve výjimečných případech. V dané věci, jak vyplývá z obsahu spisu a z insolvenčního rejstříku, byla popřena nevykonatelná pohledávka žalobce co do pravosti, výše a pořadí. Daný popěrný úkon insolvenčního správce byl řádně odůvodněn, čímž bylo jasně a srozumitelně specifikováno procesní stanovisko žalovaného, jakožto insolvenčního správce, z jakých důvodů přihlášenou pohledávku popírá. Za této situace nebyly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř., neboť to nevyžadovala jak povaha věci, tak ani okolnosti případu. Nemohla tak nastat fikce uznání nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř., a proto nemohl být vydán rozsudek pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř. „k řešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel především polemizuje se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem ve zmiňovaném usnesení sen. zn. 29 ICdo 5/2012, když má za to, že „není povinností soudu prvního stupně suplovat činnost účastníků řízení a za tyto obstarávat jejich stanoviska ve věci, či jejich procesní obrany.“
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v řešení dovoláním předestřené otázky – výkladu §114b odst. 1 o. s. ř. pro poměry žalob o určení pravosti, pořadí a výše popřených pohledávek – je napadené rozhodnutí zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak vyplývá z usnesení sen. zn. 29 ICdo 5/2012, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2015.
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, který lze shrnout tak, že přihláškou nevykonatelné pohledávky (a obsahem žaloby na určení její pravosti) a popěrným úkonem insolvenčního správce by měla být procesní stanoviska stran incidenčního sporu konkretizována natolik, že předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. naplněny zásadně nebudou. Výjimku představují především situace, kdy neobsahuje popření pravosti pohledávky argumentaci, ze které insolvenční správce dovozuje své popření.
Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
V poměrech projednávané věci se přitom z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že pohledávka žalobce byla insolvenčním správcem (žalovaným) popřena co do pravosti, výše a pořadí s odůvodněním, že zajištění vzniklo neúčinným právním úkonem dlužníka, poskytl-li dlužník majetek k zajištění již existujícího závazku, pohledávka nevznikla a nevzniklo ani zajištění. Odvolací soud odkázal na zápis o přezkumném jednání ze dne 29. června 2015, z něhož vyplývá, že insolvenční správce se také vyjádřil k dílčím pohledávkám tvořícím celkovou výši pohledávky s příslušenstvím. Ani Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že označenými procesními úkony účastníků byla jejich procesní stanoviska konkretizována natolik, že předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. nebyly naplněny.
Zbývá dodat, že případné nejsou ani odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004. V označených rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud zabýval odlišnou problematikou, neposuzoval splnění podmínek pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu