ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.148.2018.1
KSPA 56 INS XY
56 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 148/2018-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužníka K. S., zastoupenému Mgr. Janem Škeříkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, PSČ 140 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 56 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě v části, v níž se žalobce (ŠkoFIN s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka K. S.) určení, že pohledávka č. 2 co do výše 303.554,45 Kč a pohledávka č. 3 ve výši 297.200,24 Kč je po právu (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že pohledávka č. 2, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka je co do výše 53.439,54 Kč po právu (bod II. výroku).
3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 18.969,43 Kč (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování ve vztahu k zamítavému výroku o věci samé k závěru, že sporná pohledávka vznikla až po rozhodnutí o úpadku a jako taková je se zřetelem k závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. července 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (druhý výrok).
[4] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že sporná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky a vznikla až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené k přihlášení pohledávek v rozhodnutí o úpadku. Na tomto základě přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že do insolvenčního řízení nebyla pohledávka přihlášena po právu.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, než v jeho ustálené rozhodovací praxi“.
[6] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
[7] Závěry soudů nižších stupňů lze shrnout tak, že:
- uzavře-li dlužník s věřitelem před zahájením insolvenčního řízení smlouvu o poskytování služeb, která nebude ukončena po prohlášení úpadku, nemůže věřitel přihlásit pohledávky, které ke dni prohlášení úpadku neexistují,
- dojde-li k následnému prodlení dlužníka a ukončení smlouvy, je pohledávka věřitele v této souvislosti vzniklá novou pohledávkou za dlužníkem a věřitel může požadovat její plné splacení (na rozdíl od ostatních věřitelů).
Takové závěry má dovolatel za neudržitelné a z pohledu insolvenčního zákona za nesystematické, s tím, že povedou buď k tomu, že oddlužení bude zrušeno [ §418 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], nebo k tomu, že smlouvy o poskytování služeb budou ukončovány věřiteli nebo osobami s dispozičními oprávněními a dlužníci tak přijdou o možnost čerpat pro ně důležité služby (což dle zkušeností dovolatele může mít v případě služeb souvisejících s motorovými vozidly fatální důsledky na schopnost dlužníka plnit oddlužení).
[8] Dovolatel tedy má za to, že minimálně pro případ pohledávek z neukončených smluv o operativním leasingu uzavřených před zahájením insolvenčního řízení, na základě kterých dlužník průběžně čerpá a platí služby průběžně související s jeho provozem, by měl Nejvyšší soud přehodnotit judikatorní závěry uvedené (mimo jiné) v R 54/2012, konkrétně tyto závěry:
„Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však ( není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
K pohledávkám, které jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, se vedle pohledávek vypočtených v §170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. §185 insolvenčního zákona), řadí i pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v §168 a §169 insolvenčního zákona.“
[9] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., ani nevysvětluje, jak mají být revidovány závěry obsažené v R 54/2012.
[10] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (16. července 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[11] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[12] Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu, v němž směřovalo proti těmto nákladovým výrokům, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně, přípustnost dovolání proti těmto výrokům vylučuje i ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
[13] V rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[14] Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 54/2012, z nichž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněného pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněného pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvod přistoupit ke změně této judikatury na základě dovolací argumentace (jak požaduje dovolatel) Nejvyšší soud neshledal.
[15] V posouzení toho, co se rozumí pohledávkou vázanou na splnění (odkládací) podmínky, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v R 85/2015.
[16] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. listopadu 2018) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu