ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.159.2017.1
KSCB 28 INS 11674/2013
29 ICm 3911/2013
sp. zn. 29 ICdo 159/2017-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Specializovaného finančního úřadu , se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, za účasti KAMION TRANSPORT s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25170961, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 3911/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. , se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2017, č. j. 29 ICm 3911/2013, 102 VSPH 546/2015-256 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2017, č. j. 29 ICm 3911/2013, 102 VSPH 546/2015-256 (KSCB 28 INS 11674/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. května 2015, č. j. 29 ICm 3911/2013-203, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) v řízení o žalobě žalobce (Specializovaného finančního úřadu) vůči žalovanému (Mgr. Ing. Ivo Halovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s.) určil, že „pohledávky P264-1, P264-2, P264-3, P264-4, P264-5, P264-6, P264-7, P264-8, P264-9, P264-10, P264-11, P264-12, P264-12, P264-13, P264-14 a P264-15, všechny přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, jsou po právu“ (bod I. výroku), určil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (bod II. výroku) a uložil vedlejšímu účastníku (Autodopravě Hanzalík, s. r. o.) zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 171 Kč (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce přihláškou ze dne 26. července 2013 přihlásil do insolvenčního řízení 15 dílčích nevykonatelných pohledávek s odůvodněním, že u dílčích pohledávek č. 1 až 13 a dílčí pohledávky č. 15 jde o odhad pohledávky žalobce na dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období (u pohledávky č. 15 správně jde o odhad pohledávky na dani z příjmu právnických osob), a u dílčí pohledávky č. 14 jde o odhad pohledávky na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.
2/ Podáním došlým soudu dne 17. září 2013 upravil žalobce výši uplatňované dílčí pohledávky č. 11 a 14 a důvod uplatňovaných pohledávek s tím, že
- dílčí pohledávka č. 1 byla přihlášena ve výši 946 770 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období září roku 2009,
- dílčí pohledávka č. 2 byla přihlášena ve výši 86 800 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období únor roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 3 byla přihlášena ve výši 1 278 166 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období březen roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 4 byla přihlášena ve výši 86 115 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období duben roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 5 byla přihlášena ve výši 82 916 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období květen roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 6 byla přihlášena ve výši 85 444 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období červen roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 7 byla přihlášena ve výši 156 027 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období červenec roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 8 byla přihlášena ve výši 206 730 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období září roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 9 byla přihlášena ve výši 825 362 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období říjen roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 10 byla přihlášena ve výši 1 436 993 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období listopad roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 11 byla přihlášena ve výši 19 487 943 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 415082/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období prosinec roku 2010,
- dílčí pohledávka č. 12 byla přihlášena ve výši 2 940 000 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 397916/13/4022-0700-302626, vydaného dne 26. srpna 2013 za zdaňovací období květen roku 2011,
- dílčí pohledávka č. 13 byla přihlášena ve výši 7 959 054 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 407034/13/4022-0700-302626, vydaného dne 3. září 2013 za zdaňovací období září roku 2011,
- dílčí pohledávka č. 15 byla přihlášena ve výši 3 079 940 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 404463/13/4022-0700-302626, vydaného dne 30. srpna 2013 za zdaňovací období roku 2011,
- dílčí pohledávka č. 14 byla přihlášena ve výši 1 362 772 Kč na základě dodatečného platebního výměru, č. j. 387628/13/4000-27801-202443, za daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období od 1. ledna až do 31. května 2013.
3/ Na přezkumném jednání konaném dne 30. září 2013 byly všechny dílčí pohledávky žalobce popřeny co do pravosti z důvodu nedoložení právního titulu vzniku pohledávky. Vyrozumění insolvenčního správce ze dne 5. listopadu 2013 o popření nevykonatelné pohledávky bylo doručeno žalobci dne 7. listopadu 2013, žaloba byla podána 19. listopadu 2013.
4/ Platební výměry, které byly uplatněny jako důvod vzniku dílčích pohledávek č. 1 až 11 spolu se zprávou o daňové kontrole ze dne 3. září 2013, č. j. 395238/13/4022-0700-302626, se staly vykonatelnými dne 16. října 2013. Dodatečný platební výměr k uplatněné dílčí pohledávce č. 12, předložený spolu s navazující zprávou o daňové kontrole ze dne 8. července 2013, č. j. 13011175661/2203-05401-303414, nabyl právní moci dne 16. října 2013. Dodatečný platební výměr k dílčí pohledávce č. 13, předložený spolu s navazující zprávou o daňové kontrole ze dne 29. srpna 2013, č. j. 376901/13/4022-07000-301189, nabyl právní moci dne 16. října 2013. Dodatečný platební výměr příslušný k dílčí pohledávce č. 15, předložený spolu se zprávou o daňové kontrole ze dne 28. srpna 2013, č. j. 402853/13/4022-07000-303318, nabyl právní moci dne 16. října 2013. Platební výměr ze dne 20. srpna 2013, č. j. 387529/13/4000-27801-202443, předložený včetně doručenky (dílčí pohledávka č. 14) a příslušného daňového přiznání, nabyl právní moci dne 9. července 2013 a vychází z daňového přiznání dlužníka.
5/ U soudního jednání konaného dne 30. dubna 2014 žalovaný uznal částečně dílčí pohledávku č. 1 ve výši 808 486,72 Kč, dílčí pohledávku č. 3 ve výši 1 200 000 Kč a dílčí pohledávku č. 7 ve výši 73 656 Kč. Podáním ze dne 17. července 2014 žalobce navrhl, aby soud rozhodl o této části žaloby rozsudkem pro uznání.
Na tomto základě insolvenční soud nejprve v rozsahu pohledávek specifikovaných v bodu 5/ žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dále insolvenční soud uzavřel, že uplatněné pohledávky žalobce jsou vykonatelné, z čehož plyne, že pro žalovaného platí v rámci uplatněné procesní argumentace omezení vtělené do §199 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Jediným důvodem pro popření pohledávky bylo nedoložení právního titulu vzniku pohledávky, z dokazování však vyplynulo, že žalobce řádně předložil vykonatelné tituly vzniku všech pohledávek.
Jestliže přede dnem konání přezkumného jednání ve věci byla změněna a doplněna přihláška pohledávek, bylo patrné, že důvodem uplatňovaných pohledávek jsou platební výměry, a v návaznosti na §243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nabudou nepravomocné tituly ke dni konání přezkumného jednání právní moci a následně i vykonatelnosti. Insolvenčnímu správci tak muselo být po doplnění přihlášky pohledávky zřejmé, že soud bude v incidenčním sporu postupovat v režimu §199 insolvenčního zákona a již při přezkumném jednání proto žalovaný jako insolvenční správce měl tomuto zjištění přizpůsobit obsah popěrného úkonu. To však neučinil a pohledávku popřel pouze v obecné rovině z důvodu nedoložení existence právního titulu vzniku pohledávky. Žalovaný tak musí nést následky svého nedostatečně skutkově vymezeného popěrného úkonu, když další skutečnosti, které odůvodňují popěrný úkon, uvedl až v rámci vyjádření k žalobě, tedy po uplynutí lhůty dle §199 odst. 3 insolvenčního zákona.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze ve výroku specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že výrok I. správně zní: „Určuje se, že pohledávky P264-1, P264-2, P264-3, P264-4, P264-5, P264-6, P264-7, P264-8, P264-9, P264-10, P264-11, P264-12, P264-13, P264-14 a P264-15, všechny přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 INS 11674/2013, jsou po právu.“ (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobci nepřiznal právo na jejich náhradu (druhý výrok). Odvolací soud jako s žalovanou jednal s nově ustanovenou insolvenční správkyní Mgr. Zuzanou Orbesovou. Jako vedlejšího účastníka v záhlaví svého rozhodnutí označil společnost FUEGA s. r. o. (dále jen „společnost F“).
Odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu věcně potvrdil ve správném znění, neboť v bodu I. výroku rozsudku insolvenčního soudu byla nedopatřením uvedena dílčí pohledávka P264-12 dvakrát.
V dalším odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu a „vyjádření žalobce“ a konstatoval, že rozhodnutí insolvenčního soudu neshledává rozporným s Ústavou ani s Listinou základních práv a svobod, nebo s principem spravedlivého procesu či principem rovnosti účastníků, a také neshledal ničeho, co by bylo v rozporu s ústavně konformním výkladem §243 daňového řádu.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka soudu předkládá tyto otázky:
1/ Posuzuje se v incidenčním sporu stav pohledávek vymáhaných dle daňového řádu podle okamžiku přihlášení a přezkumu pohledávky, nebo je třeba pouhým přezkumem přiznat takovým pohledávkám (a následně i věřitelům) status vykonatelných?
2/ Může se přihlášená pohledávka po rozhodnutí o úpadku (které nastoluje účinky mimo jiné podle §109 insolvenčního zákona) nebo dokonce po uplynutí lhůty k přihlášení stát pohledávkou vykonatelnou?
3/ Je §199 insolvenčního zákona ve vazbě na §243 odst. 2 daňového řádu vyložitelné ústavně konformně tak, aby došlo k věcnému přezkumu pohledávky přihlášené orgány daňové správy, nebo je třeba předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení §243 odst. 2 daňového řádu s ohledem na nemožnost domoci se věcného přezkumu pohledávek přihlášených orgány finanční správy?
4/ Je možné s odkazem na §243 odst. 2 daňového řádu odepřít věcný přezkum přihlášených pohledávek orgánů finanční správy, i když jde o popření insolvenčním správcem, který účastníkem předchozích řízení nebyl?
Dovolatelka míní, že soudy dovozený důsledek – nabytí vykonatelnosti pohledávky po přezkumu – je naprosto neodůvodnitelný. Díky tomu věřitel finanční správy proti všem pravidlům přeskočí do skupiny vykonatelných pohledávek, čímž zabrání věcnému přezkumu svých pohledávek. Podle dovolatelky tomu navíc brání §109 insolvenčního zákona; po rozhodnutí o úpadku nemůže žádná pohledávka nabýt vykonatelnosti.
Dále dovolatelka namítá, že soudy nezvolily ústavně konformní výklad §243 odst. 2 daňového řádu a §199 insolvenčního zákona, svým postupem založily nerovnost postavení insolvenčních věřitelů, což je proti zásadě rovnosti věřitelů se stejným nebo obdobným postavením dle §5 insolvenčního zákona, a odepřely možnost věcného přezkumu pohledávek orgánů finanční správy žalovanou.
Podle dovolatelky se aplikací §243 daňového řádu insolvenčnímu správci zcela nedůvodně odnímají argumenty, které by za normálních okolností vůči pohledávce měl. Kdyby šlo o nalézací řízení, pak by bylo po prvostupňovém rozhodnutí řízení přerušeno a po popření insolvenčním správcem by proběhl incidenční spor, v němž by se přihlíželo ke všem uplatněným argumentům insolvenčního správce.
Dovolatelka má za to, že kdyby soudy nepovažovaly §243 odst. 2 daňového řádu za neústavní, pak toto ustanovení nemůže obstát z hlediska testu proporcionality, který je třeba využít pro kolizi principů spravedlivého procesu a rovnosti věřitelů v insolvenčním řízení. Poměřením těchto dvou principů kritérii vhodnosti, potřebnosti a proporcionality v užším smyslu, dospívá dovolatelka k závěru, že zajištění možnosti dovolatelky věcně vyvracet tvrzení žalobce tak musí v této věci převážit, jinak není možno uvažovat o tom, že by žalobce a žalovaná byli rovnými stranami v incidenčním sporu.
Podle dovolatelky se soudy také nesprávně domnívaly, že §199 insolvenčního zákona brání věcnému přezkumu přihlášených pohledávek, ač toto ustanovení se vztahuje toliko na pohledávky přiznané exekučními tituly vzniklými po proběhnutí nalézacích řízení, včetně jejich opravných (přezkumných) fází. Analogicky poukazuje na pohledávky vykonatelné na základě notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, kdy neexistuje žádná překážka úplného věcného přezkumu.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Má za to, že problém nespočívá v právní úpravě §243 odst. 2 daňového řádu, ale v postupu insolvenčního správce, který „se sám připravil o možnost věcného projednání svých námitek, neboť je neuplatnil včas“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je částečně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
K dovoláním otevřené problematice se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, který byl dne 11. září 2019 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:
1/ Omezení kladené §199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení.
2/ V incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávky daňové), insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy; s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam. V incidenčním sporu mají význam (pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z §199 odst. 2 insolvenčního zákona) jen ty procesní námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže „rozhodnutí příslušného orgánu“ zde není, respektive ty procesní námitky, jež vedou k závěru, že „rozhodnutí příslušného orgánu“ se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným“.
3/ Vyjde-li v průběhu incidenčního sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky, která byla při přezkumném jednání přezkoumána jako „vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“ a jako taková popřena insolvenčním správcem, najevo, že v době konání přezkumného jednání o takovou „vykonatelnou“ pohledávku nešlo (např. proto, že rozhodnutí příslušného orgánu ještě nenabylo právní moci), není to důvodem pro zamítnutí žaloby (podané insolvenčním správcem), popírající insolvenční správce však není omezen v důvodech popření ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (§199 odst. 3 insolvenčního zákona).
4/ Ustanovení §243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně o pohledávce, která není (daňovou) pohledávkou za majetkovou podstatou, s „ukončením“ přezkumného jednání (rozuměj přezkumného jednání, při kterém byla taková daňová pohledávka přezkoumána). To znamená, že ani v těch případech, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným dnem právní moci rozhodnutí, nebylo rozhodnutí správce daně, které nabylo právní moci podle ustanovení §243 odst. 2 daňového řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2013), v době svého přezkumu pravomocným ani vykonatelným. Tím více to platí pro ty případy, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným po uplynutí lhůty počítané (až) od jeho právní moci.
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudcích ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 3/2017, a ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 29/2018.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněného pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), se dále podává, že podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném s ohledem na datum konání přezkumného jednání) byla dobou rozhodnou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, doba konání přezkumného jednání o pohledávce (srov. shodně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 144/2017).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, podle něhož je třeba incidenční spor vést v režimu §199 insolvenčního zákona, neboť v důsledku aplikace §243 odst. 2 daňového řádu rozhodnutí o pohledávkách nabyla právní moci, je s výše uvedenými právními názory v rozporu.
Soudy vyšly z toho, že v době přezkoumání pohledávek žalobce (při přezkumném jednání, jež se konalo dne 30. září 2013), měly být tyto pohledávky vykonatelné, neboť byly přiznány „pravomocnými“ rozhodnutími příslušného orgánu (správce daně), a to všechny dílčí přihlášené pohledávky žalobce, když shora vymezené dodatečné platební výměry ze dne 3. září 2013 k dílčím pohledávkám č. 1 až 11 se měly stát vykonatelnými dne 16. října 2013, dodatečné platební výměry k dílčím pohledávkám č. 12, 13 a 15 měly nabýt právní moci dne 16. října 2013 a platební výměr k dílčí pohledávce č. 14 měl nabýt právní moci dne 9. července 2013.
(Dodatečné) platební výměry měly nabýt právní moci, respektive vykonatelnosti, v důsledku aplikace §243 odst. 2 daňového řádu. Ze shora označené judikatury Nejvyššího soudu se ovšem podává, že §243 odst. 2 daňového řádu pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně s „ukončením“ přezkumného jednání. Rozhodnutí správce daně (žalobce), která měla dle soudů nabýt právní moci právě na základě §243 odst. 2 daňového řádu, nemohla být v době přezkumu pravomocná ani vykonatelná (pokud se nestala pravomocnými a vykonatelnými dříve) a insolvenční správce tak nemohl být omezen v důvodech popření podle §199 odst. 2 insolvenčního zákona, ani obsahem popěrného úkonu (§199 odst. 3 insolvenčního zákona). Tím více to platí pro dílčí pohledávky č. 12, 13 a 15, když soudy dovodily, že dodatečné platební výměry vztahující se k těmto pohledávkám měly nabýt právní moci až 16. října 2013.
Jinak je tomu u dílčí pohledávky č. 14, kde měl dotčený platební výměr ze dne 20. srpna 2013 nabýt právní moci již dne 9. července 2013, tedy před přezkumným jednáním, které se konalo dne 30. září 2013. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není zřejmé, zda se odvolací soud zabýval tím, kdy se měla pohledávka stát vykonatelnou a současně, zda předmětným vykonatelným titulem má být dodatečný platební výměr č. j. 387628/13/4000-27801-202443 nebo platební výměr č. j. 387529/13/4000-27801-202443. U dílčí pohledávky č. 14 je tak závěr o aplikaci §199 insolvenčního zákona přinejmenším předčasný.
Řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (předpoklady pro aplikaci §199 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona v návaznosti na §191 odst. 2 insolvenčního zákona a §243 odst. 2 daňového řádu, vše ve znění účinném do 31. prosince 2013), tak není správné a dovolání je důvodné.
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž právě takovými vadami je řízení v dané věci postiženo.
Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud vzal v potaz, že o části žalobou uplatněného nároku (o části dílčích pohledávek č. 1, 3 a 7) rozhodl insolvenční soud rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř. V takovém případě totiž může odvolatel namítat v zásadě jen to, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání (srov. §205b o. s. ř.). Napadené rozhodnutí, které tyto okolnosti nezohledňuje (nijak se k nim nevyslovuje) a přezkoumává (celý) rozsudek insolvenčního soudu věcně (i z jiných než v §205b o. s. ř. vymezených odvolacích důvodů), je tudíž ohledně oněch dílčích pohledávek nepřezkoumatelné.
Další pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že v odvolacím řízení jednal bez dalšího jako s vedlejším účastníkem se společností F, ačkoliv do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupil tehdejší insolvenční věřitel společnost Autodoprava Hanzalík s. r. o. (po změně obchodní firmy KAMION TRANSPORT s. r. o.; dále též jen „společnost K“), který též podal odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu. Měl-li snad odvolací soud za to, že do incidenčního sporu na místo společnosti K vstoupil jeho právní nástupce v insolvenčním řízení (v té době společnost F), pak tento postup byl nesprávný, neboť §19 věty druhé insolvenčního zákona, podle něhož nabyvatel pohledávky vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky, se neuplatní u vedlejšího účastenství. Je tomu tak proto, že vedlejší účastenství v incidenčním sporu o pravost, výši či pořadí pohledávky se neodvozuje od účasti v insolvenčním řízení a vedlejším účastníkem může být i jiná osoba, která věřitelem v insolvenčním řízení není, pokud má na výsledku sporu právní zájem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 65/2017).
Důsledkem tohoto nesprávného postupu odvolacího soudu je to, že v odvolacím řízení jednal jako s vedlejším účastníkem s osobou (společností F), která jím ve skutečnosti nebyla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení §243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu