ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.16.2017.1
KSPH 66 INS XY
66 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 16/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované I. P. , narozené XY, bytem XY, o určení výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků I. P. , narozené XY, a J. P. , narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 66 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 66 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2015, č. j. 66 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce (D. M.), přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, je ve výši 1 840 838 Kč po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že žalovaná zajistila (jako aval) zaplacení směnky vystavené dne 20. prosince 2011 manželi T. K obraně žalované uvedl, že směnka neobsahovala formální vady a závazek avalisty je na závazku dlužníka nezávislý materiálně (§32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového). Aval může uplatnit pouze ty námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky, nikoliv na vztazích avaláta k majiteli směnky. Nemůže tedy bez dalšího namítat cokoliv z kauzálních vztahů avaláta k věřiteli. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003 (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2016, č. j. 66 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a žalobci uložil zaplatit soudní poplatek z odvolání (třetí výrok).
Odvolací soud - cituje ustanovení §198 odst. 1, §410 odst. 1 a 2, §394a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011 (správně jde o rozsudek ze dne 31. července 2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 99) - dospěl k závěru, že popřou-li za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením společného oddlužení, nevykonatelnou pohledávku nezajištěného věřitele oba manželé (dlužníci), musí věřitel podat žalobu o určení pohledávky proti oběma dlužníkům. Podle odvolacího soudu nelze druhému dlužníku (proti kterému nebyla podána určovací žaloba věřitele) odejmout možnost procesní obrany spočívající v jeho účasti v řízení o určení pohledávky. Jelikož žalobce podal žalobu pouze proti dlužnici (nikoliv také proti dlužníku J. P.), insolvenční soud pochybil, pokud žalobu pro „nedostatek pasivní legitimace na straně žalované“ nezamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí resp. zamítnutí žaloby pro předčasnost.
Dovolatel tvrdí, že přihláška jeho pohledávky měla vady (jako dlužník byla označena pouze žalovaná a vadně uveden byl i důvod vzniku pohledávky), k jejichž odstranění insolvenční správce dovolatele nevyzval; proto nebylo možno přihlášku řádně přezkoumat. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a „judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3582/2010“ (správně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále dovolatel namítá, že ve vyrozumění insolvenčního správce o popření pohledávky nebyl správně poučen o následcích nepodání žaloby proti oběma dlužníkům. Insolvenční správce měl dovolatele „výslovně upozornit na nutnost podání žaloby jak vůči obligačnímu dlužníku, tak i vůči dlužníku, který nebyl nositelem daného směnečného závazku“. S poukazem na ustanovení §174 odst. 2, §188 odst. 2 a §198 odst. 2 insolvenčního zákona dovolatel míní, že v uvedených souvislostech jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje (vztahující se k výkladu §394a odst. 3 a §410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Jde především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 ICdo 1/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům:
1/ Popře-li za trvání účinků schválení oddlužení nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení, dlužník pohledávku nezajištěného věřitele, musí podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011, věřitel popřené pohledávky podat žalobu o určení její pravosti nejen proti insolvenčnímu správci, ale i proti popírajícímu dlužníku.
2/ Insolvenční správce i dlužník mohou popřít pohledávku každý z jiných důvodů a žádnému z nich nelze upřít právo „hájit své popření“ právě v incidenčním sporu zahájeném žalobou věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena. Byť insolvenční zákon v případě popření pohledávky dlužníkem výslovně pasivní legitimaci dlužníka (vedle insolvenčního správce) v incidenčním sporu neupravuje, lze ji dovodit právě z účelu sledovaného ustanovením §410 odst. 2 insolvenčního zákona, které popření dlužníka přiznává stejné účinky jako popření insolvenčního správce a které v mezích daného ustanovení přiznává dlužníku právo aktivně ovlivnit, jaké pohledávky a v jaké výši budou v rámci oddlužení uspokojovány.
Změny textu §410 insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb. (s účinností od 31. března 2011) pak nevzbuzují pochybnosti o tom, že insolvenční správce, který pohledávku nepopřel, se neúčastní incidenčního sporu ani tehdy, je-li vyvolán popřením dlužníka. Současně upřesňují, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.
Namítá-li dovolatel, že manžel dlužnice nebyl obligačním ani směnečným dlužníkem, pak pomíjí právní úpravu obsaženou v §394a insolvenčního zákona, kterou zavedl zákon č. 294/2013 Sb. (s účinností od 1. ledna 2014).
V usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil tyto závěry:
1/ Na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se hledí jako na jednoho dlužníka a mají postavení nerozlučných společníků. Tato právní fikce má současně časové omezení; trvá pouze do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení. Jinak řečeno, trvá buď pouze do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení (§394 odst. 2 insolvenčního zákona), o jeho odmítnutí (§390 odst. 3 a §393 odst. 3 insolvenčního zákona) či zamítnutí (§395 insolvenčního zákona), nebo v případě povolení oddlužení (§397 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) [nedojde-li k neschválení oddlužení či ke zrušení schváleného oddlužení] až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení (§413 insolvenčního zákona). V případě pravomocného prohlášení konkursu na majetek manželů (§396, §405 odst. 1 a 2 a §418 insolvenčního zákona) právní fikce jediného dlužníka a tím i nerozlučné společenství obou dlužníků končí.
2/ Po dobu trvání této fikce jsou pro oba manžele společné i všechny závazky, bez ohledu na to, že podnikatelem byl pouze jeden z manželů. Nesouhlas věřitele, který má pohledávku z podnikání, je tak ve vztahu k možnosti povolit či schválit oddlužení relevantní ve vztahu k oběma manželům. Ustanovení §394a insolvenčního zákona dlužníkům - manželům pouze dává právo využít tuto možnost, nejde o povinnost. Je tak zcela na manželích, aby zvážili své možnosti oddlužení a podle toho zvolili vhodný postup, tedy zda si podají insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení každý sám nebo využijí práva podle §394a insolvenčního zákona a podají společný návrh na oddlužení. Přitom se vychází z předpokladu, že při společném návrhu na povolení oddlužení manželé znají své majetkové poměry a jsou připraveni nést veškerá rizika s tím spojená.
Uzavřel-li odvolací soud, že dovolatel měl žalobu podat proti oběma dlužníkům - manželům, kteří na přezkumném jednání konaném před schválením společného oddlužení popřeli (oba) jeho nevykonatelnou pohledávku, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
V této souvislosti nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani o tom, že přihláška dovolatele nebyla vadná jen proto, že se týkala toliko dlužnice. Není rovněž zřejmé, proč by měla být přihláška vadná v popisu důvodu vzniku pohledávky.
Současně je zřejmé, že poučení žalobce o tom, koho má ve věci žalovat, přesahuje meze poučovací povinnosti soudu dle §5 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 3544/12, anebo v judikatuře Nejvyššího soudu závěry obsažené v usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usneseních ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 269/2015, ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1533/2015, a v rozsudcích ze dne 29. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1335/2004, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010).
Konečně Nejvyšší soud (pro úplnost) dodává, že v poměrech dané věci (kdy nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, který je sám o sobě důvodem zamítnutí žaloby, trval i k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu) není pro výsledek dovolacího řízení právně významné, zda se žalobci (vskutku) dostalo řádného poučení (viz výzva insolvenčního správce ze dne 30. září 2014) podle ustanovení §197 odst. 2 insolvenčního zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu