ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.16.2018.1
KSBR 54 INS 11584/2010
28 ICm 1314/2016
sp. zn. 29 ICdo 16/2018-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L180 s. r. o., se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 6, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 24 82 04 74, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému PERSIMMON SOLUTIONS INC ., se sídlem Suite 13, First Floor Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street Victoria, Mahe, Seychely, reg. číslo 134320, zastoupenému JUDr. Martinem Buriánem, advokátem, se sídlem v Brně, Středova 94/1, PSČ 602 00, o popření pohledávky přihlášeným věřitelem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 ICm 1314/2016, jako incidenční spor v insolvenčním věci dlužníka RE 100 D s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 18 94 81, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 11584/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2017, č. j. 28 ICm 1314/2016, 16 VSOL 179/2017-77 (KSBR 28 (24) INS 11584/2010), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. dubna 2017, č. j. 28 ICm 1314/2016-68, odmítl žalobu o popření pohledávky přihlášeným věřitelem ze dne 16. května 2011 (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.228,- Kč (výrok II.), rozhodl o vrácení částky 10.000,- Kč složené na účet soudu dne 7. června 2011 žalobci a žalobci uložil, aby mu sdělil číslo bankovního účtu, na který má být tato částka vrácena (výroky III. a IV.).
Insolvenční soud předeslal, že dne 17. května 2011 popřel žalobce (jeho právní předchůdce) pohledávku žalovaného ve výši 48.733.476,21 Kč, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (RE 100 D s. r. o.) vedeného u insolvenčního soudu (původně) pod sp. zn. KSBR 28 INS 11584/2010 jako PP č . 7 . Toto popření se v souladu s ustanovením §200 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považuje za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil.
Dále insolvenční soud – cituje ustanovení 159 odst. 1 písm. a) a §160 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. března 2011, a vycházeje se závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (dále jen „nález“) – zdůraznil, že v poměrech dané věci bylo rozhodnutí o úpadku dlužníka vydáno již 24. března 2011, tj. za účinnosti insolvenčního zákona ve znění, které neumožňovalo jednotlivým věřitelům popírat pohledávky jiných věřitelů.
Jelikož žalobce (jako přihlášený věřitel) nebyl v době popření pohledávky oprávněn popřít pohledávku jiného věřitele, byla žaloba podána osobou, která k tomu není oprávněna; proto ji insolvenční soud odmítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. srpna 2017, č. j. 28 ICm 1314/2016, 16 VSOL 179/2017-77 (KSBR 28 (24)INS 11584/2010), usnesení insolvenčního soudu v napadené části (tj. ve výrocích I. a II.) změnil tak, že se žaloba neodmítá.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele (PXP GROUP a. s.), došlým insolvenčnímu soudu dne 7. října 2010.
2) Insolvenční soud usnesením ze dne 24. března 2011, č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-A-34, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Miloše Bačíka; následným usnesením ze dne 1. června 2011, č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-B-26, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3) Žalovaný (jeho právní předchůdce) podáním ze dne 21. dubna 2011, došlým insolvenčnímu soudu dne 22. dubna 2011, přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 48.733.476,21 Kč, vyplývající ze směnky vlastní, vystavené dlužníkem dne 30. dubna 2009 v Praze, s doložkou bez protestu na řad společnosti Woodland Limited, se sídlem v Belize City, Belize, splatné dne 10. prosince 2010. Tuto pohledávku insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 22. dubna 2011 (správně 23. května 2011) uznal jako nezajištěnou a nevykonatelnou; dlužník se k pohledávce nevyjádřil.
4) Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 17. května 2011 žalobce (jeho právní předchůdce) popřel pohledávku žalovaného co do pravosti, s tím, že jde o pohledávku účelově vytvořenou, jelikož „chybí jakýkoli reálný základ tvrzené pohledávky, nebyl doložen žádný právní vztah mezi dlužníkem a společností, v jejíž prospěch byla původně směnka vystavena“.
Dále odvolací soud „z obsahu předloženého spisu“ zjistil, že insolvenční soud usnesením ze dne 19. srpna 2013, které nabylo právní moci dne 30. srpna 2013, rozhodl, že na místo původního věřitele (PXP GROUP a. s.) vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel pohledávky MEDICONTAX s. r. o.; usnesením ze dne 19. května 2016, které nabylo právní moci téhož dne, rozhodl insolvenční soud, že na místo posledně označeného nabyvatele pohledávky vstupuje do insolvenčního řízení společnost L180 s. r. o.
Na tomto základě odvolací soud především akcentoval, že vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení (7. října 2010) je nutno v dané věci aplikovat insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011.
Cituje ustanovení §192 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění a ve znění účinném ode dne 31. března 2011, odvolací soud s poukazem na „nosné důvody“ nálezu (na rozdíl od insolvenčního soudu) dovodil, že v poměrech dané věci mělo popření pohledávky tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce. Jelikož byla popřena nevykonatelná pohledávka, měl insolvenční správce poučit věřitele popřené pohledávky, že může uplatnit své právo žalobou na určení vůči popírajícímu věřiteli. „Jestliže procesní aktivitu převzal (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) popírající věřitel, je za stavu, kdy v době podání žaloby chyběl sjednocující výklad řešené problematiky namístě nejen uznání existence jeho popěrného práva, nýbrž i projednání uplatněného popření v takto zahájeném incidenčním sporu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 113/2012“)].
Proto odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v napadené části změnil tak, že se žaloba neodmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek dosud v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězených, respektive, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v dovolání specifikované, popř. které by měl Nejvyšší soud vyřešit odlišně od závěrů vyslovených v R 113/2012.
Konkrétně jde o řešení otázek:
a) Zda se může soud odchýlit od zákona, neaplikovat zákon a postupovat podle vlastních pravidel v situaci, kdy je názoru, že zákon je protiústavní, aniž by postupoval v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy?
b) Zda v insolvenčním řízení zahájeném před 31. březnem 2011, kde úpadek byl zjištěn rovněž před tímto datem, má věřitel právo popírat jiné pohledávky, jakým způsobem a s jakými účinky?
c) Zda mohl věřitel v insolvenčním řízení zahájeném před 31. březnem 2011, kde úpadek byl zjištěn před tímto datem, účinně popřít pohledávku jiného věřitele mimo přezkumné jednání?
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011 neumožňoval přihlášeným věřitelům popírat pohledávky jiných věřitelů. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jakož i právní závěr obsažený v R 113/2012 považuje za rozporný s čl. 95 Ústavy.
Přitom dovolatel „očekával“, že otázka (ne)existence popěrného práva věřitelů se řídí insolvenčním zákonem ve znění účinném do 30. března 2011; proto sám pohledávky jiných věřitelů nepopíral. Dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu tak byla založena „i nerovnost věřitelů jako účastníků insolvenčního řízení“.
Konečně dovolatel s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 33/2012, dovozuje, že věřitelé mohli v insolvenčním řízení účinně popřít pohledávky jiných (rovněž přihlášených) věřitelů jen při přezkumném jednání; věřitelům, kteří tak neučinili, nález nezaložil možnost dodatečného popření pohledávek, které již byly řádně přezkoumány. Odvolací soud tak v poměrech dané věci v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu „přiznal“ účinky popěrného úkonu jednání (…) učiněnému mimo přezkumné jednání.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a upozorňuje, že právní předchůdce žalobce „námitky“ proti pohledávce žalovaného předložil insolvečnímu soudu ještě před konáním přezkumného jednání a na přezkumném jednání se svého popěrného úkonu dovolával.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné (jen) podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 113/2012, ve spojení s nálezem. K tomu srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 51/2012, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 33/2012.
Přitom argumentaci dovolatele, podle níž mohl žalobce popřít pohledávku žalovaného jen na přezkumném jednání, podpořenou odkazem na usnesení sen. zn. 29 ICdo 33/2012, shledal Nejvyšší soud nepřípadnou již proto, že žalobce se na přezkumném jednání (konaném dne 23. května 2011) „přihlásil“ k popření pohledávky žalovaného, které učinil podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 17. května 2011.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu