ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.166.2017.1
KSCB 28 INS 1350/2014
43 ICm 559/2017
sp. zn. 29 ICdo 166/2017-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28490738, jako insolvenčního správce dlužníka Via Chem Group, a. s., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605/0, PSČ 580 01, proti žalovaným 1/ KINGWATER HOLDING LIMITED , se sídlem v Nicosii, 2408 Engomi, 67 - 69 Agiou Nicolaou Street, Flat/Office 103, Kyperská republika, identifikační číslo HE 279911, 2/ Markot Limited , se sídlem v Road Town, Belmont Chambers, P. O. Box 3443, Tortola, Britské panenské ostrovy, registrační číslo 400425 a 3/ Euro Capital Alliance LTD. , se sídlem v Road Town, second floor 3321, Tortola, Britské panenské ostrovy, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 1949/2, PSČ 370 16, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 559/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Via Chem Group, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 303/113, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26694590, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014, o dovolání žalobce a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2017, č. j. 43 ICm 559/2017, 103 VSPH 493/2017-37 (KSCB 28 INS 1350/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. 43 ICm 559/2017-26, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, jíž se žalobce (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka Via Chem Group, a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ KINGWATER HOLDING LIMITED, 2/ Markot Limited a 3/ Euro Capital Alliance LTD.) určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v uzavření smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 30. dubna 2012, kterou byly na prvního žalovaného převedeny (blíže označené) akcie, a dále v jednání vedoucím k vystavení (specifikovaných) směnek, jakož i neúčinnosti směnek samotných (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce §160 odst. 1 a 4, §235 odst. 2 a §239 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přisvědčil závěru insolvenčního soudu o opožděnosti odpůrčí žaloby. Vysvětlil, že lhůta (jednoho roku) k podání této žaloby je lhůtou hmotněprávní, která počíná běžet od okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. V dané věci byl úpadek dlužníka zjištěn 6. března 2014 (s účinky téhož dne), poslední den lhůty připadl na 6. března 2015 a žalobce podal žalobu u insolvenčního soudu 27. ledna 2017. Argumentaci žalobce o uplatnění námitky opožděnosti žaloby v rozporu s dobrými mravy shledal odvolací soud nepřípadnou, s tím, že lhůtu pro podání odpůrčí žaloby nelze prodloužit, a že nebyly dány podmínky pro přerušení lhůty podle §56 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu nemůže na uvedených závěrech nic změnit ani „případně prokázaný vztah původního správce k věci, dlužníku či věřitelům“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen „státní zastupitelství“) dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě ustanovení §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zastupitelství namítá, že v projednávané věci existují okolnosti (jemu známé z trestního řízení souvisejícího s insolvenčním řízením dlužníka), které nasvědčují tomu, že (původní) insolvenční správce ustanovený v rozhodnutí o úpadku dlužníka byl vyloučen z insolvenčního řízení ve smyslu §24 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastává názor, že prekluzivní lhůta dle §239 odst. 3 insolvenčního zákona začala běžet až v okamžiku ustanovení (nového) nepodjatého insolvenčního správce do funkce a nebyl tedy dán důvod pro odmítnutí žaloby.
Žalobce předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky:
1/ „V případě, že insolvenční správce, který je v insolvenčním řízení ustanoven, je z výkonu funkce insolvenčního správce vyloučen, běží lhůta dle ustanovení §239 odst. 3 insolvenčního zákona od rozhodnutí o úpadku, kterým byl tento insolvenční správce ustanoven, nebo až od ustanovení nevyloučeného insolvenčního správce?“
2/ „Běží lhůta dle ustanovení §239 odst. 3 insolvenčního zákona po dobu, kdy je insolvenční správce vyloučen z vedení insolvenčního řízení?“
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje žalobce tím, že jazykový výklad ustanovení §239 odst. 3 insolvenčního zákona musí ustoupit výkladu teleologickému, dle kterého je (podle žalobce) smyslem tohoto ustanovení stanovit časovou limitaci, kdy insolvenční správce může napadnout právní úkony dlužníka, a to tím spíše v situaci, kdy existují pochybnosti o tom, zda byl původní insolvenční správce z insolvenčního řízení vyloučen. Opačný závěr o těchto otázkách považuje žalobce za rozporný s dobrými mravy, §2 o. s. ř., §5 písm. a) a §7 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatelé zpochybňují, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Otázky nastolené dovolateli řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 177/2017. V tomto usnesení, na které v podrobnostech odkazuje (včetně tam zmíněné judikatury Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že případná podjatost insolvenčního správce není důvodem pro stavění či prodloužení prekluzivní lhůty k podání odpůrčí žaloby stanovené v ustanovení §239 odst. 3 insolvenčního zákona. Dále vysvětlil, že úprava uplatňování odpůrčích nároků v případě zjištění úpadku dlužníka, obsažená v insolvenčním zákoně, je úpravou autonomní, úplnou, nepředpokládající subsidiární aplikaci jiných předpisů. Neupravuje-li insolvenční zákon žádnou výjimku (změnu počátku, přerušení, stavění, znovuotevření apod.) z obecné jednoleté lhůty pro podání odpůrčí žaloby, je třeba uzavřít, že žádná takováto výjimka možná není.
Přitom šlo o typově shodnou věc téhož insolvenčního dlužníka, v níž bylo dovoláním stejných dovolatelů napadeno usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí odpůrčí žaloby pro opožděnost.
Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že otázky předestřené mu dovolateli považuje za vyřešené a potřebu korigovat závěry vyslovené v usnesení sen. zn. 29 ICdo 177/2017 neshledává ani na podkladě argumentace snesené dovolateli v této věci.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 14. června 2019, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-525, vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka. Tímto rozhodnutím, které nabylo právní moci 14. června 2019, reorganizace dlužníka skončila (§364 odst. 3 insolvenčního zákona). Následně insolvenční soud usnesením ze dne 21. června 2019, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-528, jež nabylo právní moci 10. července 2019, zprostil insolvenčního správce funkce a rozhodl o jeho odměně a nákladech.
V uvedených souvislostech budiž dodáno, že rozhodnutí, jímž dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v incidenčním sporu, není pokračováním v incidenčním řízení (§159 odst. 3 insolvenčního zákona). K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu