ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.178.2017.1
KSHK 40 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 178/2017-118
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BHJ správci v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860098, jako insolvenčního správce dlužníka L. H., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Divišova 882/5, PSČ 500 03, proti žalované J. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H. , narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku, jíž byly potvrzeny body II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dne 19. prosince 2016, č. j. 40 ICm XY, o nákladech řízení a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se dovolání zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2016, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil, že je vůči insolvenčním věřitelům neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene – služebnosti, uzavřená dne 7. března 2014 mezi dlužníkem L. H. a žalovanou J. H., jejímž prostřednictvím dlužník bezplatně zatížil ve výroku specifikované nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zapsané na listu vlastnictví XY, vše v obci XY, a to pozemek XY, jehož součástí je rodinný dům XY, pozemek XY, pozemek XY a pozemek XY (dále též jen „nemovitosti XY“) [bod I. výroku], rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek na účet insolvenčního soudu (bod III. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že
1/ Dle listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY byl dlužník kromě nemovitostí XY dále výlučným vlastníkem pozemku XY, jehož součástí byl rodinný dům XY , a to na základě smluv (kupní, darovací a směnné) uzavřených v rozmezí od 14. ledna 2005 do 8. července 2005. Na pozemcích XY a XY vázlo zástavní právo ve prospěch České spořitelny a. s. zřízené zástavní smlouvou ze dne 14. ledna 2005. Na všech nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví XY pak vázlo zástavní právo ve prospěch společnosti PERFECT INVEST, a. s. zřízené zástavní smlouvou ze dne 8. října 2013. Nemovitosti nikdy nebyly ve společném jmění manželů.
2/ Dne 3. března 2014 žalovaná podala k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí po rozvodu manželů. V něm uvedla, že rodina žila na adrese XY, přestože žalovaná byla hlášena k trvalému pobytu na adrese XY.
3/ Z „Předběžné dohody o majetkovém vyrovnání“ ze dne 5. března 2014 vyplynulo, že dlužník s žalovanou se měli z důvodu chystaného rozvodu dohodnout, že dlužník získá společné věci a zřídí věcné břemeno pro žalovanou (manželku) a děti na nemovitostech XY (dále jen „předběžná dohoda“).
4/ Dne 7. března 2014 uzavřel dlužník s žalovanou smlouvu o zřízení věcného břemene – služebnosti, na jejímž základě byly nemovitosti XY (ve výlučném vlastnictví dlužníka) zatíženy věcným břemenem ve prospěch žalované. Věcné břemeno bylo zřízeno jako bezplatné (uvedeno ve smlouvě dvakrát) věcné právo užívat „stavbu XY“ pro vlastní potřebu a bydlení v rozsahu, který byl ve smlouvě přímo uveden a popsán tak, že byla rozepsána plocha celého podkroví, 1. nadzemního podlaží a podzemního podlaží se svými funkčními celky (místnostmi), tj. např. sklep, šatna, prádelna apod., a dále bylo popsáno celé 1. a 2. nadzemní podlaží; byla vždy uvedena funkce plochy a její výměry. V dohodě strany uvedly, že dlužník byl v té době manželem oprávněné ze služebnosti (žalované). Žalovaná byla oprávněna užívat nemovitosti jako by byla vlastníkem a bylo současně ujednáno, že její věcné právo ze služebnosti přechází s vlastnictvím nemovitostí XY na jejich nabyvatele. Podpisy byly úředně ověřeny dne 6. března a 7. března 2014 (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“).
5/ Shodného dne uzavřel dlužník se svými rodiči (A. a V. H.) obsahově shodnou smlouvu jako s žalovanou, pouze s tím, že věcné břemeno bylo zřízeno k pozemkům XY (s domem XY), XY, XY a XY a ve prospěch rodičů dlužníka.
6/ Ke dni 7. března 2014 byl dlužník v úpadku, a to na základě nevyvrácené domněnky dle §240 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť v té době byli dlužník a žalovaná ještě manželé. Úpadek k tomuto dni byl prokázán i na základě skutkových zjištění ohledně mnohosti věřitelů dlužníka s pohledávkami více jak 30 dní po splatnosti, které nebyl schopen plnit (zjištění z přihlášek pohledávek a insolvenčního návrhu dlužníka).
7/ Dne 2. května 2014 podala žalovaná insolvenční návrh ze dne 30. dubna 2014, přičemž insolvenční řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSHK 40 INS XY. V návrhu tvrdila, že manžel (dlužník) v uplynulém roce přišel o auto, čtyřkolku a další hodnotnější věci a že jim zůstalo jen obvyklé vybavení domácnosti. V připojeném seznamu majetku žalovaná uváděla, že veškeré vybavení domácnosti bylo v jejím výlučném vlastnictví a že jej získala darem.
8/ Manželství dlužníka a žalované bylo rozvedeno na základě rozsudku ze dne 22. září 2014.
9/ Dne 31. prosince 2014 uzavřel dlužník s žalovanou dohodu o majetkovém vyrovnání (o vypořádání společného jmění manželů), podle které měl dlužník získat do výlučného vlastnictví osobní automobil zn. XY, „investiční šperky“, televizi zn. Sony, televizní stolek, postel a konferenční stolek (vše bez určení hodnoty), s tím, že si strany nebudou vyplácet žádný vypořádací podíl. Současně bylo v dohodě uvedeno, že strany to pokládaly za spravedlivé, protože dlužník zřídil ve prospěch žalované věcné břemeno užívání „domu XY“ podle smlouvy o zřízení služebnosti (dále jen „dohoda o majetkovém vyrovnání“).
10/ V seznamu majetku připojenému k insolvenčnímu návrhu dlužníka ze dne 18. května 2015 (A-8) dlužník neuvedl majetek, který mu měl připadnout na základě dohody o majetkovém vyrovnání.
Odvolací soud na tomto základě – cituje §235, §236, §239 a §240 insolvenčního zákona – předeslal, že dlužník byl v době uzavření dohody o zřízení služebnosti v úpadku, a zabýval se proto obranou žalované vycházející z tvrzení, že věcné břemeno v její prospěch bylo poskytnuto za protiplnění, které dovozovala z předběžné dohody a dohody o majetkovém vyrovnání.
Podle skutkových zjištění neměli bývalí manželé k datu 31. prosince 2014 žádný majetek k vypořádání, popř. jen nepatrný majetek, neboť dle seznamu předloženého žalovanou ke svému insolvenčnímu návrhu bylo veškeré vybavení domácnosti ve výlučném vlastnictví dlužnice. Jelikož pak dlužník „přišel o auto a další hodnotnější věci“, mezi něž bylo lze patrně zahrnout i blíže nespecifikované „investiční šperky“, jež též měly údajně připadnout dle vypořádání společného jmění manželů dlužníku, zůstalo sporné, jaký reálně existující majetek ze společného jmění manželů byl vlastně vypořádán a v jaké hodnotě.
Proto odvolací soud uzavřel, že žalovaná neprokázala tvrzení o poskytnutí protiplnění za bezúplatné doživotní právo užívat nemovitosti XY, popř. že toto protiplnění bylo v zásadním nepoměru k plnění, jakého se žalované dostalo. I kdyby totiž bylo možno přihlédnout k majetku, jenž se stal předmětem dohody o majetkovém vyrovnání, přesto by byla žalovanou zkonzumována hodnota protiplnění, jehož se mělo údajně dostat dlužníku, podstatně dříve oproti nabytému doživotnímu věcnému břemeni v podobě práva užívat celý rodinný dům, včetně přilehlých pozemků, prostého jakéhokoliv nájemného, jež by neodpovídalo právům nabytým dlužníkem.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, jež s poukazem na §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona uváděla, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, a že věcné břemeno bylo sjednáno s ohledem na zájmy společných dětí žalované a dlužníka, aby vyrůstaly ve stejném prostředí jako doposud. Pravdivost tohoto tvrzení žalované podle odvolacího soudu zpochybňuje její návrh na úpravu výchovy a výživy dětí pro dobu po rozvodu manželství ze dne 3. března 2014, ve kterém žalovaná výslovně uvedla, že rodina žila na adrese XY, a v záhlaví návrhu označila taktéž tuto adresu, a to i přesto, že žalovaná byla hlášena k trvalému pobytu na adrese XY. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná v různých soudních řízeních poskytovala účelově rozdílné informace o tom, ve které z nemovitostí ve výlučném vlastnictví dlužníka žila společně s dlužníkem a dětmi.
Bylo prokázáno, pokračoval odvolací soud, že nemovitosti zatížené věcným břemenem ve prospěch žalované byly ve výlučném vlastnictví dlužníka od roku 2005 a nikdy nebyly ve společném jmění manželů. Nemohlo obstát ani ničím nedoložené tvrzení žalované o podílu žalované na výstavbě rodinného domu XY, shodně jako její neprokázané tvrzení, že se podílela na společném vybavení domácnosti, neboť v seznamu majetku uvedla, že veškeré vybavení domácnosti získala darem a nestalo se tak součástí společného jmění manželů.
Odvolací soud zdůraznil, že dlužník uzavřel ve stejný den obdobnou účelovou smlouvu se svými rodiči a zatížil věcným břemenem v jejich prospěch další nemovitosti ve svém vlastnictví, přičemž jak smlouva uzavřená se žalovanou, tak smlouva uzavřená s rodiči dlužníka byla bezúplatná v situaci, kdy takto zatížené nemovitosti byly již předmětem zástavních práv smluvních uzavřených s věřiteli dlužníka. Tím se hodnota nemovitostí dlužníka nepochybně významně snížila, neboť si podle odvolacího soudu nelze představit kupce, který by akceptoval koupi nemovitosti, ve které má doživotní právo užívání celé nemovitosti třetí osoba.
Bez ohledu na již výše uvedená zjištění by právě skutečnost, že dlužník umožnil žalované doživotní bezúplatné užívání celé nemovitosti, měla zásadní význam pro závěr, že se žalované dostalo nepřiměřené výhody. Odvolací soud by totiž považoval za přiměřené, odhlédl-li by od zjištěného skutkového stavu věci, kdyby bylo žalované zřízeno věcné břemeno užívat spolu s dětmi jen část nemovitosti, například jen jedno její patro, popřípadě jen po dobu do završení dospělosti dětí nebo dokončení studií. Takové ujednání by při normálním běhu věcí mohlo vyhovět podmínkám §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona. Avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci a k tomu, že „obě“ nemovitosti již byly zajištěny ve prospěch věřitelů dlužníka, jenž byl v úpadku, a že v rozhodném období dlužník činil i další právní kroky s cílem omezit své věřitele v uspokojení a zřízeným věcným břemenem zasáhl zásadním způsobem do prodejní hodnoty tohoto majetku, nelze vyhovět námitkám žalované. Nehledě na to, že žalovaná svými zcela zásadními rozpory v tvrzeních přispěla ke znevěrohodnění důvodů, za kterých byl zpochybněný právní úkon učiněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka formuluje jako dovolacím soudem nevyřešenou otázku procesního práva, a to, „kterou ze stran sporu tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda právní jednání bylo ve smyslu §240 insolvenčního zákona učiněno bez přiměřeného protiplnění, a kdo je povinen prokazovat či vyvracet, zda poskytnuté protiplnění bylo či nebylo přiměřené“.
Dále předkládá k řešení otázky hmotného práva:
„Jakým způsobem je třeba určit výši plnění za zřízení věcného břemene, zřízeného na dobu neurčitou; zda lze protiplnění poskytnou i v nepeněžité formě; zda cena protiplnění musí být vždy ekvivalenční hodnotě poskytnutého plnění, a zda je protiplnění třeba vyjádřit přímo v dohodě, na jejímž základě se dlužník zavázal poskytnout plnění, nebo zda toto protiplnění může být poskytnuto na základě jiného jednání?“
Dovolatelka je přesvědčena, že podmínka protiplnění může být naplněna i tak, že se vedle bezplatného zřízení věcného břemene dohodla na ukončení vzájemného soužití, výchovy a výživy dětí a vypořádání společného jmění manželů. Přičemž „připomíná“, že zřízením uvedeného věcného břemene podmínila nekomplikovaný průběh rozvodového řízení a vstřícnost vůči dlužníku v otázce styku s dětmi a výše výživného.
Také namítá, že jí nebylo ohledně břemen tvrzení a důkazního břemene poskytnuto žádné poučení v tom směru, kdo má existenci protiplnění prokazovat či vyvracet. Zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu o konzumaci protihodnoty, vytýká mu, že nepředstavil žádné bližší odůvodnění, např. vzájemné číselné porovnání hodnot, a nesouhlasí se srovnáním s nájmem. Stejně tak považuje za nesprávnou úvahu odvolacího soudu ohledně toho, co by bylo přiměřené, aby bylo vyhověno „pravidlům“ slušnosti.
Žalobce ve vyjádření má za to, že napadené rozhodnutí je správné a navrhuje dovolání zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům a výroku o povinnosti uhradit soudní poplatek.
Přestože dovolatelka napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil body II. a III. rozsudku insolvenčního soudu, a k druhému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů a k rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit soudní poplatek. Nadto ve vztahu k tomuto výroku nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu . Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
K dovolání proti části prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se v dotčených souvislostech dosud výkladem §240 insolvenčního zákona nezabýval.
Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §235 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).
Podle §240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1).
Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).
Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).
Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není
a/ plnění uložené právním předpisem,
b/ příležitostný dar v přiměřené výši,
c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo
d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).
Podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena, s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné.
Při výkladu §240 insolvenčního zákona se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto závěrech:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v §240 až §242 insolvenčního zákona. Ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z §240 až §242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení §241 insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, §242 pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona) jsou ve výsledku též zkracujícími právními úkony (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.
3/ V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, Nejvyšší soud při výkladu §240 insolvenčního zákona ozřejmil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání a že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
4/ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, uvedl, že pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v úpadku nebo tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek dle §240 odst. 4 insolvenčního zákona.
5/ V řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2014, pod číslem 47, nebo též nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, uveřejněný pod číslem 422/2017 Sb.), tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka právě insolvenčního správce (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, či ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z takto ustanoveného judikatorního rámce lze (zejména v návaznosti na dovolací argumentaci) pro poměry projednávané věci shrnout, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že ve smyslu §240 insolvenčního zákona dlužník neobdržel přiměřené protiplnění, tíží insolvenčního správce jako žalobce. Z toho současně plyne, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že dlužník přiměřené protiplnění naopak obdržel, přirozeně tíží žalovaného; shodné platí i pro výjimky dle §240 odst. 4 insolvenčního zákona.
Stejně tak je možné na základě výše uvedeného říci, že protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku (jako v této věci). Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu či podobu, kterou nelze nijak zpeněžit či využít k uspokojení věřitelů. Toto pravidlo platí o to více u věcných břemen (služebností a reálných břemen) zřízených dlužníkem na majetku náležejícím do majetkové podstaty, neboť ta zpeněžením nezanikají (nestanoví-li jiný právní předpis jinak) a přechází spolu se zpeněženým majetkem na nového vlastníka, přičemž jedinou výjimkou, kdy tomu tak není, je právě neúčinnost právního jednání vedoucího ke zřízení věcného břemene dle insolvenčního zákona (§285 odst. 4 insolvenčního zákona).
Při posuzování protiplnění pak je třeba přihlédnout ke všem okolnostem vztahujícím se k odporovatelnému právnímu jednání.
Ze skutkových zjištění plyne, že dlužník bezúplatně zřídil ve prospěch dovolatelky věcné břemeno užívání všech nemovitostí XY, především celého domu, jak vyplynulo výslovně ze smlouvy o zřízení služebnosti a z listu vlastnictví XY. Dovolatelka se bránila tím, že přiměřené protiplnění poskytnuto bylo, a to jak při vypořádání společného jmění manželů, tak snížením, resp. přizpůsobením výživného a také tvrdila, že do nemovitosti investovala svůj soukromý majetek. Stěžejní argumentace k „jinému protiplnění“ pak spočívala v tom, že se dovolatelka dohodla s dlužníkem na ukončení vzájemného soužití, výchovy a výživy dětí a současně, že zřízením věcného břemene podmínila nekomplikovaný průběh rozvodového řízení a vstřícnost vůči dlužníku v otázce styku s dětmi.
Jak je objasněno shora, protiplnění mohlo mít pouze majetkovou podobu, tedy zde bylo možné uvažovat pouze o majetku z vypořádání společného jmění manželů, o spolufinancování nemovitosti a o výživném pro dovolatelku (výživné dětí nebylo a není příjmem, majetkem dovolatelky).
Dovolatelka však v průběhu celého řízení (včetně dovolání) ani netvrdila, natož aby navrhovala důkazy, jakou hodnotu tato tvrzená „protiplnění“ měla mít, tedy s výjimkou tvrzení, že „investiční šperky“ a automobil měly mít hodnotu asi 500 000 Kč (žádné důkazy k tomu však nenavrhla ani nepředložila). Nadto – jak výstižně uvedl odvolací soud (zejména s odkazem na insolvenční návrhy dlužníka a dovolatelky) – nebylo prokázáno, že by vůbec dlužník zmiňované movité věci ze společného jmění obdržel, dokonce nebylo ani prokázáno, jaký majetek skutečně tvořil společné jmění manželů. Námitky ohledně spolufinancování nemovitosti a výživného zůstalo u dovolatelky pouze v rovině velmi obecných, neurčitých tvrzení, což taktéž vystihl již odvolací soud.
Jestliže má pak dovolatelka za to, že protiplnění za zřízení věcného břemene mohlo mít podobu dohody na ukončení vzájemného soužití, výchovy a výživy dětí, nekomplikovaného rozvodu a vstřícnosti vůči dlužníku v podobě styku s dětmi, pak se zjevně mýlí. Taková „protiplnění“ nemají žádnou majetkovou hodnotu využitelnou věřiteli pro uspokojení jejich pohledávek za dlužníkem a nejde tak o protiplnění ve smyslu §240 insolvenčního zákona.
Obranu dovolatelky tak lze posuzovat pouze podle §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona, tedy v rovině odpovědi na otázku, zda šlo o poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti.
Nejvyšší soud při výkladu §591 písm. d/ zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) [podle kterého se může neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech; to neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti], v rozsudku ze dne 9. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018, (stejně jako v rozsudcích ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, který byl uveřejněný pod číslem 127/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018), přijal a odůvodnil tyto závěry:
1/ Ustanovení §591 písm. d/ o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci §591 písm. d/ o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
2/ Podmínky uvedené v §591 písm. d/ o. z. je třeba – vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení §591 písm. d/ o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad §591 písm. d/ o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem §591 písm. d/ o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu §591 písm. d/ o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).
3/ Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v §591 písm. d/ o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníku. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
S ohledem na znění a účel §591 písm. d/ o. z. a §240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona není žádného důvodu výše uvedené závěry k výkladu pojmu „ohledy slušnosti“ neaplikovat i pro poměry právních jednání bez přiměřeného protiplnění dle insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud předesílá, že výše uvedené námitky ohledně rozvodu, výchovy a výživy dětí a styku s nimi zůstaly pouze v rovině obecného tvrzení bez bližšího vysvětlení a zejména bez jakéhokoli důkazu. Současně se argumentace dovolatelky z větší části týkala dětí a nikoli jí samotné, přičemž věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch dovolatelky, nikoli ve prospěch dětí (jejich zájmy na bydlení na stejném místě tak bez tvrzení a prokázání obsahu dohody o výchově a výživě nemají relevanci).
K námitce vycházející z tvrzení, že dovolatelka se za zřízení věcného břemene dohodla na ukončení vzájemného soužití s dlužníkem, na výchově a výživě dětí, s tím, že nebude komplikovat průběh rozvodového řízení, Nejvyšší soud uvádí, že není zřejmé, v čem by potud mělo jít o jednání, jímž dlužník vyhověl ohledům slušnosti. Tato námitka svědčí pouze o tom, že se dovolatelka (nejspíše) snažila v rámci připravovaného rozvodu získat pro sebe co největší výhody. Jde sice o jednání z jejího pohledu pochopitelné, avšak z ničeho nelze dovodit, že by ohledům slušnosti měl odpovídat výsledek takto vynuceného jednání dlužníka, tj. že došlo k újmě věřitelů dlužníka, jímž se tím snížila možnost uspokojení jejich pohledávek z výtěžku takto zatíženého majetku.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že odvolací soud při posuzování obrany dovolatelky zohlednil všechny skutkové okolnosti daného případu – zejména výši pohledávek věřitelů dlužníka, existenci zástavních práv na všech nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví XY vzniklých před uzavřením smluv o zřízení služebností, shodné zatížení pozemku XY (s domem XY) a pozemků XY, XY a XY bezplatným věcným břemenem ve prospěch dlužníkových rodičů ve stejný den a rozporná tvrzení ohledně adresy pobytu dovolatelky (s dětmi). A konečně přihlédl i k tomu, co je v dané věci nejpodstatnější, a to k dopadům existence věcných břemen na zpeněžitelnost nemovitostí dlužníka dle §285 odst. 4 insolvenčního zákona.
Zbývá posoudit, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že řízení jimi zatíženo není, a to ani těmi namítanými dovolatelkou.
K namítané absenci poučení ze strany insolvenčního soudu Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud se zabýval i dalšími okolnostmi souvisejícími s napadeným právním jednáním a nespokojil se pouze s posouzením smlouvy o zřízení služebnosti. Nadto lze dodat, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
Současně napadené rozhodnutí zjevně netrpí ani dovolatelkou vytýkaným nedostatkem odůvodnění, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům.
Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění (podle nichž zejména vytýká soudům nižších stupňů, že „jí neuvěřily“, že její „tvrzení a důkazy byly považovány za nevěrohodné“ a že se odvolací soud zabýval pouze vypořádáním společného jmění manželů), dovolatelka (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 25. října 2017), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu