ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.180.2017.1
MSPH 78 INS XY
178 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 180/2017-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Lucii Marešové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 32, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka S., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 178 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 178 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že žalobkyně (M. Č.) má za dlužníkem (S.) pohledávku ve výši 45 000 Kč (bod I. výroku).
2/ Ve zbytku žalobu zamítl (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované (JUDr. Lucie Marešové, jako insolvenční správkyně dlužníka) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 178 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 78 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I. a III. (první výrok).
2/ Určil, že rozsudek insolvenčního soudu zůstává ve výroku II. nedotčen odvoláním (druhý výrok).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Po stránce skutkové odvolací soud uzavřel, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 45 000 Kč z titulu půjčky, tuto částku dlužníku skutečně poskytla a ke dni 20. ledna 2010 byl společníkem dlužníka B. W. (otec žalobkyně) a L. J. Odvolací soud - cituje §7 odst. 1, §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dospěl k závěru, že smlouva o půjčce uzavřená dne 20. ledna 2010 mezi žalobkyní a dlužníkem je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady dlužníka. Uvedl, že nárok žalobkyně „je třeba posoudit v režimu bezdůvodného obohacení dlužníka“, … „jde sice o jiný právní důvod přihlášené pohledávky, nicméně tomuto postupu nic nebrání“. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 (který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Závěrem dodal, že tvrzení žalované o zániku závazku z půjčky provedením stavebních prací je nepřípustnou „novotou“ ve smyslu §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu) na základě §237 o. s. ř., tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že tvrzení o důvodu vzniku pohledávky z bezdůvodného obohacení dlužníka je změnou žaloby, která mohla být učiněna pouze ve lhůtě určené k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Tomu podle dovolatelky odpovídá závěr „rozsudku 29 NSČR 131/2015“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 131/2015), dle něhož „se změnou žaloby rozumí nejen změna právního důvodu uplatňovaného nároku, ale i změna výše pohledávky...“
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatelka zpochybňuje (vztahující se ke změně právního důvodu žalobou uplatněného nároku), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu k otázce změny právního důvodu žalobou uplatněného nároku ve vazbě na změnu žaloby je jednotná v závěrech, podle nichž:
1/ Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu obsažená v jeho odůvodnění).
2/ Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).
3/ Dospěje-li soud ve sporu o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007, včetně judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech).
Tyto právní závěry, učiněné při výkladu §23 odst. 2 věty první ZKV, jsou plně aplikovatelné i při výkladu §198 odst. 2 insolvenčního zákona (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013 nebo ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva o půjčce (kterou žalobkyně uvedla jako důvod vzniku pohledávky v přihlášce i v žalobě) je neplatná, není jeho posouzení pohledávky žalobkyně jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení změnou právního důvodu přihlášené pohledávky a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
Přitom jiný závěr zjevně neplyne ani z dovolatelkou zmíněného (nepřesně citovaného) rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 131/2015, když v tomto směru dovolatelka přehlíží, že v poměrech žaloby na určení pravosti pohledávky (přihlášené do insolvenčního řízení a popřené insolvenčním správcem) se právním důvodem uplatněné pohledávky rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (viz opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 81/2015).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že výhrady dovolatelky týkající se závěru o „nepřípustných novotách“ jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné, když dovolatelka v tomto směru nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu