ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.24.2019.1
MSPH 59 INS XY
159 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 24/2019-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Markot Limited , se sídlem v Belmont Chambers, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 400425, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi , Ph. D. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. D., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 159 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. D. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2018, č. j. 159 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 4. prosince 2017, č. j. 159 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Markot Limited) domáhal vůči žalovanému (Ing. Lee Loudovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. D.) určení, že žalobcova dílčí pohledávka č. 1, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ve výši 7.482.103,50 Kč, je po právu (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 41.382 Kč (bod II. výroku).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2018, č. j. 159 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 59 INS XY):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že předmětná pohledávka je po právu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (a to „v rozsahu všech jeho výroků“), jehož přípustnost vymezuje tak, že: „dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak“.
[4] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci [ dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ] , a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[6] Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání „v rozsahu všech jeho výroků“; dovolání tedy směřuje i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení. Potud Nejvyšší soud odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
[8] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé, poukazuje Nejvyšší soud na to, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
[9] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[10] Dovolací tvrzení, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak“, zjevně nesměřuje k založení přípustnosti dovolání prostřednictvím argumentu, že:
1/ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo že
2/ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo že
3/ dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak [ taková argumentace se uplatňuje (má uplatňovat) tehdy, je-li dovoláním napadené rozhodnutí souladné s judikaturou dovolacího soudu, avšak dovolatel se domnívá (argumentuje ve prospěch závěru), že jsou důvody, pro které by dovolací soud měl tuto svou judikaturu v jeho dovolací věci změnit ] .
[11] Zbývá dodat, že předmětné tvrzení nesměřuje ani k založení přípustnosti dovolání prostřednictvím argumentu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[12] V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
[13] Tvrzení, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak“, zahrnuje předpoklad, že odvolací soud sice právní otázku vyřešil stejně jako (dříve) dovolací soud, že ale v dané věci měl rozhodnout jinak (dovolací judikaturu nerespektovat). Takto pojatá argumentace však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nevystihuje.
[14] Pro úplnost budiž dodáno, že v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), Nejvyšší soud též vysvětlil, že dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
[15] Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává ani podle dalších jeho částí. Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku o věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
[16] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu