ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.25.2019.1
KSPH 64 INS XY
64 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 25/2019-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobkyně V. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, PSČ 118 00, proti žalovanému ACEMA Credit Czech, a. s. , se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26158761, zastoupenému Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, K Lipám 292/28, PSČ 190 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 64 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. K. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2018, č. j. 64 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 64 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. února 2018, č. j. 64 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, kterou se žalobkyně (V. K.) domáhala určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného (ACEMA Credit Czech, a. s.) ve výši 2.863.045,55 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobkyně u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, není po právu (bod I. výroku); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
V posuzované věci dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvedla, že „primárně rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného resp. procesního práva, kdy se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a sekundárně (…) napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „soudní praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014).
Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatelka v něm nevymezuje žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popř. jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelkou vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.
Při absenci vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, pak ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. nemohlo (v poměrech dané věci) dojít ani prostřednictvím argumentu dovolatelky, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že si není vědom žádného svého rozhodnutí, jemuž by se napadené usnesení odvolacího soudu mělo protivit (k popření přihlášené pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem v oddlužení srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněného pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 95/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. února 2019), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu