ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.33.2018.1
KSOS 34 INS 6537/2014
34 ICm 2708/2014
sp. zn. 29 ICdo 33/2018-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka VOKD, a. s., proti žalovanému BULL MOTORS s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Poděbradova 992/111, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 01975218, zastoupenému Mgr. Michalem Machkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2708/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VOKD, a. s ., se sídlem v Ostravě, Nákladní 3179/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47675853, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6537/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2017, č. j. 34 ICm 2708/2014, 13 VSOL 130/2017-105 (KSOS 34 INS 6537/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. června 2016, č. j. 34 ICm 2708/2014-50, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem (VOKD, a. s.) a žalovaným (BULL MOTORS s. r. o.) dne 12. prosince 2013 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 23. prosince 2013 (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl prodej ve výroku specifikovaného pozemku za kupní cenu 5 300 000 Kč, je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
2/ Zamítl návrh na určení, že následný zápočet pohledávky žalovaného proti závazku k úhradě kupní ceny vzniklý z titulu kupní smlouvy je neúčinným právním úkonem (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. října 2017, č. j. 34 ICm 2708/2014, 13 VSOL 130/2017-105 (KSOS 34 INS 6537/2014):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a §235, §239 odst. 1 a 3 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním úkonem a uzavřena byla v době, kdy dlužník byl v úpadku. Zdůraznil, že podmínky odporovatelnosti podle §240 a §241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu. Potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009, které jsou – stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. K tomu dodal, že u právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, pak lze považovat za dlužníkem učiněný právní úkon jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Je-li tedy předmětem dlužníkova právního úkonu– jako v tomto případě – nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je dnem, k němuž se posuzují podmínky odporovatelnosti právního úkonu, den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný kupní smlouvou nabyl značné majetkové hodnoty, dohodnutou kupní cenu 5 300 000 Kč dlužníku neuhradil a jako věřitel dlužníka započetl svou pohledávku ve výši 5 300 000 Kč oproti pohledávce dlužníka z kupní ceny. Žalovanému se „v důsledku kupní smlouvy“ dostalo nikoli poměrného uspokojení, čímž byli zkráceni ostatní věřitelé se splatnými pohledávkami. Kupní smlouvu je nutné posuzovat i v kontextu s jednáním smluvních stran po uzavření kupní smlouvy (akceptace jednostranného zápočtu žalovaného, podání návrhu na vklad vlastnického práva) a nelze ji považovat za právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu §241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. K neúčinnosti započtení odvolací soud uvedl, že podle §235 až §243 insolvenčního zákona lze odporovat jen takovým právním úkonům, které jsou taxativně vypočteny v §240 až §242 insolvenčního zákona, tedy právním úkonům dlužníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti výroku ve věci samé a jehož přípustnost žalovaný vymezuje na základě §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Argumentuje tím, že „podmínky neúčinnosti právního úkonu podle §241 insolvenčního zákona se posuzují k okamžiku vzniku právního úkonu, kterým v případě úplatného převodu vlastnického práva k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí je okamžik uzavření kupní smlouvy, nikoliv až okamžik podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.“
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, nebo napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (17. října 2017) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V posouzení dovolatelem předestřené právní otázky je totiž napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 106/2016 (z nějž vyšel odvolací soud), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněném pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z obou těchto rozhodnutí vychází rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, jenž přímo pro účely odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona, jejímž předmětem byla neúčinnost smlouvy o převodu nemovitosti, výslovně formuloval závěr dovolatelem popíraný, totiž závěr, že pro posouzení, kdy dlužník „učinil“ neúčinný právní úkon, je rozhodný okamžik, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Důvod přistoupit ke změně této (ustálené) judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud nemá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu