ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.37.2017.1
KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 37/2017-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně D. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kamilou Kolaříkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, U Mostu 1139/5, PSČ 700 30, proti žalované JUDr. Ivaně Santariusové , se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužníka R. O., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. O. , narozeného XY, bytem XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2016, č. j. 25 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. února 2016, č. j. 25 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) odmítl jako opožděnou žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení pravosti nevykonatelné pohledávky za dlužníkem ve výši 264.140 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly shodně z toho, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka R. O. pohledávku ve výši 264.140 Kč, kterou při přezkumném jednání konaném dne 18. června 2014, jehož se žalobkyně nezúčastnila, popřela insolvenční správkyně co do pravosti. Ve vyrozumění o popření pohledávky ze dne 20. června 2014, doručeném žalobkyni dne 3. července 2014, insolvenční správkyně (mimo jiné) informovala žalobkyni, že její pohledávku při přezkumném jednání popřela co do pravosti, přičemž současně žalobkyni poučila o tom, že nepodá-li proti insolvenční správkyni u insolvenčního soudu žalobu na určení pravosti pohledávky, nebude k její popřené pohledávce nadále v insolvenčním řízení přihlíženo. Ve vyrozumění insolvenční správkyně dále uvedla, že „lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a neskončí dříve, než uplynutím 15-ti dnů od doručení tohoto vyrozumění“; konkrétní datum konání přezkumného jednání zde není označeno.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §197 odst. 2, §198 odst. 1 a §160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky podala žalobkyně opožděně.
Přitom zdůraznil, že lhůta pro podání incidenční žaloby, určená ustanovením §198 odst. 1 insolvenčního zákona, je lhůtou hmotněprávní, z čehož plyne, že poslední den lhůty již musí být incidenční žaloba doručena podatelně insolvenčního soudu. Tak se tomu ovšem v posuzovaném případě nestalo, když jak třicetidenní lhůta (běžící od přezkumného jednání), tak lhůta 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2 insolvenčního zákona marně uplynula dne 18. července 2014. Žaloba byla přitom insolvenčnímu soudu doručena až dne 4. srpna 2014.
Na závěru o opožděnosti podané žaloby pak podle přesvědčení odvolacího soudu nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyni nebylo ve vyrozumění ze dne 20. června 2014 poskytnuto „dostatečně konkrétní“ poučení o počátku běhu třicetidenní lhůty k podání incidenční žaloby (ve vyrozumění není uvedeno datum konání přezkumného jednání). V situaci, kdy již marně uplynula patnáctidenní lhůta běžící od doručení vyrozumění, totiž ani případná absence konkrétního údaje o počátku běhu třicetidenní lhůty ve vyrozumění nemůže mít pro žalobkyni „žádné důsledky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda vyrozumění o popření pohledávky insolvenčním správcem musí obsahovat také údaj o dni konání přezkumného jednání.
Podle dovolatelky by mělo být vyrozumění podle §197 odst. 2 insolvenčního zákona a §13 vyhlášky dostatečně konkrétní „rovněž pro věřitele neznalého právních předpisů, který nemá navíc zřízeno připojení k internetu a na internetu ani vyhledávat informace neumí“. Vyrozumění, které „konkrétním způsobem neuvádí začátek lhůty pro podání incidenční žaloby, tj. neuvádí den konání přezkumného jednání“, považuje dovolatelka za zcela nedostatečné a v konečném důsledku za zmatečné, neboť obsahuje „dvě lhůty“ (jednu třicetidenní a druhou patnáctidenní).
V situaci, kdy se dovolatelce ve vyrozumění podle §197 odst. 2 insolvenčního zákona nedostalo řádného poučení, nemohla jí ani začít běžet propadná třicetidenní lhůta k podání žaloby na určení pravosti popřené pohledávky; žaloba tudíž podle přesvědčení dovolatelky opožděná není.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že podaná žaloba je vskutku opožděná), odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 340/2012, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého náležitosti písemného vyrozumění (§197 odst. 2 insolvenčního zákona) určuje ustanovení §13 vyhlášky, které (mimo jiné) vyžaduje, aby vyrozumění obsahovalo poučení o tom, že lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a že tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění. Význam zmíněného poučení přitom zcela zjevně spočívá v tom, aby se do sféry dispozice věřitele popřené nevykonatelné pohledávky dostala informace ohledně délky lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a ohledně data počátku jejího běhu. Současně je nepochybné, že poučení ohledně (možného) prodloužení třicetidenní lhůty k podání žaloby o 15 dní od doručení vyrozumění má smysl (jen) tehdy, bylo-li vyrozumění doručeno věřiteli v době, kdy již uplynulo minimálně 16 dní od přezkumného jednání (v opačném případě totiž o prodloužení lhůty k podání žaloby uvažovat nelze).
V usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 80/2012, Nejvyšší soud doplnil, že účelem vyrozumění dle §197 odst. 2 insolvenčního zákona je poskytnout věřiteli popřené pohledávky, který se neúčastnil přezkumného jednání, při němž byla jeho pohledávka popřena (příp. při tomto jednání nebyl poučen), poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento účel je pak nutno mít na zřeteli jak při hodnocení, zda vyrozumění splňuje vyhláškou stanovené náležitosti, tak i v situaci, kdy soud posuzuje, jaké důsledky má absence některého z vyhláškou předepsaných údajů.
Konečně ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud také opakovaně vysvětlil, že nezbytným institutem stávající úpravy insolvenčního práva je veřejně přístupný insolvenční rejstřík, jehož prostřednictvím je zajištěna informovanost účastníků a třetích osob o průběhu jednotlivých řízení. Zdůraznil, že součástí insolvenčního rejstříku je nejen seznam dlužníků, z něhož lze zjistit informaci o insolvenčním řízení konkrétního dlužníka, ale též jednotlivé insolvenční spisy. Právě ty obsahují údaje, z nichž je zřejmé, u kterého soudu je insolvenční řízení vedeno a v jaké fázi se nachází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněné pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rejstřík je ve smyslu ustanovení §419 odst. 1 insolvenčního zákona informačním systémem veřejné správy, veřejně přístupným na internetu, který poskytuje všem osobám klíčové informace o rozhodnutích soudů i dalších písemnostech obsažených v insolvenčním spisu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 11/2012).
Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že oproti mínění dovolatelky nelze jen na základě skutečnosti, že insolvenční správkyně ve vyrozumění podle ustanovení §197 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně neuvedla také údaj o dni, kdy se konalo přezkumné jednání, při němž popřela pohledávku dovolatelky, dovozovat, že by takové vyrozumění nesplňovalo náležitosti požadované ustanovením §13 vyhlášky. Dovolatelce se i přes absenci označeného údaje nepochybně dostalo řádného poučení ohledně délky lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky a také ohledně data počátku jejího běhu. Obsah poskytnutého poučení přitom není ani neúplný (údaj o dni konání přezkumného jednání je pro každého zjistitelný z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku), ani zmatečný (poučení o tom, že „lhůta k podání žaloby činí 30 dnů od přezkumného jednání a neskončí dříve, než uplynutím 15-ti dnů od doručení tohoto vyrozumění“, odpovídající dikci ustanovení §13 vyhlášky, v žádném ohledu nevybízí k podání žaloby ve lhůtě „30 dnů od doručení tohoto vyrozumění“, jak dovozuje dovolatelka).
Nelze navíc přehlédnout, že předmětné přezkumné jednání insolvenční soud nařídil (svolal) rozhodnutím o úpadku (srov. bod VII. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. března 2014, č. j. KSOS 25 INS XY), zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 17. března 2014 v 10.24 hodin. Z insolvenčního spisu je přitom patrno, že dovolatelka se coby přihlášený věřitel stala účastnicí insolvenčního řízení 24. února 2014, tedy dnem, kdy přihláška její pohledávky došla insolvenčnímu soudu. Nešlo o insolvenčního navrhovatele, takže povinnost doručit rozhodnutí o úpadku dovolatelce zvlášť, insolvenční soud neměl (srov. §75 odst. 2 a §138 insolvenčního zákona); rozhodnutí o úpadku bylo dovolatelce účinně doručeno zveřejněním v insolvenčním rejstříku (srov. §71 a §74 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy 17. března 2014 v 10.24 hodin [k otázkám doručování a zveřejňování písemností prostřednictvím insolvenčního rejstříku srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2010, uveřejněné ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 21]. Dovolatelka tedy nemůže argumentovat ani neznalostí dne přezkumného jednání (coby dne určujícího počátek lhůty k podání incidenční žaloby), neboť předvolání k přezkumnému jednání (s oním datem) jí bylo řádně doručeno jako součást rozhodnutí o úpadku.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně podala žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky po uplynutí zákonem stanovené lhůty a insolvenční soud takovou žalobu právem odmítl, je tudíž správný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu