ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.56.2017.1
KSPA 59 INS 9130/2012
59 ICm 2712/2012
sp. zn. 29 ICdo 56/2017-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce STROJTEX Energy, s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28773926, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi , se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka STROJTEX a. s., zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, o vyloučení movité věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 2712/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STROJTEX a. s. , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, 17. listopadu 237, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 46504893, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 9130/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 59 ICm 2712/2012, 104 VSPH 449/2016-258 (KSPA 59 INS 9130/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 11. března 2016, č. j. 59 ICm 2712/2012-232, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že z majetkové podstaty dlužníka STROJTEX a. s. se vylučuje označená konzolová frézka (dále jen „frézka“) [bod I. výroku].
2/ Uložil žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) zaplatit žalobci (STROJTEX Energy, s. r. o.) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 59.136,82 Kč (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[3] Společnost S. (dále jen „společnost S“) jako kupující nabyla frézku od společnosti Servis obráběcích strojů, s. r. o. (dále jen „společnost SO“) jako prodávajícího na základě kupní smlouvy ze dne 12. dubna 2011 za dohodnutou kupní cenu 1.008.000 Kč.
[4] Žalobce nabyl vlastnické právo k frézce na základě kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, uzavřené mezi ním jako kupujícím a společností S jako prodávajícím za dohodnutou kupní cenu, která včetně daně z přidané hodnoty činila 576.000 Kč.
[5] Nebylo prokázáno, že by se dlužník stal vlastníkem frézky na základě kupní smlouvy ze dne 11. dubna 2011 uzavřené mezi ním jako kupujícím a společností S jako prodávajícím. Originál smlouvy se nepodařilo zajistit, ani se nepodařilo zjistit, kdo ji měl podepsat za prodávajícího, takže poté, co jednatel společnosti S J. K. (dále jen „J. K.“) popřel, že by šlo o jeho podpis a smlouvu označil za falsum, nemohla být provedena grafologická analýza. Uzavření předmětné kupní smlouvy se tedy neprokázalo.
[6] I kdyby se však prokázalo uzavření kupní smlouvy z 11. dubna 2011, nenabyl by dlužník na jejím základě vlastnické právo k frézce. Prodávající (společnost S) totiž k 11. dubnu 2011 ještě nebyl vlastníkem frézky; vlastnické právo nabyl až kupní smlouvou z 12. dubna 2011.
[7] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 59 ICm 2712/2012, 104 VSPH 449/2016-258 (KSPA 59 INS 9130/2012):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61.136,82 Kč (první výrok).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů (odvolacího) řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.409,98 Kč (druhý výrok).
4/ Uložil žalovanému zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.276,40 Kč (třetí výrok).
[8] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §224 odst. 1 a §225 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[9] Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že žalobce předložením originálu kupní smlouvy ze dne 29. února 2012 prokázal nabytí frézky od společnosti S. Naopak dřívější nabytí vlastnického práva k frézce dlužníkem v řízení prokázáno nebylo (potud odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku).
[10] Namítal-li žalovaný sjednání výhrady vlastnického práva v kupní smlouvě ze dne 29. února 2012, s tím, že nebyla prokázána plná úhrada kupní ceny žalobcem, pak k tomu odvolací soud uvádí, že námitka, že kupní cena nebyla uhrazena, byla vznesena poté, co nastala zákonná koncentrace řízení. Nadto jde o vztah mezi společností S a žalobcem, takže taková námitka nesvědčí žalovanému (dlužníku), nýbrž prodávajícímu.
[11] Převzetí frézky žalobcem je stvrzeno přímo v kupní smlouvě z 29. února 2012, na čemž ničeho nemění skutečnost, že ji na základě nájemních smluv užíval dlužník.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1/ Podléhá námitka žalovaného, že žalobce netvrdí a ani neprokazuje určitou skutečnost, zásadám koncentrace řízení?
2/ Tvrdí-li a prokazuje-li účastník nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, je jeho procesní povinností tvrdit a prokázat rovněž úhradu kupní ceny?
3/ Je povinností „odpůrce“ vylučovací žaloby založené na tvrzení, že žalobce je vlastníkem věci na základě kupní smlouvy obsahující sjednanou výhradu vlastnictví, tvrdit a prokazovat, a pokud ano, v jaké lhůtě, že kupní cena uhrazena nebyla?
4/ Je pro skutkový závěr o nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, dostačující skutkový závěr o uzavření takové kupní smlouvy?
5/ Přísluší žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka v řízení o vylučovací žalobě námitka, že žalobce není vlastníkem věci z důvodu neuhrazení kupní ceny dle kupní smlouvy, jejíž součástí je sjednaná výhrada vlastnictví?
6/ Přísluší žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka v řízení o vylučovací žalobě námitka, že žalobce netvrdil ani neprokázal úhradu kupní ceny dle kupní smlouvy, jejíž součástí je sjednaná výhrada vlastnictví?
[13] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[14] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje v dovolání v tom duchu, že odpovědi na jím položené otázky mají znít následovně:
Ad 1/ Dovolatel v rámci závěrečného návrhu před insolvenčním soudem namítl, že žalobce v řízení neprokázal nabytí vlastnického práva - tedy úhradu kupní ceny; nenamítal tedy, že „kupní cena nebyla uhrazena“ (jak dovozoval odvolací soud). Námitka dovolatele, že žalobce netvrdí a ani neprokazuje určitou skutečnost, pak zásadám koncentrace řízení nepodléhá.
Ad 2/ Tvrdí-li a prokazuje-li účastník nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, je jeho procesní povinností tvrdit a prokázat rovněž úhradu kupní ceny.
Ad 3/ Není povinností protistrany tvrdit a prokazovat, že kupní cena uhrazena nebyla, neboť úhrada kupní ceny je conditio sine qua non nabytí vlastnického práva a soud se touto otázkou musí zabývat ex officio.
Ad 4/ Pro skutkový závěr o nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy, jejíž součástí je i sjednaná výhrada vlastnictví, není dostačující skutkový závěr o uzavření takové kupní smlouvy.
Ad 5/ a 6/ Dovolatel je přesvědčen, že námitky popsané v těchto otázkách mu přísluší.
[15] Dovolatel rovněž uvádí, že závěr odvolacího soudu, že námitka neuhrazení plné kupní ceny při sjednané výhradě vlastnického práva přísluší (vůči žalobci) prodávajícímu (společnosti S), nikoli dovolateli (dlužníku), není řádně (přesvědčivě) odůvodněn (§157 odst. 2 o. s. ř.), takže napadené rozhodnutí je proto v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[16] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje způsob, jakým se odvolací soud vyjádřil k otázkám ad 1/ a 2/ za správný. Otázku ad 3/ má pro spor za irelevantní, stejně jako další otázky, s tím, že jejich prostřednictvím se dovolatel pouze snaží domoci zjištění, zda mu přísluší jím tvrzené námitky. S tvrzením dovolatele, že byl povinen tvrdit a prokázat úhradu kupní ceny, žalobce nesouhlasí.
[17] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 31. prosince 2016.
[18] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení skutečností rozhodných pro závěr, že byl důvod vyloučit frézku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[19] V rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že:
1/ právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí, anebo
2/ tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, přičemž soupis zasahuje do její právní sféry (právě její právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).
[20] Zkoumání toho, zda je naplněn předpoklad vyjádřený v předchozím odstavci, se projevuje jako spor o to, kdo má k sepsanému majetku „silnější právo“ (zda vylučovatel nebo dlužník), přičemž začasté se spor o „silnější právo“ projevuje jako spor o právo vlastnické (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014).
[21] Judikatura Nejvyššího soudu k výhradě vlastnického práva je pak ustálena v těchto závěrech:
[22] Sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[23] Je-li podstatou výhrady vlastnického práva odklad (suspenze) nabytí vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem je posílení právního postavení zcizitele a funkční zajištění, že mu bude zaplacena cena (srov. obdobně R 105/2010), a poskytuje-li zároveň takové ujednání výhodu též nabyvateli, neboť získá věc do své moci ještě před zaplacením, aniž si musí obstarat úvěr jinde, přičemž nabyvatel nese nebezpečí škody na věci po jejím převzetí, pak odpovídá právnímu postavení nabyvatele (jako „čekatele“ na nabytí vlastnického práva), aby měl po dobu trvání výhrady vlastnického práva nejen právo mít věc, jež mu byla předána, u sebe, nýbrž aby byl též oprávněn, není-li ujednáno jinak, takovou věc již po tuto dobu bezúplatně užívat v souladu s účelem, k němuž je podle smlouvy určena, popřípadě s účelem, k němuž obvykle slouží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2013, pod číslem 152).
[24] V předmětné věci se spor o „silnější právo“ projevoval rovněž jako spor o právo vlastnické, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na dvou závěrech. Prvním je (předestřenými dovolacími otázkami nezpochybněný) závěr, že žalovaný neprokázal, že dlužník se stal vlastníkem frézky na základě kupní smlouvy ze dne 11. dubna 2011, druhým pak závěr, že žalobce se stal vlastníkem frézky na základě kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, obsahující výhradu vlastnického práva ve prospěch prodávajícího (společnosti S) do úplného uhrazení kupní ceny.
[25] V intencích citované judikatury se žalobce stal oprávněným držitelem věci již uzavřením kupní smlouvy ze dne 29. února 2012, a tedy nositelem silnějšího práva než dlužník (jehož vlastnictví k věci se neprokázalo) bez zřetele k tomu, zda již došlo k úhradě kupní ceny (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4470/2010). Pro existenci takového práva (dostačujícího v daných poměrech k tomu, aby vylučovací žalobě bylo vyhověno) postačuje to, že v průběhu řízení nevyšlo najevo (nebylo tvrzeno ani prokázáno), že by prodávající (společnost S) provedl včasnou a účinnou volbu práva v tom směru, že od kupní smlouvy ze dne 29. února 2012 odstupuje pro neuhrazení kupní ceny kupujícím (žalobcem).
[26] V daném kontextu tedy nemá smysl odpovídat na dovolatelem položené otázky, jelikož žalobce by měl k věci „silnější právo“ než dlužník, i kdyby se neprokázala plná úhrada kupní ceny společnosti S.
[27] Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud ani na základě námitky ne přesvědčivého odůvodnění napadeného rozhodnutí, když potud napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí nastavených náležitostem písemného vyhotovení rozhodnutí co do jeho přezkoumatelnosti rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opírajícím se též o judikaturu Ústavního soudu.
[28] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[29] Náklady žalobce v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. března 2017), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu