ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.68.2019.1
KSCB 41 INS XY
39 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 68/2019-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) Z. P., narozeného XY a b) V. P. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ludmilou Zdvořákovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 309/12, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) JUDr. Jiřímu Švihlovi, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 16/13, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. P. a 2) Oschatz Bohemia, spol. s r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů 298/12, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 14 49 81 62, zastoupené JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 230/31, PSČ 370 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 39 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. P. , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2018, č. j. 39 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2017, č. j. 39 ICm XY, zamítl „návrh“, že označená kupní smlouva ze dne 20. ledna 2017 je neplatná (výrok I.), rozhodl, že první žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobcům (výrok II.), a že druhá žalovaná nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči „prvému“ žalobci (výrok III.), druhou žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení druhé žalované (výrok IV.) a přiznal JUDr. Ludmile Zdvořákové odměnu a hotové výdaje za zastupování žalobců (výrok V.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. června 2018, č. j. 39 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), mimo jiné potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích I., II. a V.; ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že druhé žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o odměně a náhradě hotových výdajů JUDr. Ludmile Zdvořákové za zastupování žalobců v odvolacím řízení (druhý a třetí výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (v části týkající se věci samé) podali žalobci dovolání, namítajíce, že „závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a majíce za to, že by „záležitost měla být posouzena jinak“. Požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Dovolatelé akcentují, že insolvenční soud „pochybil, když zamítl jejich návrh na přerušení řízení“, byť „je stále namítána podjatost insolvenčního správce“. Ačkoli odvolací soud v tomto směru neshledal pochybení insolvenčního soudu, jelikož „vyřízení“ stížnosti dovolatelů Českou advokátní komorou (ani případné zproštění insolvenčního správce funkce) nemá vliv na platnost kupní smlouvy, podle názoru dovolatelů jde „o zásadní otázku“. V posuzovaném případě je totiž nutné řešit nedostatky ve skutkových zjištěních, když soudy nižších stupňů se řádně nezabývaly navrženými důkazy potřebnými k prokázání rozhodných skutečností, které by měly za následek přerušení řízení (do rozhodnutí o stížnosti podané na insolvenčního správce).
Současně odkazují „na veškerá podání, která ve věci učinili a jsou součástí spisu a navrhují, aby se s nimi dovolací soud alespoň seznámil“.
Dovolání žalobců proti shora uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelé – posuzováno podle obsahu dovolání – vytýkají odvolacímu soudu (a insolvenčnímu soudu) nedostatky ve skutkových zjištěních, tj. uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitkou, podle níž měl insolvenční soud řízení přerušit, rovněž nezpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ani v tomto směru tak neuplatňují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ostatně návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce funkce zamítl insolvenční soud (již) usnesením ze dne 13. září 2017, č. j. KSCB 41 INS XY; Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 31. ledna 2018, č. j. KSCB 41 INS XY, 3 VSPH XY.
Konečně nejsou žádné pochybnosti ani o tom, že v dovolání nelze odkazovat na podání, která dovolatelé učinili za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu