ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.7.2018.1
MSPH 93 INS XY
193 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 7/2018-79
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB 4 B. V. , se sídlem Strawinskylaan B 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 34186049, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00, proti žalovanému Mgr. Michalovi Šimků , se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníků J. L. a M. L., zastoupenému Mgr. Kateřinou Muhrovou , advokátkou, se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, PSČ 506 01, o určení pravosti přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. L. , narozeného XY, bytem v XY, a M. L. , narozené XY, bytem v XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2017, č. j. 193 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), takto:
I. Dovolání proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2017, č. j. 193 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), jíž bylo zastaveno odvolací řízení ohledně pohledávky P9-4 ve výši 3.693 Kč, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 193 ICm XY v bodě výroku I. v části, ve které bylo rozhodnuto o dílčí pohledávce P9-3, a v bodě II. výroku, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. 193 ICm XY, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníky dílčí pohledávky P9-3 a P9-4 přihlášené do insolvenčního řízení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 16. května 2016 byl zjištěn úpadek dlužníků a současně bylo povoleno oddlužení.
2/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků čtyři dílčí pohledávky přihláškou č. 9. Třetí dílčí pohledávkou (P9-3) žalobce přihláškou uplatnil nezajištěné právo ze smluvní pokuty ve výši 122.640,91 Kč; čtvrtou dílčí pohledávkou (P9-4) pak nezajištěné právo ze smluvní pokuty a poplatků ve výši 3.693 Kč.
3/ Na zvláštním přezkumném jednání popřel insolvenční správce mimo jiné třetí a čtvrtou dílčí pohledávku žalobce (P9-3 a P9-4) co do pravosti i výše.
4/ Mezi právním předchůdcem žalobce (Home Credit a. s.) a dlužníkem J. L. (dále jen „dlužník J. L.“) byla uzavřena dne 25. ledna 2011 úvěrová smlouva č. 4101179570 o poskytnutí úvěru ve výši 130.000 Kč, kteroužto částku se dlužník J. L. zavázal splácet v 84 měsíčních splátkách po 3.895 Kč. Též bylo ujednáno, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou (všeobecné) úvěrové podmínky. Dlužníkem J. L. byla podepsána pouze úvěrová smlouva.
5/ V úvěrových podmínkách (Hlava 6, §3 a §6) je stanoveno, že pokud (i) se klient dostal do prodlení se splácením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, (ii) klient uvedl v návrhu nepravdivé informace, nebo (iii) klient porušil některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy, a je-li důsledkem této skutečnosti vznik povinnosti klienta uhradit celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vzniklo právo z titulu úvěru, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách.
6/ Dlužník J. L. hradil splátky řádně jen do ledna 2012. Ke dni 10. července 2012 byl úvěr zesplatněn.
7/ Dlužník J. L. byl vyrozuměn oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. března 2016 o postoupení pohledávky z titulu úvěrové smlouvy na žalobce.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, uveřejněného pod číslem 183/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – uzavřel, že:
1/ Dlužník J. L. uzavřel s právním předchůdcem žalobce úvěrovou smlouvu, která obsahovala odkaz na úvěrové podmínky, v nichž bylo stanoveno, že v případě porušení vymezených smluvních povinností se dlužník zavazuje zaplatit právnímu předchůdci žalobce smluvní pokutu.
2/ Dlužník J. L. uzavřel úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem žalobce coby spotřebitel.
3/ Na ustanovení o závazku zaplatit za určitých podmínek společnosti smluvní pokutu, obsažené v úvěrových podmínkách, nelze pohlížet jako na platně sjednané smluvní ujednání, neboť ve spotřebitelských vztazích musí být ujednání o smluvní pokutě přímo ve smlouvě.
K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce P9-3 je přihlášená do insolvenčního řízení po právu; ohledně pohledávky žalobce P9-4 odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na §261 odst. 3 písm. d), §262 odst. 4 a §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 – shodně s insolvenčním soudem posoudil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Předmětné ujednání v obchodních podmínkách však odvolací soud posoudil nikoli jako ujednání o smluvní pokutě, ale jako ujednání o zesplatnění pohledávek z úvěru, tedy o povinnosti dlužníka zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok, k výzvě věřitele. Odvolací soud konstatoval, že takové ujednání v úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, neboť se jedná o zcela typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje §506 obch. zák. – citovaný nález Ústavního soudu se tak na projednávanou věc neuplatní.
Odvolací soud dále vysvětlil, proč je nepochybně seznatelné, že se smluvní pokuta uplatněná jako dílčí pohledávka P9-3 týká úvěrové smlouvy ze dne 25. ledna 2011 (spojení přihlášky a přiloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad k této smlouvě) a jak byla výše uplatňované smluvní pokuty stanovena (součet nesplacených předepsaných měsíčních úroků od 15. února 2012 do poslední splátky).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně vůči všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, případně při řešení kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když pohledávku žalobce P9-3 posoudil jako ušlý úrok z úvěru a nikoli jako smluvní pokutu, přestože právní předchůdce žalobce měl zájem úvěrovými podmínkami (dle jejich textu) sjednat se svým smluvním partnerem smluvní pokutu, žalobce svou pohledávku uplatněnou v insolvenčním řízení konstantně označoval jako smluvní pokutu (v přihlášce pohledávky, v incidenční žalobě) a předmětná pohledávka byla přihlášena jako samostatný nárok a nikoli jako příslušenství jiné přihlášené pohledávky.
Odkazuje na §174 odst. 2 a §192 odst. 4 insolvenčního zákona má dovolatel dále za to, že pohledávku P9-3 je třeba posuzovat tak, jak byla přihlášena, neboť věřitel odpovídá za správnost údajů v přihlášce pohledávky, a to včetně uvedeného důvodu vzniku pohledávky, který již nemůže dodatečně měnit.
Odvolací soud rovněž nerespektoval závěr formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015, podle kterého „pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s ohledem na §55 odst. 2 obč. zák. neplatné.“.
V neposlední řadě poukazuje dovolatel na to, že věřitel v přihlášce neuvedl, jaké konkrétní smlouvy o úvěru se nárok týká, neuvedl, za jaké konkrétní porušení povinnosti je smluvní pokuta nárokována a nedoložil ani její výpočet. Za takového stavu tak má dovolatel za to, že nelze ani vycházet z toho, že by žalobce dostatečně určitě popsal svůj uplatněný nárok na pohledávku P9-3 jako zesplatněný úrok.
Závěrem dovolatel namítá, že v případě, že by přihlášená pohledávka žalobce P9-3 byla posouzena jako ušlý úrok, na který by měl žalobce nárok v případě řádného hrazení závazku dlužníkem, nemohl by být takový nárok v insolvenčním řízení úspěšně uplatněn, neboť v případě řádného hrazení závazku dlužníkem by žalobci takový nárok s ohledem na §170 insolvenčního zákona vůbec nevznikl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, tedy i v té části prvního výroku rozsudku, jíž bylo zastaveno odvolací řízení ohledně pohledávky P9-4. Dovolání žalovaného v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezil ani důvod dovolání (ohledně označené části prvního výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentuje), ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu srov. v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně, dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud zastavil odvolací řízení, není přípustné ani objektivně [k tomu srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5331/2015, jakož i judikaturu tam dále označenou).
Dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu je přípustné pro řešení otázky spočívající v právním posouzení předmětného ujednání úvěrových podmínek, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
V usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, a v rozsudku ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, pak Nejvyšší soud dále zdůraznil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle §266 obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.
Posuzováno výše uvedenými kritérii je zřejmé, že již gramatický výklad ujednání o „povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši ušlého úroku“ nevzbuzuje pochyb, že jde o ujednání o smluvní pokutě, je zde naprostá shoda mezi označením právního úkonu a jeho obsahem. Rovněž systematický výklad obchodních podmínek, kdy Hlava 6, §3 obsahuje v bodech a) až c) vymezení tří případů, kdy porušení povinností „klientem“ vede k zesplatnění celého poskytnutého úvěru, a §6 pro tyto případy sjednává smluvní pokutu, vede k závěru, že jde o vymezení tří případů, kdy je sjednána smluvní pokuta – bylo by zcela nelogické dva z těchto tří případů považovat za ujednání o smluvní pokutě a třetí považovat o ujednání o zesplatnění budoucích úroků.
Při posuzování právních úkonů o smluvní pokutě sjednané pro případ prodlení s plněním peněžitého závazku je třeba důsledně respektovat a rozlišovat, že prodlení jednak vede k následkům spojeným s prodlením (povinnost platit úrok z prodlení dle §369 odst. 1 obch. zák., možnost věřitele odstoupit od úvěrové smlouvy a požadovat úroky dle §506 obch. zák. apod.), jednak může vést paralelně i ke vzniku škody, pro jejíž náhradu v paušalizované výši lze sjednat smluvní pokutu. Důsledkem tohoto rozlišování potom musí být pečlivá interpretace skutečné vůle smluvních stran, přičemž označení právního úkonu jako ujednání o smluvní pokutě zpravidla povede k závěru, že jde o ujednání o smluvní pokutě. Stejně tak kupříkladu ujednání o povinnosti platit pro případ prodlení za každý den prodlení smluvní pokutu ve stanovené výši, je konstantně považováno za ujednání o smluvní pokutě, nikoli snad za ujednání o smluvní výši úroku z prodlení.
Lze tedy uzavřít, že předmětné ustanovení obchodních podmínek je ujednáním o smluvní pokutě a právní posouzení této otázky odvolacím soudem je proto nesprávné.
Pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě dodává, že nesdílí výhrady dovolatele, podle kterých není z podané přihlášky zřejmé, jaké konkrétní smlouvy o úvěru se uplatněný nárok na smluvní pokutu (P9-3) týká, za jaké konkrétní porušení povinnosti je smluvní pokuta nárokována a jak byla vypočtena. Jak přiléhavě vysvětlil již odvolací soud, na základě podané přihlášky ve spojení s přiloženým výpisem čerpání, splátek a úhrad nelze pochybovat o tom, že se nárok na smluvní pokuty uplatněný jako dílčí pohledávka P9-3 týká úvěrové smlouvy ze dne 25. ledna 2011 a že uplatňovaná smluvní pokuta představuje součet nesplacených předepsaných měsíčních úroků od 15. února 2012 do poslední splátky.
K otázce možnosti platně sjednat smluvní pokutu v úvěrových podmínkách, které jsou součástí úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, se pak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. března 2018, sen. zn. 33 ICdo 45/2017, v němž uzavřel, že názor, že smluvní pokuta sjednaná v úvěrových podmínkách, které jsou součástí smlouvy o úvěru, je – bez dalšího – ujednáním neplatným ve smyslu §55 odst. 2 a §56 odst. 1 obč. zák., není správný. Dohoda dodavatele se spotřebitelem o smluvní pokutě podléhá primárně testu proporcionality (přiměřenosti) vyjádřenému v §56 odst. 1 obč. zák. V rámci této části posouzení je třeba přihlédnout k tomu, zda a jak měl spotřebitel možnost seznámit se s obsahem ujednání o smluvní pokutě, a to z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti a přehlednosti. Z pouhého umístění v textu obchodních (úvěrových) podmínek však závěr o nepřiměřenosti vyplývat nemůže. Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.
Jelikož odvolací soud (a ani soud insolvenční) se z pohledu výše uvedených kritérií věcí nezabýval (neprovedl test proporcionality), je jeho závěr (i závěr insolvenčního soudu) o (ne)důvodnosti uplatněného nároku přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. (v části týkající se dílčí pohledávky P9-3) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu