ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.71.2018.1
KSOS 31 INS 23197/2014
31 ICm 4730/2015
sp. zn. 29 ICdo 71/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Patrika Graňáka , se sídlem v Karviné - Fryštátě, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, jako insolvenčního správce dlužníka MH METAL TRADE s. r. o., zastoupeného Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, proti žalovanému KRN, spol. s r. o. , se sídlem ve Svitavách, Lidická 1340/9, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 25 29 93 44, zastoupenému JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 115/42, PSČ 568 02, o určení neúčinnosti právních jednání dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm 4730/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MH METAL TRADE s. r. o. , se sídlem v Rýmařově, 8. května 1245/50, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 28 31 15 40, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 23197/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2018, č. j. 31 ICm 4730/2015, 13 VSOL 346/2017-120 (KSOS 31 INS 23197/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 31 ICm 4730/2015, 13 VSOL 346/2017-120 (KSOS 31 INS 23197/2014), potvrdil rozsudek ze dne 18. května 2017, č. j. 31 ICm 4730/2015-75, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Patrik Graňák, jako insolvenční správce dlužníka MH METAL TRADE s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (KRN, spol. s r. o.) určení, že „právní jednání“ dlužníka spočívající v převodu částky 22.781,-Kč dne 22. srpna 2014 z účtu dlužníka na pohledávku žalovaného (dále jen „sporná platba“) je vůči přihlášeným věřitelům neúčinné, a zamítl žalobu na vydání částky 22.781,- Kč.
Odvolací soud – cituje ustanovení §235 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (doplněných v řízení odvolacím) – uzavřel, že sporná platba (rozuměj platba na úhradu faktury č. 131209, vystavené dne 14. listopadu 2013, splatné dne 14. prosince 2013, kterou žalovaný vyúčtoval dlužníku kupní cenu za dodávku kovového odpadu) není zvýhodňujícím právním úkonem, jelikož „byly prokázány skutečnosti, které povahu zvýhodňujícího právního úkonu vylučují dle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona“.
Přitom zdůraznil, že sporná platba byla úkonem učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku (v rámci předmětu podnikání smluvních stran dodával žalovaný dlužníku materiál k dalšímu zpracování či prodeji), dlužník obdržel od žalovaného přiměřené plnění (kovový odpad), přičemž dlužník a žalovaný nebyli osobami blízkými, ani osobami, které by tvořily koncern.
Dále s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 82/2015, dovodil, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by sporná platba mohla vést k jeho úpadku.
Dlužník žalovaného o své finanční situaci neinformoval a žalovaný nemohl na úpadkovou situaci dlužníka usuzovat ani z předcházejících insolvenčních řízení [šlo o řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 13241/2014, v němž označený soud insolvenčního navrhovatele informoval, že se k jeho návrhu nepřihlíží (viz usnesení ze dne 19. května 2014, č. j. KSBR 33 INS 13241/2014-A-5) a o řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 13940/2014, které označený soud zastavil pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (viz usnesení ze dne 26. května 2014, č. j. KSBR 33 INS 13940/2014-A-11)], ani z veřejně přístupných listin založených ve sbírce listin.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na řešení právních otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda:
1) „Je třeba vykládat pojem za podmínek obvyklých v obchodním styku dle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona extenzivně, tj. podmínky obvyklé v rámci celého obchodního odvětví (např. výkup a prodej kovového šrotu) nebo restriktivně, tj. podmínky obvyklé mezi konkrétními subjekty neúčinného právního jednání?“
2) „Může osoba, v jejíž prospěch byl učiněn neúčinný úkon, unést důkazní břemeno ohledně liberačního důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, tj. že ani s náležitou pečlivostí nemohla vědět o úpadku dlužníka, nebo že by úkon mohl vést k úpadku dlužníka, když proti dlužníkovi byla zahájena dvě insolvenční řízení?“
Podle dovolatele měly soudy nižších stupňů vykládat pojem „podmínky obvyklé v obchodním styku“ způsobem restriktivním (mezi konkrétními subjekty právního vztahu), když „pouze tak lze objektivně posoudit, zda byl liberační důvod předpokládaný v ustanovení §241 odst. 5 písm. b) splněn“.
Dále považuje za důležité „vyložit pojem náležitá pečlivost a zda vůbec lze náležité pečlivosti dosáhnout v případě, kdy byla proti dlužníku vedena dvě insolvenční řízení, která byla zveřejněna ve veřejně dostupném insolvenčním rejstříku, a to včetně příloh, ze kterých se dalo usuzovat na úpadek dlužníka“.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož žalovaný neprokázal „existenci liberačních důvodů“ určených v ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (30. ledna 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 [srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 296/2017 Sb.“)].
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) a §243c odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle ustanovení §238 odst. 3 o. s. ř. za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50.000,- Kč.
Podle ustanovení §239 insolvenčního zákona odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že v době vydání dovoláním napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu bylo předmětem řízení určení neúčinnosti sporné platby v částce 22.781,- Kč a zaplacení peněžitého plnění v téže výši.
K možnosti uplatnění obou nároků jednou žalobou srov. ustanovení §239 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, a ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016.
Jelikož posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka (srov. např. opět důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 84/2016), je dovolání v poměrech dané věci, kdy nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, objektivně nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení poskytnuté dovolateli odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001 a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu