ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.133.2017.1
KSPH 64 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 133/2017-B-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků J. Š. , narozené XY, a J . Š. , narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 26 TERASYS LIMITED , se sídlem v Nikósii, Avlonos 1, Maria House 1075, Kyperská republika, registrační číslo osoby 328229, zastoupeného Mgr. Josefem Vackem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. KSPH 64 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. KSPH 64 INS XY, 3 VSPH XY, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku, kterou odvolací soud potvrdil body II. až V. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 30. května 2016, č. j. KSPH 64 INS XY; ve zbytku se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. května 2016, č. j. KSPH 64 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) schválil oddlužení dlužníků (J. a J. Š.) plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku), uložil dlužníkům předkládat insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru ve stanovených termínech přehled svých příjmů a platit prostřednictvím insolvenčního správce po dobu následujících pěti let ze svých příjmů získaných po schválení oddlužení ve stanoveném termínu pohledávky nezajištěných věřitelů v poměrech stanovených tamtéž (bod II. výroku), uložil povinnosti plátcům příjmů dlužníků (bod III. výroku), uložil povinnosti insolvenčnímu správci (bod IV. výroku) a vyzval přihlášené věřitele ke sdělení čísla bankovních účtů insolvenčnímu správci (bod V. výroku).
Insolvenční soud ve vztahu ke schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře vyšel zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů (dlužníků) na povolení oddlužení dne 21. října 2015.
2/ Usnesením ze dne 27. listopadu 2015, č. j. KSPH 64 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jim oddlužení.
3/ Dlužníci vlastní rodinný dům s pozemkem v katastrálním území XY v hodnotě přibližně 1 890 000 Kč, další majetek nebyl insolvenční správcem sepsán. V posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení dlužníci jiným hodnotným majetkem nedisponovali.
4/ Dlužník má čistý měsíční příjem ve výši 9 923 Kč ze starobního důchodu a dlužnice má čistý měsíční příjem ve výši 23 990 Kč od plátce mzdy a ve výši 16 768 Kč ze starobního důchodu.
5/ V insolvenčním řízení uplatnilo své pohledávky v celkové výši 1 980 591,39 Kč přihláškou 36 nezajištěných věřitelů a 2 zajištění věřitelé pak pohledávky v celkové výši 152 431,38 Kč. Věřitel č. 26 (TERASYS LIMITED) přihlásil svou nezajištěnou pohledávku ve výši 195 200 Kč, což činilo 9,15 % z celkového objemu ostatních přihlášených pohledávek.
6/ Dne 16. února 2016 v 15:20 hod. byl do datové schránky insolvenčního soudu prostřednictvím právního zástupce podán hlasovací lístek, jímž věřitel č. 26 hlasoval pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
7/ Dne 17. února 2016 v 10:00 hod. se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na něž se nedostavil žádný z nezajištěných věřitelů. V 10:54 hod. byla vyrozuměna vedoucí soudní kanceláře o podání zmíněného hlasovacího lístku; v insolvenčním rejstříku byl zveřejněn až v 13:05 hod.
Na tomto základě insolvenční soud s odkazem na §401 odst. 1, §402 odst. 3 a 5, §405 a §406 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v tehdy platném znění, uzavřel, že neshledal důvody pro odmítnutí či zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře.
Uvedl, že oproti zpeněžení majetkové podstaty zvolený způsob oddlužení nabízel (s výhradou změny poměrů) vzhledem k výši příjmů dlužníků možnost nejvyššího uhrazení poměrných částí pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů (při splátkovém kalendáři bylo možné očekávat uspokojení ve výši přibližně 76 % a při zpeněžení majetkové podstaty ve výši přibližně 60 % – 70 %), přičemž insolvenční soud přihlédl i k tomu, že hodnotný zpeněžitelný majetek bylo obydlím dlužníků, tj. že nebylo opodstatněno preferovat formu zpeněžení majetkové podstaty před formou oddlužení splátkovým kalendářem, zvláště pak kdyby zpeněžení majetkové podstaty mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníků, která je mohla uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jejich dalším – i pro věřitele nežádoucím– zadlužením. Současně nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu.
K hlasovacímu lístku věřitele č. 26 insolvenční soud uvedl, že ačkoli skutečnost jeho podání nebyla soudci v době konání schůze věřitelů známa, nic to nemění na tom, že byl doručen soudu formálně včas, tedy že věřitel č. 26 hlasoval mimo schůzi věřitelů. Insolvenční soud i s odkazem na komentářovou literaturu (Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1324) dovodil, že při hlasování o formě oddlužení je „zapotřebí kvora prosté většiny všech nezajištěných věřitelů a nikoli prosté většiny přítomných či hlasovacím lístkem hlasujících nezajištěných věřitelů“. Insolvenční soud tak uzavřel, že za situace, kdy se další věřitelé neúčastnili schůze věřitelů, ani nepodali hlasovací lístky, nebyl věřitel č. 26 schopen rozhodnout o formě oddlužení, a to vzhledem „ke svému nedostatečnému hlasovacímu kvoru“ (9,15 %). Proto o formě oddlužení rozhodl insolvenční soud.
K odvolání věřitele č. 26 Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud vyšel dále z toho, že hlasovací lístek věřitele č. 26 byl doručen do datové schránky insolvenčního soudu dne 16. února 2016, a to z datové schránky právního zástupce věřitele č. 26 Mgr. Josefa Vacka, přičemž „elektronicky podepsaný hlasovací lístek“ byl vyhotoven Mgr. Josefem Vackem.
Odvolací soud – cituje §49 odst. 1, §54 odst. 1, §399 odst. 1, §401, §402 a §406 insolvenčního zákona – předeslal, že bylo třeba vycházet z toho, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužníci dali najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé, a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže
– veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu). Rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení je insolvenční soud vázán a nemůže je zrušit, i kdyby odporovalo společnému zájmu věřitelů.
Vycházeje z výše uvedených skutkových zjištění, odvolací soud uzavřel, že nebylo-li podání věřitele č. 26 s využitím formuláře „Hlasovací lístek“ opatřeno ověřeným podpisem, pak toto podání nemohlo mít účinky korespondenčního hlasování. Je-li zákonem stanovena povinnost opatřit podání úředně ověřeným podpisem, doručení takového podání prostřednictvím systému datových schránek, byť bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, totiž nenahrazuje splnění této náležitosti ve smyslu zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování). Neměl-li tento hlasovací lístek zamýšlené účinky, nemohlo vahou hlasů věřitele č. 26 za situace, kdy se schůze věřitelů konané dne 17. února 2016 žádný věřitel nezúčastnil (a jiný hlasovací lístek insolvenčnímu soudu doručen nebyl), dojít ke schválení oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty, protože pro přijetí takového rozhodnutí nehlasovala prostá většina hlasů nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek. Vzal-li přesto insolvenční soud došlý hlasovací lístek věřitele č. 26 v úvahu, jeho postup odporoval znění §401 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož k došlému hlasovacímu lístku věřitele č. 26 nebylo možno přihlížet pro absenci ověřeného podpisu.
Podle odvolacího soudu insolvenční soud nemohl být vázán rozhodnutím schůze věřitelů (které navíc ve skutečnosti nebylo přijato). Bylo na insolvenčním soudu, aby o schválení oddlužení rozhodl sám. Stalo-li se tak, byť z jiných důvodů (insolvenční soud vycházel z toho, že pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nehlasoval dostatečný počet hlasů), byl postup insolvenčního soudu v konečném důsledku po právu. Řečené platí navzdory tomu, že není správný ani názor insolvenčního soudu, že k přijetí rozhodnutí schůze věřitelů o schválení oddlužení je zapotřebí prosté většiny všech nezajištěných věřitelů a nikoliv prosté většiny přítomných či hlasovacím lístkem hlasujících nezajištěných věřitelů (jak plyne z dikce §402 odst. 3 za použití §399 odst. 1, §401 odst. 1 a §49 odst. 1 insolvenčního zákona).
Usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadl věřitel č. 26 dovoláním, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel formuluje otázku, zda hlasovací lístek, kterým nezajištěný věřitel v insolvenčním řízení hlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů, splňuje požadavek úředního ověření pravosti a je tedy řádně podepsán v souladu s §50 odst. 2 insolvenčního zákona a §19 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále též jen „vyhláška č. 311/2007 Sb.“), je-li opařen (jen) zaručeným elektronickým podpisem.
Dovolatel je přesvědčen, že při elektronických úkonech je nezbytné podpis hlasovacího lístku zaručeným elektronickým podpisem považovat za ekvivalent úředního ověření pravosti podpisu, tedy že takto podepsaný hlasovací lístek splňuje požadavek řádného podepsání dle §50 odst. 2 insolvenčního zákona a §19 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 311/2007 Sb. Odvolací soud podle dovolatele pominul smysl právní úpravy vyžadující úřední ověření pravosti podpisu věřitele na hlasovacím lístku a úpravu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), účinného v době doručení hlasovacího lístku na podatelnu insolvenčního soudu.
Vycházeje z §3 odst. 1 a 2 zákona o elektronickém podpisu a odkazuje na vyhlášku č. 212/2012 Sb., o struktuře údajů, na základě kterých je možné jednoznačně identifikovat podepisující osobu, a postupech pro ověřování platnosti zaručeného elektronického podpisu, elektronické značky, kvalifikovaného certifikátu, kvalifikovaného systémového certifikátu a kvalifikovaného časového razítka (vyhláška o ověřování platnosti zaručeného elektronického podpisu), dovolatel zdůrazňuje, že ověřování zaručeného elektronického podpisu je zajištěno elektronickou podatelnou příslušného orgánu veřejné moci.
Dále dovolatel cituje z důvodové zprávy k zákonu o elektronickém podpisu. Z její obecné části akcentuje, že „nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře“. Dále ze zvláštní části uvádí k §2, že zaručený elektronický podpis „umožňuje identifikaci oprávněné osoby v souvislosti s datovou zprávou“ a že „představuje ekvivalent ‚ověřeného podpisu‘ na papíru a využívá takových technologických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila“. K §3 pak připojuje citaci pasáže, podle níž „zaručené elektronické podpisy podložené osvědčením vydaným ověřovatelem informací (poskytovatelem certifikačních služeb), budou uznány jako vlastnoruční podpis v případech, kdy takový vlastnoruční podpis požadují právní předpisy nebo dohoda stran“.
Dovolatel poukazuje rovněž na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. II. ÚS 218/06, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný na webových stránkách Ústavního soudu, a to, že „zaručený elektronický podpis poskytuje dostatečnou jistotu, že podání je učiněno osobou, která je pod ním podepsána“. Svou argumentaci podporuje též upozorněním na to, že formulář hlasovacího lístku, verze 2-c, obsahuje podpisové pole hlasovacího lístku označené jako „Digitální podpis“. Má za to, že „již ze samotné existence tohoto podpisového pole je zřejmé, že hlasovací lístek může být platně podepsán zaručeným elektronickým podpisem, neboť v opačném případě by podpisové pole postrádalo jakýkoliv smysl a na hlasovacím lístku by se vůbec nevyskytovalo“.
Svou argumentaci dovolatel shrnuje tak, že „pokud elektronická podatelna soudu ‚ověřuje‘ elektronický podpis způsobem vedoucím k jednoznačné identifikaci osoby, která datovou zprávu a hlasovací lístek zaručeným elektronickým podpisem podepsala, je tento postup nutné považovat za ekvivalent úředního ověření pravosti podpisu na listině v papírové podobě a požadavek úředního ověření pravosti podpisu věřitele na hlasovacím lístku je splněn rovněž použitím zaručeného elektronického podpisu ve smyslu zákona o elektronickém podpisu“.
Dovolatel poukazuje i na to, že podle §97 odst. 2 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění bylo přípustné, aby insolvenční návrh byl podán v elektronické podobě opatřený uznávaným elektronickým podpisem osoby, která jej podala, a „bylo by zcela nelogické, aby na hlasovací lístek, kterým věřitel hlasuje o způsobu řešení úpadku dlužníka, byly po formální stránce kladeny přísnější požadavky než na samotný insolvenční návrh“.
Dovolatel je tedy přesvědčen, že hlasovací lístek byl řádně podepsán, splňoval veškeré náležitosti a schůze věřitelů tak rozhodla o způsobu oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil body II. až V. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Přestože dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o povinnostech dlužníků, plátců příjmů dlužníků, insolvenčního správce a k výzvě věřitelům neobsahuje dovolání žádnou argumentaci.
Nadto dovolatel ve vztahu k této části výroku nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k části výroku, jimiž odvolací soud potvrdil body II. až V. výroku usnesení insolvenčního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání proti části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené problematiky, neboť se jí dovolací soud dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době podpisu a podání hlasovacího lístku a k datu vydání napadeného rozhodnutí se (s výjimkou §97 odst. 2 insolvenčního zákona) na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky č. 311/2007 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.
Podle §50 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží (odstavec 1). Věřitelé mohou hlasovat také písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu. K jejich hlasu se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; §43 občanského soudního řádu se nepoužije (odstavec 2). Náležitosti hlasovacího lístku podle tohoto ustanovení stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 3).
Podle §97 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 18. září 2016) musí být insolvenční návrh v listinné podobě opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo v elektronické podobě jejím uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslán prostřednictvím její datové schránky; jinak se k němu nepřihlíží.
Podle §401 insolvenčního zákona, hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; §43 občanského soudního řádu se nepoužije (odstavec 1). Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů (odstavec 2). Náležitosti hlasovacího lístku stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 5).
Podle §19 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb. hlasovací lístek obsahuje tyto náležitosti
a/ označení „Hlasovací lístek“,
b/ označení insolvenčního soudu a spisovou značku, pod níž je insolvenční řízení vedeno, nejde-li o hlasování mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení,
c/ označení dlužníka,
d/ označení věřitele včetně adresy pro doručování, pokud je odlišná od bydliště nebo sídla věřitele,
e/ údaje o přihlášce pohledávky, ohledně níž věřitel vykonává hlasovací právo,
1. datum podání přihlášky pohledávky,
2. údaje o osobě, která přihlášku podala, pokud jde o osobu odlišnou od hlasujícího věřitele,
3. údaje o rozhodnutí insolvenčního soudu o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona,
f/ údaj o tom, zda byla pohledávka zjištěna, je-li věřiteli znám,
g/ vymezení předmětu hlasování,
h/ informace o hlasování věřitele,
i/ údaje o osobě, která hlasovací lístek podepsala, jde-li o osobu odlišnou od věřitele,
j/ datum hlasování,
k/ úředně ověřený podpis.
Níže uvedená ustanovení pak byla účinná ke dni 16. února 2016 (den podpisu a zaslání hlasovacího lístku).
Podle §74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 1. ledna 2014, legalizací notář ověřuje, že fyzická osoba před ním v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině se již nacházející před ním uznala za vlastní. Pro postup při prokazování totožnosti této osoby platí §64 odst. 1 a 3 obdobně (odstavec 1). Legalizace se provede ověřovací doložkou neodkladně poté, kdy před notářem v jeho přítomnosti byla listina podepsána nebo byl podpis na listině se již nacházející uznán za vlastní, a to neodkladně po podepsání nebo uznání; ověřovací doložka obsahuje:
a/ běžné číslo ověřovací knihy,
b/ jméno, příjmení, bydliště, popřípadě místo pobytu a datum narození žadatele,
c/ údaj o tom, že byla totožnost žadatele prokázána,
d/ konstatování, že uvedená osoba listinu vlastnoručně před notářem podepsala nebo že uznala podpis na listině za vlastní,
e/ místo a datum vyhotovení doložky o ověření; ustanovení §59 odst. 2 věty první se nepoužije,
f/ podpis ověřujícího a otisk úředního razítka notáře (odstavec 2).
Notář provedením legalizace neodpovídá za obsah listiny (odstavec 3). Neovládá-li notář jazyk, v němž je listina pořízena, vyzve žadatele, aby předložil překlad listiny tlumočníkem. Nestane-li se tak, notář úkon odmítne (odstavec 4).
Podle §10 zákona o ověřování, ve znění účinném od 1. července 2008, se legalizací ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní (odstavec 1). Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy. Úřad za obsah listiny neodpovídá (odstavec 2). Legalizace se provádí na žádost (odstavec 3). Je-li legalizován podpis na listině, která je psána v jiném než českém nebo slovenském jazyce a není-li současně předložena v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, legalizace se neprovede (odstavec 4). Nemůže-li žadatel číst nebo psát, provede se legalizace za účasti dvou svědků (odstavec 5). Účast dvou svědků se k legalizaci nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem listiny s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopen vlastnoručně listinu podepsat (odstavec 6).
Podle §11 zákona o ověřování, ve znění účinném od 1. července 2008, se legalizace na listině nebo na listu pevně s ní spojeném vyznačí ověřovací doložkou a otiskem úředního razítka (odstavec 1). Je-li legalizován podpis žadatele na listině, která je nedílnou součástí souboru listin, jednotlivé listy se pevně spojí do svazku, požádá-li o to žadatel, jehož podpis je legalizován (odstavec 2). Způsob spojení listin podle odstavce 2 stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 3).
Podle §25a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném od 1. dubna 2006, je advokát oprávněn nahradit úřední ověření podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy svým prohlášením se stejnými účinky, pokud advokát listinu sám sepsal nebo ji jednající osoba před advokátem vlastnoručně podepsala.
Podle §2 zákona o elektronickém podpisu, ve znění účinném od 1. července 2012 do 18. září 2016, se pro účely tohoto zákona rozumí
a/ elektronickým podpisem údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě,
b/ zaručeným elektronickým podpisem elektronický podpis, který splňuje následující požadavky
1. je jednoznačně spojen s podepisující osobou,
2. umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě,
3. byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou,
4. je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.
Podle §11 zákona o elektronickém podpisu, ve znění účinném od 1. července 2012 do 18. září 2016, k podepisování nebo označování dokumentu v podobě datové zprávy, jehož prostřednictvím se činí úkon vůči
a/ státu,
b/ územnímu samosprávnému celku,
c/ právnické osobě zřízené zákonem, zřízené nebo založené státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem,
d/ právnické osobě neuvedené v písmenech a/ až c/ a vykonávající působnost v oblasti veřejné správy, týká-li se dokument této působnosti,
e/ fyzické osobě vykonávající působnost v oblasti veřejné správy, týká-li se dokument této působnosti,
lze použít pouze uznávaný elektronický podpis nebo uznávanou elektronickou značku (odstavec 1).
K podepisování nebo označování dokumentu v podobě datové zprávy, jehož prostřednictvím činí úkon osoba uvedená v odstavci 1 písm. a/ až c/ nebo úkon při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy osoba uvedená v odstavci 1 písm. d/ a e/, lze užít pouze uznávaný elektronický podpis nebo uznávanou elektronickou značku (odstavec 2).
Uznávaným elektronickým podpisem se rozumí
a/ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a obsahujícím údaje, které umožňují jednoznačnou identifikaci podepisující osoby,
b/ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném poskytovatelem certifikačních služeb, který je usazen mimo území České republiky, byl-li kvalifikovaný certifikát vydán v rámci služby vedené v seznamu důvěryhodných certifikačních služeb jako služba, pro jejíž poskytování je poskytovatel certifikačních služeb akreditován, nebo jako služba, nad jejímž poskytováním je vykonáván dohled podle předpisu Evropské unie (odstavec 3).
Podle čl. 3 bodu 12/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení“), se pro účely tohoto nařízení rozumí „kvalifikovaným elektronickým podpisem“ zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.
Podle čl. 25 nařízení elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy (odstavec 1). Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu (odstavec 2).
K problematice úředního ověření podpisu, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 3461/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2013, pod číslem 122, ve kterém formuloval a odůvodnil tyto závěry:
1/ Ověřování pravosti podpisu (legalizaci) provádí v první řadě notáři; legalizací notář ověřuje, že fyzická osoba před ním v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině se již nacházející před ním uznala za vlastní (srov. §74 odst. 1 větu první notářského řádu). Legalizaci provede notář ověřovací doložkou, kterou buď vyznačí na listině, na níž je ověřovaný podpis, nebo ji vyhotoví samostatně a poté pevně spojí s listinou, na níž je ověřovaný podpis. Ověřovací doložka notáře se považuje za listinu o ověření; obsahuje-li všechny předepsané náležitosti, je – jak se uvádí v §6 notářského řádu – veřejnou listinou (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1178/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2007, pod číslem 51).
2/ Ověřování pravosti podpisu (legalizaci) provádějí kromě notářů také orgány uvedené v zákoně o ověřování, tedy krajské úřady, obecní úřady, újezdní úřady, držitel poštovní licence a Hospodářská komora České republiky. Závěr, že fyzická osoba před ověřovací osobou z některého z těchto orgánů listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině uznala za vlastní, se uvede v ověřovací doložce. Vzhledem k tomu, že krajské a obecní úřady provádějí legalizaci v rámci tzv. přenesené působnosti (při výkonu státní správy) [srov. §1 odst. 2 zákona o ověřování] a že újezdní úřad je správním úřadem (srov. §35 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky), jsou jimi vyhotovené ověřovací doložky z pohledu §134 o. s. ř. veřejnými listinami, obsahují-li všechny předepsané náležitosti.
3/ Vyžadují-li právní předpisy „úřední ověření podpisu“, je podle právní úpravy účinné od 1. září 2004 advokát oprávněn nahradit takový požadavek svým prohlášením, které má stejné účinky jako „úřední ověření podpisu“ (srov. §25a odst. 1 zákona o advokacii), a to za předpokladu, že listinu sám sepsal a jednající osoba ji před advokátem vlastnoručně podepsala (podle právní úpravy účinné do 31. března 2006) nebo že advokát listinu sám sepsal nebo ji jednající osoba před advokátem vlastnoručně podepsala (podle právní úpravy účinné od 1. dubna 2006). Prohlášení o pravosti podpisu musí být vyhotoveno na samotné listině nebo na jiné listině s ní pevně spojené a musí obsahovat náležitosti, uvedené v §25a odst. 2 zákona o advokacii. Právní úprava účinná od 1. září 2009 připouští, že advokát může být „při činění prohlášení o pravosti podpisu zastoupen advokátním koncipientem, který vykonával právní praxi advokátního koncipienta po dobu alespoň dvou let“.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda má včasně doručený hlasovací lístek dle §401 odst. 1 insolvenčního zákona podepsaný uznávaným (zaručeným) elektronickým podpisem stejné účinky, jako kdyby na něm byla úředně ověřena pravost podpisu věřitele (či jeho zástupce). Ve své podstatě jde tedy o odpověď na otázku, zda je ekvivalentem zaručeného elektronického podpisu vlastnoruční podpis nebo úředně ověřený podpis.
Jak je zjevné ze shora uvedeného, úředně ověřený podpis je úzce vymezený institut s jasně danými náležitostmi, pravomocí osob, které mohou úřední ověření podpisu provést, a danými účinky. Legalizací tedy může být pouze proces provedený dle §74 notářského řádu nebo dle §10 a §11 zákona o ověřování, a to pouze osobami vymezenými těmito zákony (lze ještě pro úplnost zmínit úpravu §35 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, ve spojení s vyhláškou č. 272/2000 Sb., o ověřování pravosti podpisu nebo shody opisu nebo kopie s listinou velitelem lodě). Zákonodárce však přiznává stejné účinky jako úředně ověřenému podpisu i prohlášení advokáta dle §25a odst. 1 zákona o advokacii. Zaručenému elektronickému podpisu však právní předpisy stejné účinky dosud nepřiznávají.
To výstižně komentuje i odborná literatura (Melzer, F. a Korbel, F. v: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, §561. Praha: Leges, 2014, str. 642), podle které „požadavek úředního ověření podpisu vylučuje možnost využití elektronického podpisu, neboť v našem právu dosud chybí obecná úprava úředního ověření elektronického podpisu. Nicméně tento nedostatek je často prolamován výslovnými ustanoveními jednotlivých právních předpisů, které v různých případech umožňují nahradit úředně ověřený podpis zaručeným elektronickým podpisem. Tak tomu je např. při úkonech učiněných při elektronické dražbě, při podání insolvenčního návrhu nebo při podání návrhu na zápis do veřejného rejstříku osob“.
K tomu lze odkázat i na bod I. výkladového stanoviska prezidia Notářské komory České republiky ze dne 19. října 2017 čísla 2/2017 (dostupného na webových stránkách Notářské komory České republiky), podle kterého „stanoví-li obecně závazný právní předpis povinnost úředně ověřit podpis jednající osoby, nelze úřední ověření podpisu nahradit elektronickým podpisem na písemnostech vyhotovených v elektronické podobě“.
Zaručený elektronický podpis (ani jiný elektronický podpis) tak nebyl a není ekvivalentem úředně ověřeného podpisu, ani nemá stejné účinky. Úředně ověřený podpis neměl a nemá odpovídající elektronickou podobu.
I vyšší formy elektronických podpisů s nejvyšší mírou důvěryhodnosti jsou ekvivalentem „pouze“ vlastnoručnímu běžnému fyzickému podpisu. Nařízení přiznává tuto ekvivalenci výslovně v čl. 25 odst. 2 (ačkoli v odstavci 1 jsou přiznány účinky i nižším úrovním elektronických podpisů), avšak jen kvalifikovaným elektronickým podpisům (čl. 3 bod 12/ nařízení). Tomu odpovídal v rozhodné době uznávaný elektronický podpis dle §11 odst. 3 zákona o elektronickém podpisu. Shodný přístup zastává jak Nejvyšší soud (viz stanovisko jeho pléna ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) tak Ústavní soud (viz např. již nález ze dne 24. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 319/05, nebo i dovolatelem zmíněný, ač nesprávně interpretovaný, nález sp. zn. II. ÚS 218/06), jakož i odborná literatura (srov. zejména Polčák, R. a kol.: Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2018 str. 218 až 219 a 234 až 252; nebo také Kožiak, J. a kol.: Notářský řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2018, str. 308).
Uvedené závěry nezpochybňuje ani dovolatelem zmiňovaný §97 odst. 2 insolvenčního zákona v rozhodném znění, který výslovně uváděl, že je možné insolvenční návrh podat v listinné podobě opatřený úředně ověřeným podpisem anebo v elektronické podobě s uznávaným elektronickým podpisem. Sám insolvenční zákon tedy zjevně nepočítal s ekvivalencí úředně ověřeného podpisu a uznávaného (či zaručeného) elektronického podpisu, protože jinak by je výslovně neuváděl vedle sebe jako alternativy (ještě s datovou schránkou). Bylo tomu právě naopak. Obdobnou úpravu pro hlasovací lístky insolvenční zákon neobsahoval (a neobsahuje) ani v §50, ani v §401 nebo na jiném místě.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že pokud právní úprava insolvenčního zákona spolu s vyhláškou č. 311/2007 Sb. požadovala v době podpisu a podání zkoumaného hlasovacího lístku (16. února 2016), aby byl opatřen úředně ověřeným podpisem, tak bez požadovaného ověření nebylo možné k hlasovacímu lístku přihlížet (takto podepsaný hlasovací lístek nevyvolal dovolatelem zamýšlené účinky). Takový podpis totiž nesplňoval požadavek úředního ověření.
Nejvyšší soud ještě dodává, že dovolatel nesprávně staví na roveň úřední ověření podpisu, tedy legalizaci (zejména) podle §74 notářského řádu a §10 a §11 zákona o ověřování, a ověřování elektronického podpisu. Jde o zcela odlišné instituty a procesy. K tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3461/2011 a v literatuře např. opět Polčák, R. a kol.: Právo informačních technologií. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2018 str. 248 až 252.
Konečně, k poukazu na podobu formuláře, Nejvyšší soud uvádí, že formulář staví vedle sebe na roveň digitální podpis a vlastnoruční podpis (jako vzájemné ekvivalenty) a až pod nimi je na něm výrazně vyznačeno pole pro úřední ověření podpisu. Nadto platí, že povinné náležitosti hlasovacího lístku (včetně požadavku na úřední ověření podpisu) vycházejí primárně nikoli z podoby jeho formuláře, ale především z §50 a 401 insolvenčního zákona a z §19 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 311/2017 Sb.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že dovolatelovo podání nemělo účinky korespondenčního hlasování o přijetí způsobu oddlužení, Nejvyšší soud dovolání ve zbylé části podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu