ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.135.2017.1
KSOS 14 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 135/2017-B-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků E. Š. , narozené XY, a M. Š. , narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové LL.M. , se sídlem v Krnově, Opavská 522/5, PSČ 794 01, jako insolvenční správkyně dlužníků E. a M. Š., zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, 1 VSOL XY, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, se potvrzuje .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Udělil insolvenční správkyni JUDr. Ing. Daniele Majzlíkové LL.M. (dále jen „D. M.“) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěného majetku dlužníků zapsaného pod položkou č. 3 „Nemovitý majetek - celkem“ v soupisu majetkové podstaty dlužníků založeném na č. l. B-1 insolvenčního spisu (nemovitosti v katastrálním území XY, zapsané na LV XY) zajištěnému věřiteli č. 16 (P18) Aktivafin s. r. o. (dále jen „věřitel A“) ve výši 187 630 Kč a uložil D. M. vyplatit tuto částku zajištěnému věřiteli do 15 dnů od právní moci usnesení (bod I. výroku).
2/ Uložil D. M. podat mu písemnou zprávu o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli do 30 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku).
3/ Povolil D. M. zálohu na odměnu ve výši 20 432,91 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 20. května 2015 zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením a usnesením ze dne 27. listopadu 2015 schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře.
2/ Přihláškou pohledávky č. P18 přihlásil věřitel A zajištěnou pohledávku ve výši 187 630 Kč na dlužné jistině úvěru. S odkazem na §171 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uvedl, že zajištěná pohledávka (nominální nesplacená hodnota jistiny úvěru) se úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku do zaplacení, úrokovou sazbou sjednanou v úvěrové smlouvě, tj. 18 % ročně (1,5 % měsíčně z částky 187 630 Kč). Jako důvod vzniku pohledávky označil smlouvu o úvěru č. 174/2013/044 ze dne 28. listopadu 2013, na základě které poskytl dlužnici úvěr 200 000 Kč.
3/ Pohledávka věřitele A ve výši 187 630 Kč byla zjištěna jako zajištěná nemovitostmi označenými v bodě I. výroku usnesení a věřitel A je zajištěným věřitelem prvním v pořadí.
5/ Nemovitosti byly zpeněženy za částku 500 000 Kč, náklady na správu nevznikly a náklady spojené se zpeněžením nemovitostí činily 2 948 Kč.
6/ V návrhu na vydání výtěžku ze dne 26. října 2016 (B-9) D. M. navrhla vydat věřiteli A částku 187 630 Kč, vyplatit jí na odměně částku 20 432,91 Kč včetně daně z přidané hodnoty a dlužníkům částku 288 989,09 Kč.
7/ V podání ze dne 1. listopadu 2016 (B-10) uplatnil věřitel A námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Požadoval, aby mu kromě částky 187 630 Kč (představující jistinu nesplaceného úvěru) byla vydána i částka na úhradu smluvního úroku dle §171 insolvenčního zákona ve výši 18 % p. a. z částky 187 630 Kč od 28. listopadu 2015 do zaplacení.
8/ Insolvenční soud projednal námitky věřitele A u jednání dne 11. ledna 2017.
Na výše uvedeném základě insolvenční soud - odkazuje na §298 odst. 2, §171 a §38 odst. 4 insolvenčního zákona a na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 3 VSPH XY, dále ze dne 29. prosince 2016, č. j. MSPH 60 INS XY, 3 VSPH XY, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2016, č. j. KSBR 44 INS XY, 3 VSOL XY - nejprve zdůraznil, že aplikace ustanovení §171 insolvenčního zákona v případech řešení úpadku oddlužením není jednotná. Námitky věřitele A vyhodnotil jako nedůvodné a D. M. udělil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení pouze ve výši zjištěné pohledávky věřitele A, nikoli i ve výši smluveného úroku.
Insolvenční soud dospěl k závěru, že jazykový výklad §171 insolvenčního zákona vede k tomu, že toto ustanovení je aplikovatelné na všechny způsoby řešení úpadku a odstavec druhý až čtvrtý obsahuje jen speciální úpravu týkající se konkursu a reorganizace, avšak nedává smysl, aby úročení pohledávek zajištěných věřitelů v oddlužení (jako sanačním způsobu řešení úpadku) bylo připuštěno bezvýjimečně, zatímco v konkursu (jako likvidačním způsobu řešení úpadku) jen v případě prodeje podniku dlužníka jedinou smlouvou. Podle insolvenčního soudu je třeba upřednostnit výklad teleologický před doslovným jazykovým výkladem. Ustanovení §171 insolvenčního zákona „lze použít pouze v případě konkursu a reorganizace a pokud jde o oddlužení, tak tam pouze v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (dle §398 odst. 2 věty první insolvenčního zákona ve spojení s §171 odst. 2, 3 insolvenčního zákona - ovšem jen v případě, že dojde k prodeji dlužníkova majetku jedinou smlouvou)“. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře nelze §171 insolvenčního zákona použít vůbec, což lze dovodit i z textu §414 odst. 4 části věty za středníkem insolvenčního zákona.
Závěrem insolvenční soud uvedl, že zálohu na odměnu D. M. povolil podle §38 odst. 4 insolvenčního zákona a odměna v částce 20 432,91 Kč včetně daně z přidané hodnoty byla vypočtena dle §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění. Zbylá část (hyperocha) ve výši 288 989,09 Kč bude vrácena dlužníkům.
K odvolání věřitele A Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce §171, §414 odst. 4 insolvenčního zákona, §12, §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, kterou projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, zvláštní část důvodové zprávy k §165 až §172 osnovy - dovodil, že „na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele podle ustanovení §298 odst. 1, 2 insolvenčního zákona lze i při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře aplikovat ustanovení §171 odst. 1 insolvenčního zákona“.
Přiklonil se tak k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v usnesení ze dne 29. prosince 2016, č. j. MSPH 60 INS XY, 3 VSPH XY, dospěl k závěru, že smyslem ustanovení §171 odst. 1 insolvenčního zákona je, aby zajištěným věřitelům bylo kompenzováno, že nemohou okamžitě realizovat své právo na uspokojení ze zajištění (z důvodu §109 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), což se projevuje v poskytnutí protihodnoty ve výši sjednaného úroku; jedná se o zásadní výjimku z ustanovení §170 insolvenčního zákona mající obecnou platnost. Druhý až čtvrtý odstavec tohoto ustanovení jsou v poměru speciality k odstavci prvnímu. Právní úprava §398 odst. 3 a §409 odst. 3 insolvenčního zákona odkazující při zpeněžení majetkové podstaty na ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu má zjevně na zřeteli ustanovení §244 až §315 insolvenčního zákona. V důsledku aplikace uvedeného odkazu se při oddlužení postupuje kromě jiného i podle §298 insolvenčního zákona, nikoliv podle §171 odst. 2, 3 a 4 insolvenčního zákona. Pokud by tomu tak nebylo, ustanovení §171 odst. 1 insolvenčního zákona by ztratilo své praktické opodstatnění, uzavřel odvolací soud.
K argumentaci insolvenčního soudu zněním §414 odst. 4, věty za středníkem insolvenčního zákona odvolací soud dodal, že toto ustanovení lze aplikovat na zajištěného věřitele, který nepožádal po schválení oddlužení o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, avšak v projednávané věci jde o zajištěného věřitele, jenž realizoval své právo na zpeněžení zajištěné pohledávky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala D. M. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda při řešení úpadku dlužníka oddlužením se pohledávka zajištěného věřitele úročí ve smyslu §171 insolvenčního zákona.
Z dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že §171 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje též na řešení úpadku oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty. Ustanovení §171 insolvenčního zákona je totiž třeba vykládat v souladu s §170 insolvenčního zákona, z čehož vyplývá, že odstavec první §171 insolvenčního zákona není v poměru speciality k druhému až čtvrtému odstavci téhož ustanovení, kde „jsou zvláštně upravena ustanovení, ve kterých je výlučně možné věřitele a jejich úročené pohledávky uspokojit, jen v případě řešení úpadku konkurzem či reorganizací“. Podle dovolatelky §171 insolvenčního zákona výslovně neupravuje úročení zajištěné pohledávky v oddlužení, ale pouze při řešení úpadku konkursem či reorganizací. Shrnuje, že v dané věci došlo ke zpeněžení předmětu zajištění za podmínek dle §289 insolvenčního zákona mimo dražbu, nikoli dle §290 insolvenčního zákona. Výjimka ze zásady upravené v §170 písm. a) insolvenčního zákona obsažená v §171 odst. 1 insolvenčního zákona ve smyslu třetího odstavce tohoto ustanovení se proto neuplatní a zajištěná pohledávka se neúročí.
Věřitel A se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázky, zda při oddlužení se pohledávka zajištěného věřitele úročí podle §171 insolvenčního zákona, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázku nastolenou dovolatelkou řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 175/2016 (proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4161/18), které bylo na jednání kolegia dne 13. března 2019 schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a které je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje (včetně tam citované judikatury), Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se pohledávka zajištěného věřitele úročí podle ustanovení §171 insolvenčního zákona jen tehdy,
je-li majetková podstata zpeněžena (v intencích §290 insolvenčního zákona) jedinou smlouvou.
Přitom šlo o obdobnou věc (o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, kterým byl rovněž věřitel A, s tím rozdílem, že úpadek dlužnice byl řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty), v níž věřitel A dovoláním (které Nejvyšší soud zamítl) napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 3 VSPH XY, jehož závěry argumentuje dovolatelka v této věci.
V důvodech usnesení sen. zn. 29 NSČR 175/2016 Nejvyšší soud dovodil, že pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení platí zjednodušeně řečeno konkursní režim. Tato skutečnost se projevuje při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty pravidly vyjádřenými v §398 odst. 2 věty první a §408 odst. 1 insolvenčního zákona a při oddlužení plněním splátkového kalendáře pravidly vyjádřenými v §398 odst. 3 poslední věty a §409 odst. 3 insolvenčního zákona. Nezmiňuje-li se tedy §171 insolvenčního zákona výslovně o oddlužení, je tomu tak proto, že onen „konkursní režim“ při oddlužení se prosadí též aplikací obecného pravidla vyjádřeného pro účely konkursu v §171 odst. 2 insolvenčního zákona. Jde-li (jako v tomto případě) o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, pak neexistuje rozumný důvod pro takový výklad, jenž by zajištěnému věřiteli garantoval při oddlužení úročení zajištěné pohledávky bez zřetele k tomu, zda půjde o zpeněžení podle §290 insolvenčního zákona (jedinou smlouvou), kdežto zajištěnému věřiteli při konkursu jen tehdy, půjde-li o zpeněžení podle §290 insolvenčního zákona (jedinou smlouvou). Dále uvedl, že vzhledem k pravidlům vyjádřeným v ustanovení §408 odst. 3 insolvenčního zákona (pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) a v §409 odst. 3 větě první insolvenčního zákona (pro oddlužení plněním splátkového kalendáře), tedy k tomu, že zpeněžení předmětu zajištění při oddlužení závisí (může záviset) na tom, zda k němu zajištěný věřitel udělí pokyn, totiž o úročení zajištěné pohledávky coby kompenzaci za oddálení zpeněžení zajištění nelze hovořit.
Z uvedeného plyne, že otázku předestřenou dovolatelkou lze považovat za vyřešenou. Potřebu korigovat závěry vyslovené v usnesení sen. zn. 29 NSČR 175/2016 neshledává Nejvyšší soud ani na podkladě argumentace snesené dovolatelkou v této věci.
K polemice dovolatelky o podmíněnosti úročení ve smyslu §171 insolvenčního zákona způsobem zpeněžení (§289 a §290 insolvenčního zákona) Nejvyšší soud dodává, že v usnesení ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 124/2018, v němž vychází ze závěrů obsažených v usnesení sen. zn. 29 NSČR 175/2016, dále formuloval závěr, že tvoří-li majetkovou podstatu jen předmět zajištění, nejde v konkursu při jeho zpeněžení jednou smlouvou o zpeněžení „jen jedinou smlouvou“ ve smyslu ustanovení §292 insolvenčního zákona. Zajištěnému věřiteli již proto nevzniká právo na úročení pohledávky podle ustanovení §171 odst. 2 insolvenčního zákona. Dále uvedl, že v případě, kdy jediným aktivem majetkové podstaty je předmět zajištění, nic nebrání zajištěnému věřiteli okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění. Není tedy důvod pro kompenzaci úročením zajištěné pohledávky.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře se pohledávka zajištěného věřitele podle ustanovení §171 insolvenčního zákona neúročí. Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 115/2018 (jež opět vychází z usnesení sen. zn. 29 NSČR 175/2016).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (ve shodě s ustanovením §243d písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom smyslu, že insolvenční soud uděluje D. M. souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěného majetku dlužníků zajištěnému věřiteli A ve výši 187 630 Kč a povoluje D. M. zálohu na odměnu ve výši 20 432,91 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu