ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.141.2017.1
KSCB 41 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 141/2017-B-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice B. Š. , narozené XY, bytem XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Janou Smilovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. KSCB 41 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 15. března 2017, č. j. KSCB 41 INS XY, vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce (Růnová v. o. s.) vydal zajištěnému věřiteli (Wüstenrot - stavební spořitelna a. s.) výtěžek zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) ve výši 518 566,73 Kč (bod I. výroku), určil odměnu insolvenčního správce (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty) ve výši 63 373,27 Kč, s tím, že záloha na odměnu bude vyplacena z výtěžku zpeněžení nemovitostí (bod II. výroku) a uložil insolvenčnímu správci podat soudu písemnou zprávu o vydání výtěžku zpeněžení (bod III. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice (B. Š.) usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. KSCB 41 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud – cituje §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož včasná námitka dlužnice (o tom, že do vypořádání společného jmění dlužnice a jejího bývalého manžela M. V. nelze rozhodnout o vydání výtěžku zpeněžení nemovitosti) není opodstatněná, neboť zpeněžované nemovitosti nespadaly do společného jmění manželů, jež by bylo zapotřebí nejdříve vypořádat. Nemovitosti, které byly zpeněženy jako celek, se nachází v ideálním podílovém spoluvlastnictví dlužnice a M. V. (jejichž insolvenční správci je zpeněžili společně), přičemž v předmětném insolvenčním řízení připadá pro zajištěného věřitele výtěžek odpovídající spoluvlastnickému podílu, tedy ½ kupní ceny.
Dále shledal správným i závěr insolvenčního soudu o opožděnosti námitky (uplatněné dlužnicí u jednání dne 27. února 2017), zpochybňující aktuální výši zajištěných pohledávek. Současně zdůraznil, že tato námitka by rovněž nebyla důvodná, neboť výše zajištěných pohledávek, které mají být uspokojeny vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, má potřebnou oporu ve výsledcích přezkumného jednání, incidenčních sporů a přihlášek, z nichž plyne, že aktuální výše zajištěných pohledávek činí 966 477,31 Kč, jak insolvenční správce správně uvedl v opraveném návrhu (a nikoliv 377 058,31 Kč, jak namítá dlužnice).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), které za přípustné, neboť míní, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka „zda lze měnit či doplňovat důvody, pro které byla námitka řádně a včas podána a lhůta k jejímu podání tedy zachována“, a současně tvrdí, že otázka, zda absence vypořádání společného jmění manželů brání vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s aktuální judikaturou. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka považuje za nesprávný postup odvolacího soudu, který se nezabýval jejími výhradami k aktuální výši pohledávky zajištěného věřitele, přičemž se obává, že vydáním výtěžku zpeněžení může dojít k bezdůvodnému obohacení na straně věřitele, případně též jejího bývalého manžela.
Dovolání dlužnice, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že proti závěru odvolacího soudu o opožděnosti části námitek (§298 odst. 3 insolvenčního zákona) dlužnice nevznesla žádné právně významné výhrady. Tvrzením o tom, že „tyto námitky byly podány řádně a včas, leč později byly pouze měněny či doplňovány“, dovolatelka pouze vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti námitek. Dovolatelka přitom pomíjí, že – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů i z obsahu spisu – v námitkách doručených insolvenčnímu soudu dne 16. ledna 2012 namítala pouze to, že do vypořádání společného jmění nelze rozhodnout o vydání výtěžku zpeněžení; teprve na jednání o námitkách konaném dne 27. února 2017 rozšířila své námitky o výhrady ke správnosti výše zajištěných pohledávek.
K uvedenému je třeba doplnit, že ani v rozhodovací praxi soudů nejsou pochybnosti o tom, že slovnímu spojení „k později podaným námitkám“ (k nimž se nepřihlíží) je třeba podřadit také další námitky (obsahově odlišné) uplatněné totožnou osobou po lhůtě dle §298 odst. 3 insolvenčního zákona. K uvedenému srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 142/2016, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označené níže dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. března 2017, sp. zn. I. ÚS 553/17).
Kromě toho dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se současně vyjádřil i k důvodnosti těchto námitek, přičemž uzavřel, že nejsou důvodné, neboť aktuální výše pohledávek zajištěného věřitele (966 477,31 Kč) odpovídá výsledkům přezkumného jednání, incidenčních sporů a přihlášek. Ani tento závěr dovolatelka nijak konkrétně nezpochybnila.
Ve vztahu k otázce obligatorního vypořádání společného jmění manželů před vydáním výtěžku zpeněžení sice dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem již neuvádí, jakou rozhodovací praxi (dovolacího soudu) má na mysli. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nadto nelze přehlédnout, že odkaz dovolatelky na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, sp. zn. KSPH 42 INS XY, 4 VSPH XY, je nepřípadný. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž vychází (oproti dovolatelkou označenému usnesení) z toho, že zpeněžované nemovitosti se nacházejí v ideálním podílovém spoluvlastnictví, nikoliv ve společném jmění manželů.
Zbývá dodat, že pro účely dovolacího řízení jsou právně bezcenné veškeré poukazy dovolatelky na skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu (především o postupných zpětvzetích přihlášených pohledávek zajištěným věřitelem). Přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu totiž zapovídá §241a odst. 6 o. s. ř.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu