ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.163.2018.1
MSPH 78 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 163/2018-B-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka L. O. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2018, č. j. MSPH 78 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 23. ledna 2018, č. j. MSPH 78 INS XY, neschválil oddlužení dlužníka (L. O.) [výrok I.], na majetek dlužníka prohlásil konkurs, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výroky II. a III.), rozhodl o ponechání insolvenčního správce (AS ZIZLAVSKY, v. o. s.) ve funkci i pro konkursní řízení (výrok IV.), uložil insolvenčnímu správci, aby každé tři měsíce podával zprávu o stavu insolvenčního řízení (výrok V.) a zamítl návrh věřitele GOSFORDPARK, s. r. o. ze dne 22. ledna 2018 na svolání schůze věřitelů (výrok VI.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 19. května 2017, č. j. MSPH 78 INS XY, insolvenční soud (k návrhu dlužníka podanému 29. února 2016) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Současně nařídil k přezkoumání přihlášených pohledávek na den 19. července 2017 přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, která se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání.
2) Na svolanou schůzi se dlužník osobně nedostavil a byl zastoupen „obecným zmocněncem“.
3) Na základě pochybností o poctivosti dlužníka, které vznesl věřitel č. 3 (Společenství vlastníků jednotek XY) ke způsobu nakládání dlužníka s jeho majetkem, insolvenční soud nařídil insolvenčnímu správci provést šetření ohledně majetku dlužníka a uložil dlužníku, aby insolvenčnímu správci poskytl veškerou možnou součinnost. Na 8. listopad 2017 nařídil jednání schůze věřitelů, na kterém měl být dlužník slyšen; insolvenční soud považoval za vhodné slyšet insolvenčního dlužníka před rozhodnutím o způsobu jeho „oddlužování“ a zjišťovat, z jakých důvodů se dlužník zadlužoval, na jaký účel použil vypůjčené prostředky, zda se snažil a jakým způsobem své závazky plnit, zda je zaměstnaný, jaký má příjem, apod. Na schůzi věřitelů se dlužník pro nemoc nedostavil.
4) Další jednání schůze věřitelů se stejným programem insolvenční soud svolal na 6. prosince 2017; ani na tuto schůzi věřitelů se dlužník nedostavil s poukazem na nemoc. Schůze věřitelů proběhla bez účasti dlužníka a projednala všechny body svého programu (s výjimkou slyšení insolvenčního dlužníka). Na schůzi věřitelů insolvenční správce podal zprávu o majetkových poměrech dlužníka tak, jak získal informace z veřejně přístupných zdrojů. Podle vyjádření insolvenčního správce dlužník přes soudem uloženou povinnost se správcem nekomunikuje, neposkytuje mu žádnou součinnost. Podle správce „dlužník průběžně od roku 2013 prodal celkem sedm bytů, jeden rodinný dům a několik pozemků“. Dlužník nemovitosti prodával v době, kdy již měl věřitele a podle tvrzení věřitele č. 3, který odkazoval na „znalecký posudek Policie ČR“, prodával nemovitosti pod cenou.
5) Pro další postup v řízení svolal insolvenční soud další schůzi věřitelů na 23. ledna 2018, a to za účelem volby věřitelského orgánu; současně poskytl věřitelům dlužníka možnost zaujmout stanovisko k řešení úpadku dlužníka a dlužníku vyjádřit se ke zjištění insolvenčního správce. Dlužník se den před konáním schůze věřitelů opět z jednání omluvil z důvodu nemoci a požádal, aby nebylo jednáno v jeho nepřítomnosti. V omluvě neuváděl žádné konkrétní argumenty, pro které by mělo být jednáno pouze v jeho přítomnosti, neuváděl, co by chtěl soudu na jednání sdělit nebo vysvětlit. Na základě informací získaných telefonickým dotazem u lékařky, která dne 22. ledna 2018 „rozhodla“ o dočasné pracovní neschopnosti dlužníka, insolvenční soud dovodil, že dlužník se mohl zúčastnit jednání dne 23. ledna 2018.
Na tomto základě insolvenční soud − cituje ustanovení §395 odst. 1 písm. a) a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje z ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakož i se závěrů formulovaných Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 478/12 a Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2009, pod číslem 21) – dovodil, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Přitom zdůraznil, že dlužník se k jednání o svém oddlužení úmyslně nedostavoval, s insolvenčním správcem nijak nespolupracoval a ke skutečnostem ohledně převodu svého rozsáhlého nemovitého majetku se přes výzvu nevyjádřil.
Proto insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož v insolvenčním řízení „nelze pokračovat oddlužováním dlužníka, který na své povinnosti zcela rezignoval“; oddlužení dlužníka neschválil a rozhodl o řešení úpadku dlužníka (nepatrným) konkursem.
Konečně insolvenční soud zamítl návrh věřitele GOSFORDPARK, s. r. o. na svolání schůze věřitelů pro nesplnění podmínek vyžadovaných ustanovením §47 odst. 1 insolvenčního zákona.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. dubna 2018, č. j. MSPH 78 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku, a odmítl odvolání dlužníka proti bodům III. a VI. výroku.
Odvolací soud především shledal rozhodnutí insolvenčního soudu věcně správným ve výrocích o neschválení oddlužení a o řešení úpadku dlužníka konkursem; potud zcela odkázal na stručné, jasné a přesvědčivé odůvodnění usnesení insolvenčního soudu.
V této souvislosti s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 (dále jen „R 61/2011“), předeslal, že „přípustnost oddlužení ve smyslu ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v ustanovení §395 insolvenčního zákona zkoumá insolvenční soud jak ve stádiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následujícího po povolení oddlužení (na základě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení)“.
Současně zdůraznil, že „oddlužení si zaslouží výlučně poctivý dlužník, jenž aktivně spolupracuje s insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, který se před prodejem nemovitostí neskrývá, a který zavčasu, úplně a pravdivě informuje o svých majetkových poměrech“.
„Jestliže se v dané věci dlužník (úmyslně) osobně nezúčastnil ani jedné z nařízených schůzí věřitelů, které byly od zjištění jeho úpadku a povolení oddlužení opakovaně svolávány právě z důvodu jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast omlouval zpravidla jeden den před nebo přímo v den jejich konání z důvodu své nemoci s tím, že požadoval jejich odročení, pak svědčí takový přístup jen o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k celému insolvenčnímu řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“. Navíc dlužník ani nereagoval na výzvu insolvenčního soudu (B-7), aby se vyjádřil k převodům svého rozsáhlého nemovitého majetku, uskutečnil jej v době, kdy se už nacházel v úpadku (v době od druhé poloviny roku 2013), a aby za tímto účelem poskytl insolvenčnímu správci nezbytnou součinnost, a to obzvláště za situace, kdy jako příčinu svého úpadku v kolonce č. 7 návrhu (A-1) uvedl, že „si půjčil peníze na byt a špatně odhalil svou finanční situaci“, a kdy věřitel č. 3 s odkazem na „znalecký posudek Policie ČR“ tvrdil (A-51), že dlužník svůj nemovitý majetek prodal výrazně pod jeho hodnotou. Přitom dlužník stran požadované součinnosti s insolvenčním správcem a poskytnutí nezbytných informací jen sdělil (B-33), že již dostatečnou součinnost soudu poskytl, a že nelze poskytovat informace subjektu, o kterém nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, zda bude insolvenčním správcem. „I tato skutečnost svědčí o nepoctivém přístupu dlužníka v dané věci a o nevůli dlužníka poskytnout potřebnou součinnost jak insolvenčnímu soudu, tak insolvenčnímu správci, a to přesto, že to byl právě dlužník, který se dobrodiní oddlužení dožadoval“.
Dále odvolací soud doplnil, že „i když je účast dlužníka na schůzi věřitelů, na níž mají věřitelé rozhodnout o způsobu schválení jeho oddlužení, povinná, aby dlužník mohl zodpovědět dotazy přítomných věřitelů (§399 odst. 2 insolvenčního zákona), nemůže být případná neúčast dlužníka na takové schůzi jakoukoli překážkou pro rozhodnutí o neschválení oddlužení v situaci, kdy v průběhu insolvenčního řízení vyjdou najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§405 odst. 1 insolvenčního zákona). Opačný názor, podle něhož by nebylo lze oddlužení dlužníka neschválit jen proto, že zdravotní stav dlužníka mu neumožňuje účastnit se schůze věřitelů, jejíž rozhodnutí o způsobu jeho oddlužení je bezpředmětné právě s ohledem na zjištěné skutečnosti, jež by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, odvolací soud nesdílí“.
Konečně odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání dlužníka v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům III. a VI. výroku usnesení insolvenčního soudu, když nepřípustnost odvolání proti usnesení o nepatrném konkursu plyne výslovně z ustanovení §314 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona, a usnesení, jímž insolvenční soud svolá schůzi věřitelů nebo zamítne návrh věřitele na její svolání podle ustanovení §47 odst. 1 insolvenčního zákona, má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a nelze je napadnout odvoláním [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé
− §41 odst. 2 o. s. ř.) podal dlužník dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nesprávně posoudil včasnou a řádně doloženou omluvu dlužníka z důvodu nemoci, včetně žádosti o nekonání schůze věřitelů v nepřítomnosti dlužníka jako nedůvodnou, a následně dospěl k závěru o tom, že dlužník oddlužením sledoval nepoctivý záměr.
Dlužník s poukazem na ustanovení §47 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání (rozsudek ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, usnesení ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, rozsudek ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010 a rozsudky ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, a ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004) dovozuje, že svou neúčast na schůzi věřitelů vždy řádně a včas omluvil, doložil důvod, pro který se schůze věřitelů nemohl zúčastnit, a požádal o odročení „jednání“. Postupem insolvenčního soudu (i odvolacího soudu) tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo mu znemožněno zúčastnit se schůze věřitelů a vyjádřit se ke skutečnostem významným pro další postup v insolvenčním řízení.
Ve vztahu k „vyjádření ošetřující lékařky“ doplnil, že v úředním záznamu „není zaznamenán celý doslovný obsah telefonátu“; povinností insolvenčního soudu tak bylo zjišťovat aktuální stav dlužníka (pracovní neschopnost byla vystavena 22. ledna 2018 a insolvenční soud se ošetřující lékařky dotázal v blíže neurčenou hodinu dne následujícího).
Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2013 [jde o usnesení ze dne 17. června 2015, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“)] a sen. zn. 29 NSČR 88/2013 (jde o usnesení ze dne 19. března 2014, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož jeho jednání „není vedeno nepoctivým záměrem“ a není dán důvod „pro jeho vyloučení“ z oddlužení. Současně se vyjadřuje k okolnostem převodu svého majetku [mimo jiné i tak, že vlastnil pouze „jeden byt a šest garážových stání“ v J., dům určený k rekonstrukci (ruina) v B. a několik zemědělských a lesních pozemků v „neucelené formě“], včetně toho, že tyto nemovitosti prodal „za v té době nejvyšší možnou cenu“. Připomíná, že o jeho úpadku a o povolení oddlužení insolvenční soud rozhodl poté, kdy již měl poznatky o okolnostech týkajících se převodu majetku, aniž by tyto považoval za překážku pro povolení oddlužení z pohledu (ne)poctivého záměru dlužníka. Současně se vyjádřil k tomu, jakým způsobem použil peníze získané prodejem nemovitostí (částečná úhrada dluhu z titulu půjčky vůči věřiteli MIVO CZ s. r. o., půjčka menší částky p. V. a léčba syna).
Jelikož soudy nižších stupňů (dle názoru dovolatele) svým postupem v řízení odňaly dovolateli možnost výše zmíněné argumenty uplatnit a při svém rozhodování vycházely ze skutkového stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2012“).
3) Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
4) Není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (R 112/2012 a R 24/2016).
5) Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou. Současně je nepochybné, že samostatným důvodem pro neschválení oddlužení (vedle neúčasti dlužníka na schůzích věřitelů) byla i okolnost, že dlužník odmítl poskytnout potřebnou součinnost jak insolvenčnímu soudu, tak insolvenčnímu správci, a to ve vztahu skutečnostem právně významným právě pro rozhodnutí o (ne)schválení oddlužení.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě námitky, podle níž (insolvenční soud) věc nesprávně (v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř.) projednal a rozhodl v nepřítomnosti dlužníka, v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem, když touto výhradou dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.); jejím prostřednictvím totiž dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (viz shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 2631/2016, a ze dne 3. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1150/2016, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu