ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.174.2018.1
KSUL 74 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 174/2018-A-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, PSČ 400 01, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 74 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, PSČ 400 01, a 2/ E. K. , narozené XY, bytem XY, o dovolání prvního insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. KSUL 74 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 4. července 2013, č. j. KSUL 74 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil insolvenční řízení týkající se dlužníka B. (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud řízení zastavil s odkazem na ustanovení §130 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), s tím, že oba insolvenční navrhovatelé (1/ J. M. a 2/ E. K.) vzali insolvenční návrh zpět.
[3] K odvolání prvního insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2013, č. j. KSUL 74 INS XY, 1 VSPH XY:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal první insolvenční navrhovatel dovolání (A-29), posléze doplněné advokátem (A-31), jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[5] Dovolatel namítá, že insolvenční soud insolvenční řízení zastavil, aniž se předtím „vypořádal“ s přihláškami pohledávek věřitelů A. K. a L. Z. a aniž přihlédl k tomu, že dlužník předložil vadné a neúplné seznamy pohledávek. Tyto „vady řízení“ mají dle dovolatele za následek nesprávné právní posouzení věci, a insolvenční řízení proto nemělo být zastaveno.
[6] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[7] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že insolvenční soud postupoval správně, když na základě zpětvzetí insolvenčního návrhu oběma insolvenčními navrhovateli insolvenční řízení zastavil, v souladu s jednoznačnou dikcí ustanovení §130 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (jehož existenci dovolání ignoruje) i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[8] V usnesení ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 171/2016 (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že odvoláním proti rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení (§130 odst. 1 insolvenčního zákona) pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (§129 insolvenčního zákona) může insolvenční navrhovatel brojit (pouze) proti tomu, že v době, kdy bylo insolvenční řízení zastaveno, nebyly pro toto zastavení splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo). K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 90/2016.
[9] V usnesení ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že skončí-li insolvenční řízení nikoli rozhodnutím o úpadku dlužníka, ale tzv. jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu předvídaným v ustanovení §142 insolvenčního zákona, přihlášené pohledávky věřitelů nemohou být v řízení uspokojeny a účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení zanikají účinností takového rozhodnutí (srov. §146 odst. 1 a §89 odst. 1 insolvenčního zákona).
[10] Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužníku podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu