ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.28.2018.1
KSHK 42 INS 11075/2015
sp. zn. 29 NSČR 28/2018-A-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Tomovy parky s. r. o. , se sídlem v Karlovicích, Radvánovice 11, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 47470712, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, PSČ 436 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 11075/2015, o insolvenčním návrhu věřitele Tomovy parky-servis s. r. o. , se sídlem v Turnově, Sobotecká 810, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 22798391, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, PSČ 460 07, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2017, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015, 2 VSPH 507/2017-A-96, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2017, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015, 2 VSPH 507/2017-A-96, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Insolvenčním návrhem doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) dne 27. dubna 2015 se insolvenční navrhovatel (Tomovy parky-servis s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka Tomovy parky s. r. o.
Návrh odůvodnil tím, že T. T. (dále jen „T. T.“) uzavřel dne 1. září 2011 s dlužníkem Rámcovou smlouvu o partnerství a výhradní spolupráci, Smlouvu o zajištění garantovaného dozoru, servisu a revizí a Smlouvu o zajištění montáží. Podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 31. prosince 2012 přešly práva a povinnosti z těchto smluv z T. T. na insolvenčního navrhovatele, který poskytoval dlužníku na základě výše uvedených smluv služby a plnění v nich popsané, jež spočívaly zejména ve výstavbě a montáži dětských hřišť, servisních a udržovacích pracích, revizních a dalších nutných činnostech. Cenu za jednotlivé práce vyúčtoval daňovými doklady (fakturami), z nichž některé dlužník částečně uhradil. Insolvenční navrhovatel tak má za dlužníkem pohledávky sestávající z jistiny, smluvních pokut a úroku z prodlení v celkové výši 4 094 699,78 Kč. V návrhu insolvenční navrhovatel označil další věřitele dlužníka a připojil k němu přihlášku svých pohledávek a soubor listin k prokázání jejich existence.
Dlužník s insolvenčním návrhem nesouhlasil, když především namítal, že pohledávky insolvenčního navrhovatele jsou sporné. Připustil, že shora označené smlouvy byly uzavřeny, avšak tvrdil, že mezi ním a insolvenčním navrhovatelem byla zavedena „obchodní praxe, jež spočívala v započítávání vzájemných pohledávek ze smluv“. Po provedených zápočtech naopak insolvenční navrhovatel dluží dlužníku částku 11 728 Kč.
Usnesení ze dne 10. listopadu 2015, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015-A-27, kterým insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro nedoložení aktivní legitimace, zrušil k odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015, 4 VSPH 2344/2015-A-41. Odvolací soud měl za to, že insolvenční soud postavil své zamítavé rozhodnutí toliko na obecném konstatování, že je nutné rozsáhlé dokazování (především k existenci dílčích objednávek dlužníka, kterými dlužník objednával u insolvenčního navrhovatele provedení konkrétních prací či zhotovení konkrétního díla, jakož i k prokázání řádného provedení díla), ačkoliv neobjasnil, proč by tyto skutečnosti neměly být seznatelné z (byť obsáhlého) listinného důkazního materiálu předloženého účastníky, neboť vůbec neprováděl důkazy těmito listinami a nečinil z nich žádná skutková zjištění. Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. září 2016, sen. zn. 29 NSČR 165/2016.
Následně insolvenční soud usnesením ze dne 9. ledna 2017, č. j. KSHK 42 INS 11075/2015-A-73, opětovně zamítl insolvenční návrh (bod I. výroku), uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Po provedeném dokazování insolvenční soud uzavřel, že insolvenční navrhovatel listinami připojenými k insolvenčnímu návrhu a k přihláškám pohledávek nedoložil existenci tvrzených pohledávek za dlužníkem; nepodařilo se mu totiž prokázat uzavření smluv o dílo dle jednotlivých objednávek.
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku změnil tak, že se insolvenční návrh odmítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že v dosavadním řízení se soudy zabývaly toliko aktivní legitimací insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, avšak neposuzovaly, zda insolvenční návrh obsahuje všechny zákonem vyžadované náležitosti podle §103 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněné pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud dále uvedl, že insolvenční navrhovatel nesplní povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek odkazem na listinný důkaz, který připojí jako přílohu. Je nutné, aby insolvenční navrhovatel uvedl v insolvenčním návrhu skutečnosti, na nichž se zakládá jeho splatná pohledávka vůči dlužníku, a to způsobem natolik konkrétním, aby v počáteční fázi bylo možné přezkoumat pravdivost jeho tvrzení; jinými slovy, insolvenční návrh musí být projednatelný.
V insolvenčním návrhu insolvenční navrhovatel nepopsal, jakým právním jednáním či na základě jakých právních skutečností mu vůči dlužníku pohledávky vznikly, a dokonce ani to, jaké pohledávky a v jaké výši. Neučinil tak ani v průběhu insolvenčního řízení, když se omezil na tvrzení, že listinami připojenými k insolvenčnímu návrhu doložil, že má vůči dlužníku splatné pohledávky, respektive když v odvolání toliko převzal názor insolvenčního soudu, že mohlo jít o pohledávky z titulu práva na zaplacení ceny díla či práva na vydání bezdůvodného obohacení, leč konkrétně je nepopsal. Obdobně nedostatečně uvedl důvod vzniku a výši pohledávek v přihlášce pohledávky.
Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na to, že §128 odst. 1 insolvenčního zákona vylučuje použití §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a insolvenčnímu soudu bez dalšího ukládá odmítnout insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že insolvenční návrh odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, při jejímž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že insolvenční návrh nebyl projednatelný. Cituje §103 odst. 2 insolvenčního zákona uvádí, že v rámci náležitostí insolvenčního návrhu je důraz kladen na rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek a skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat insolvenční návrh. Bližší konkretizaci právní norma neupravuje a ponechává tak určitý prostor na posouzení soudu prvního stupně, který o projednatelnosti insolvenčního návrhu rozhoduje, zda jsou uvedené pojmy v dostatečné míře naplněny. Posuzování projednatelnosti insolvenčního návrhu by pak nemělo být přepjatě formalistické.
Podle dovolatele byla v návrhu řádně doložena jeho aktivní legitimace, když specifikoval právní tituly svých pohledávek za dlužníkem, popsal, na základě jakých činností a poskytnutí služeb mu vznikly pohledávky za dlužníkem, přičemž zdůraznil, že část těchto pohledávek byla mezi stranami nesporná. Dovolatel za služby účtoval odpovídající cenu, k čemuž v insolvenčním návrhu uvedl konkrétní faktury s částkami i datem splatnosti, které byly na základě konkretizovaných smluv vystaveny. Sám dlužník tyto pohledávky nezpochybňoval, když na ně provedl zápočet, čímž potvrdil jejich oprávněnost. Rovněž byl řádně doložen úpadek dlužníka. Insolvenční návrh tak byl dostatečný a obsahoval veškeré náležitosti požadované zákonem.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za nedostatečně odůvodněné a překvapivé. Argumentuje především tím, že o věci rozhodoval dříve nejen odvolací soud, ale i Nejvyšší soud, přičemž žádný ze soudů nedospěl k závěru, že by insolvenční návrh neobsahoval všechny zákonné náležitosti. Naopak soudy všech „instancí potvrdily projednatelnost insolvenčního návrhu“.
Dlužník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky vad věřitelského insolvenčního návrhu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §103 insolvenčního zákona insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců (odstavec 1 věta první). V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).
Podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení §43 občanského soudního řádu se nepoužije.
V usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že co do požadavku, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§103 odst. 2 insolvenčního zákona), musí údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 64/2012, doplnil, že obsahuje-li insolvenční návrh konkrétní tvrzení, podle kterých mají insolvenční navrhovatel i další věřitel vůči dlužníku pohledávku, která je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jde v intencích §103 odst. 2 insolvenčního zákona o tvrzení způsobilé vést k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v §3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, jakož i o tvrzení, které zakládá vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).
Ačkoliv je insolvenční návrh značně nedbalý co do tvrzených skutečností osvědčujících existenci splatných pohledávek insolvenčního navrhovatele, když neuvádí, jaké konkrétní služby a plnění podle uzavřených smluv insolvenční navrhovatel prováděl a jak dospěl k ceně za tyto služby, kterou následně dlužníku vyúčtoval, není správný závěr odvolacího soudu, že jde o návrh neprojednatelný.
Insolvenční návrh by byl co do vylíčení rozhodujících skutečností ohledně aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele (věřitele) vadný pouze tehdy, kdyby vylíčení rozhodujících skutečností o pohledávkách insolvenčního navrhovatele bylo natolik nedostatečné, že by nebylo možné dovodit, jaké pohledávky k osvědčení své aktivní legitimace tvrdí, nebo tehdy, kdyby rozhodující skutečnosti byly vylíčeny natolik nesrozumitelně, že by nebylo možné dovodit, jaké skutečnosti vlastně insolvenční navrhovatel tvrdí (z čeho dovozuje vznik pohledávek za dlužníkem).
Tvrzení odůvodňující existenci předmětných pohledávek obsažená v insolvenčním návrhu (A-1) lze přitom shrnout tak, že insolvenční navrhovatel má vůči dlužníku splatné pohledávky z titulu smluv z 1. září 2011, jejichž předmětem bylo poskytování služeb a plnění spočívajících zejména ve výstavbě a montáži dětských hřišť, servisních a udržovacích pracích, revizích a dalších nutných činnostech. Cenu za poskytování těchto služeb následně vyúčtoval fakturami označenými v insolvenčním návrhu a tímto způsobem vymezil splatné pohledávky, jež mají osvědčovat jeho aktivní legitimaci.
Ostatně, nelze pominout, že o tom, že insolvenční navrhovatel po skutkové stránce dostatečně vymezil důvod tvrzené pohledávky, svědčí i vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu ze dne 22. května 2015 (A-6). Dlužník v něm nezpochybňoval vznik pohledávky, když uvedl, že není „zpochybňován právní základ nároku, ale jeho výše“, a dále namítal, že pohledávka zanikla započtením.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu