ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.37.2017.1
KSOL 10 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 37/2017-B-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka R. R. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS XY, o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce a o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání věřitele č. 3 CASPER UNION s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2016, č. j. KSOL 10 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 7. března 2016, č. j. KSOL 10 INS XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka R. R. (bod I. výroku), zprostil insolvenční správkyni funkce (bod II. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně (bod III. výroku) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, a pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, přičemž osvobození se vztahovalo i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (bod IV. výroku).
K odvolání věřitele č. 3 (CASPER UNION s. r. o.) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání proti bodům I. a II. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a potvrdil jej v bodech III. a IV. výroku (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ V insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, jímž bylo dne 4. května 2015 zahájeno insolvenční řízení, dlužník uvedl, že má čtyři nezajištěné závazky vůči třem věřitelům v celkové výši 814 762,67 Kč, které není schopen po dobu delší než tři měsíce plnit s tím, že největší závazek vůči věřiteli Apston Capital Ltd. (dále jen „věřitel A“) je vykonatelný. Dále uvedl, že krom spoluvlastnických podílů na nemovitostech nemá žádný hodnotný majetek, ze kterého by se mohli věřitelé uspokojit, že je studentem, pobírá mzdu na základě dohody o provedení práce a má příjem z daru ve výši 5 300 Kč měsíčně. V bodě 15 návrhu ohledně majetku, který není předmětem zajišťovacích práv, označil spoluvlastnictví k pozemkům v katastrálním území „XY“ o velikosti podílu 1/96, příp. 1/24. V bodě 17 návrhu k nevykonatelným závazkům, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění, uvedl dva závazky, a to vůči věřiteli Česká spořitelna, a. s. (dále jen „věřitel ČS“) ve výši 2 265,17 Kč a věřiteli Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „věřitel FÚ“) ve výši 100 Kč, a v bodě 19 návrhu k vykonatelným závazkům, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění, uvedl dva závazky vůči věřiteli A ve výši 611 588,60 Kč a 200 808,90 Kč.
2/ Usnesením ze dne 2. června 2015, č. j. KSOL 10 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenční správkyni, dlužníku povolil řešení úpadku oddlužením a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dní ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku.
3/ Věřitel č. 3 CLEAR FINANCE s. r. o. (nyní CASPER UNION s. r. o.) uplatnil přihláškou evidovanou pod číslem P3 zajištěnou pohledávku spolu s příslušenstvím ve výši 792 966,98 Kč, jež byla na přezkumném jednání dne 28. srpna 2015 v celém rozsahu zjištěna jako zajištěná.
4/ Dále do insolvenčního řízení přihlásili své nezajištěné pohledávky věřitel FÚ ve výši 650 Kč a věřitel ČS ve výši 2 341,10 Kč, které byly v plné výši zjištěny.
5/ Usnesením ze dne 3. září 2015, č. j. KSOL 10 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, přičemž kromě jiného uvedl, že zajištěný věřitel č. 3 bude uspokojen z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.
6/ Insolvenční správkyně dne 13. listopadu 2015 sdělila insolvenčnímu soudu, že dlužník v říjnu 2015 splnil splátkový kalendář v rozsahu 100 %, neboť byla uspokojena celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů a zajištěný věřitel o zpeněžení předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení nepožádal. Navrhla, aby soud vzal na vědomí splnění oddlužení a rozhodl o její odměně a hotových výdajích.
7/ Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 26. února 2016 dlužník navrhl, aby byl osvobozen od placení pohledávek s odůvodněním, že řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
Odvolací soud – cituje §412 odst. 1, §413 a §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že dlužník splnil všechny povinnosti vyplývající ze schváleného způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť uspokojil nezajištěné věřitele v rozsahu 100 % jejich pohledávek.
K tomu dodal, že dlužníku nebylo lze přičítat k tíži, že stoprocentní hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dosáhl již v prvním měsíci schváleného oddlužení z důvodu, že do insolvenčního řízení se přihlásili pouze dva nezajištění věřitelé s pohledávkami v celkové výši 2 991,10 Kč. Stejně tak nebylo možné přičítat mu k tíži ani skutečnost, že splátkový kalendář splnil pouze prostřednictvím daru, neboť v případě dlužníka bylo třeba zohlednit, že byl studující, a proto neměl zajištěný pravidelný příjem. Judikatura soudů je přitom ustálena v závěru, že lze akceptovat, aby k úhradě splátek byly použity i prostředky od třetích osob (například prostřednictvím daru či důchodu), a to za situace, kdy si dlužník sám není schopen zajistit příjmy vlastní činností (v posuzovaném případě z důvodu přípravy na budoucí povolání studiem).
Odvolací soud neshledal důvod pro zamítnutí návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek ani z důvodu nepoctivého záměru. Na rozdíl od věřitele č. 3 odvolací soud ve skutečnosti, že dlužník v návrhu uvedl pohledávky vůči věřiteli č. 3 jako nezajištěné, bez dalšího neshledal nepoctivý záměr dlužníka v souvislosti s podáním návrhu na povolení oddlužení. Uvedl, že dlužník je sice povinen uvést v insolvenčním návrhu, v návrhu na povolení oddlužení i v seznamech majetku a závazků pravdivé skutečnosti a nepravdivé uvedení skutečností může zakládat nepoctivý záměr dlužníka v souvislosti s podáním návrhu na povolení oddlužení, případně jeho lehkomyslný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, ale v posuzované věci dlužník uvedením věřitele č. 3 jako nezajištěného vytvořil pro sebe nevýhodnější situaci, neboť při posuzování důvodnosti návrhu na povolení oddlužení ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona insolvenční soud přihlížel i k výši pohledávek věřitele č. 3. Na posuzování úpadku dlužníka tato skutečnost vliv neměla, neboť při závěru insolvenčního soudu o mnohosti věřitelů je nerozhodné, zda jde o zajištěné či nezajištěné věřitele (§3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
Konečně zdůraznil, že bylo na úvaze věřitele č. 3 (resp. jeho právního předchůdce), zda svou pohledávku přihlásí do insolvenčního řízení dlužníka jako nezajištěnou a podřídí se režimu stanovenému pro nezajištěné věřitele, tj. bude v daném případě uspokojován v rámci splátkového kalendáře, či zda svou pohledávku přihlásí do insolvenčního řízení dlužníka jako zajištěnou a podřídí se režimu stanovenému pro zajištěné věřitele, tj. bude uspokojován pouze z předmětu zajištění (byť v mizivé hodnotě) mimo splátkový kalendář. Přihlásil-li věřitel č. 3 svou pohledávku jako zajištěnou, nesl důsledky s tím spojené a nemohl namítat, že pozice zajištěného věřitele byla pro něj s ohledem na vývoj insolvenčního řízení nevýhodná.
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 3 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, které doposud v praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel formuluje následující otázky:
a/ „Lze na nepoctivý záměr dlužníka při podání insolvenčního návrhu usuzovat z toho, jak zjištění úpadku a oddlužení dosáhl?“
b/ „Lze úpadek osvědčit pohledávkami, které v součtu nepřesahují výše postižitelné částky z příjmů dlužníka a pohledávkou zajištěného věřitele (když podmínkou pro zjištění úpadku je nejen mnohost věřitelů, ale také neschopnost dlužníka tuto mnohost vlastním úsilím, tj. vlastními příjmy odstranit) a je pak insolvenční návrh dlužníka v takové situaci provázen poctivým záměrem?“
c/ „Lze vůbec o poctivém záměru dlužníka uvažovat tehdy, pokud mnohost věřitelů dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona dokládá dlužník existencí věřitelů, kterým je schopen jejich pohledávky uspokojit bez dalšího, a pak má již pouze jediného, zajištěného věřitele?“
d/ „Lze vůbec úpadek osvědčit pouze a jenom existencí jednoho zajištěného věřitele, když odhlédneme od pohledávek, které o úpadku dlužníka zjevně nesvědčí pro svou zanedbatelnou výši?“
e/ „Lze úpadek osvědčit tvrzením o výši závazku vůči věřiteli a žádat oddlužení, aniž by dlužník konstatoval, že jde o zajištěného věřitele, a že se tedy pro účely zjištění existence podmínek pro oddlužení nebude k pohledávce zajištěného věřitele přihlížet?“
Dovolatel má za to, že na uvedené otázky je třeba odpovědět negativně. Je přesvědčen, že dlužník byl schopen uhradit pohledávky zbývajících nezajištěných věřitelů mimo insolvenční řízení, neboť byly zanedbatelné výše. Podle jeho názoru je nutné zkoumat úpadek dlužníka a jeho platební neschopnost podle objektivní neschopnosti dlužníka dostát svým splatným dluhům, nikoli pouze podle formálních znaků. Pokud pak mnohost věřitelů dlužník jen „uměle založil“ (a odvolací soud to ani nepopírá, když konstatuje, že dlužníka založil „pro sebe nejvýhodnější podmínky“ v insolvenčním řízení), pak nelze o poctivém záměru dlužníka uvažovat.
Dlužník si musel být při podání insolvenčního návrhu vědom, že jediná pohledávka „svědčící o podstatné výši jeho závazků“ je zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem a jako taková tedy nebude brána v potaz pro účely splátkového kalendáře a naopak bude uspokojována pouze a jenom ze zajištění. Nutno přitom podotknout, že pro účely insolvenčního řízení zůstalo nesporné, že takové zajištění pro uvedenou pohledávku není a nebylo dostačující, neboť to tvrdil i samotný dlužník. Ten tedy „založil situaci, kdy dovolatele nemusel mimo zajištění uspokojit ani jedinou korunou, vědom si toho, že zajištění stejně nebude postačovat k uspokojení celé pohledávky“.
Dovolatel považuje za absurdní a dovolacím soudem dosud neřešené konstatování odvolacího soudu, dle kterého na nepoctivý záměr dlužníka nelze usuzovat z toho, že dlužník uvádí skutečnosti podstatné pro úpadek a oddlužení tak, aby pro něj byly v insolvenčním řízení „nejvýhodnější“, a dle kterého je navíc „povinnost všemu dát reálnější podobu přenesena na věřitele“. S poukazem na §5 písm. a/ insolvenčního zákona má takový závěr za rozporný se zákonem.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Přestože dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu v rozsahu celého druhého výroku, ve vztahu k výroku o odměně a náhradě hotových výdajů insolvenční správkyně neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Nadto dovolatel ve vztahu k této části výroku nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k části druhého výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku usnesení insolvenčního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro danou vadu nelze pokračovat.
K dovolání proti části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil bod IV. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Nejvyšší soud dovolání ve zbývající části, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., též odmítl, a to podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenými závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:
1/ Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Dlužník je ve smyslu §104 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
3/ V důvodech R 86/2013 Nejvyšší soud při výkladu §417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
4/ Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.
K tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017, či ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016.
5/ Jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku (§104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) obsahující všechny předepsané náležitosti (§104 odst. 2 insolvenčního zákona). Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný (§104 odst. 4 insolvenčního zákona). Úmyslné porušení této povinnosti dlužníkem spočívající v tom, že dlužník tuto povinnost odmítne splnit, vyhýbá se jejímu splnění nebo v seznamu majetku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, je sankcionováno též normami trestního práva (srov. §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, upravující skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku). Odtud se podává, že neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku (čímž popře pravdivost jím podepsaného prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu majetku), je to (ve shodě se závěry obsaženými především v R 86/2013) podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ].
6/ I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), a ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
7/ Je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při přihlašování svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být tento postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (§5 insolvenčního zákona). Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015, ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, a ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016),
8/ Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze zajištění ve formě zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy). Zástavní věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu zástavní právo náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno (R 54/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 123/2015, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, a sen. zn. 29 NSČR 150/2016).
Nejvyšší soud v návaznosti na námitky dovolatele předesílá, že přípustnost dovolání nemohou založit otázky zpochybňující úpadek dlužníka, neboť ten byl již pravomocně zjištěn usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. června 2015, č. j. KSOL 10 INS XY. Tímto rozhodnutím bylo s konečnou platností zjištěno, že dlužník v úpadku byl, a to bez ohledu na spekulace a domněnky dovolatele. Tyto námitky jsou tak právně bezcenné.
Ze shora ustaveného judikaturního rámce pak plyne, že nepoctivý záměr dlužníka je třeba vždy zkoumat v každém konkrétním případě samostatně při zohlednění všech skutečností, které v řízení vyjdou najevo. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů nepochybuje o tom, že dlužník ani návrhem na povolení oddlužení, ani svým jednáním v průběhu insolvenčního řízení nesledoval nepoctivý záměr.
Dovolatel zjevně shledává nepoctivost již v tom, že dlužník podal insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení, přičemž vychází z premisy, že (dovolatel) musel svou pohledávku uplatnit jako zajištěnou, ačkoli předmět zajištění mu poskytoval velmi nízké uspokojení, s čímž dlužník podle jeho názoru počítal. Jinak vyjádřeno, dle dovolatele dlužník svým postupem prakticky snížil uspokojení dovolatelovy pohledávky na zanedbatelné minimum.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v samotném podání insolvenčního návrhu bez dalšího nepoctivost shledávat nelze a insolvenční zákon v žádném ze svých ustanovení s tím ani nepočítá.
Dovolatel se rovněž zásadním způsobem mýlí, je-li přesvědčen, že svou pohledávku musel uplatnit jako zajištěnou. Jak vysvětleno shora, bylo to pouze jeho právo a bylo zcela na dovolateli (resp. jeho právním předchůdci), aby si ekonomicky zhodnotil, zda využije svých práv nabytých před zahájením insolvenčního řízení, či nikoli. Dovolatel měl až do konce přezkumného jednání dostatek času případně své uplatněné právo na uspokojení pohledávky ze zajištění vzít zpět (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 34/2016 a sen. zn. 29 NSČR 150/2016). Mohl tak i v průběhu insolvenčního řízení adekvátně reagovat na skutečnosti zjištěné insolvenčním správcem o majetkových poměrech dlužníka.
Nepoctivost nelze bez dalšího shledávat ani v tom, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že pohledávka dovolatele není zajištěna a že dlužníkův nemovitý majetek není předmětem zajištění. Je sice pravda, že dlužník je povinen uvést v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení i v přiložených přílohách pravdivě všechny skutečnosti, avšak – jak přiléhavě vystihl odvolací soud – v poměrech projednávané věci tím dlužník pro sebe založil výrazně méně výhodnou, tedy „nevýhodnější“ situaci (dovolatel nesprávně uvádí „nejvýhodnější“; takovou formulaci odvolací soud nepoužil). Zjevně tak nebyl nepoctivý, ale nabízel dovolateli možnost vyššího uspokojení jeho pohledávky.
Lze tedy říci, že naopak sám dovolatel založil situaci, kdy dlužník nemusel v průběhu oddlužení na jeho pohledávku poskytnout ničeho, přestože dlužník očividně kalkuloval s opačným scénářem (že dovolatel uplatní svou pohledávku jako nezajištěnou), a to i proto, že dovolatel ani nepožádal o zpeněžení předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení.
Závěrem Nejvyšší soud k námitce, že dlužník „uměle“ vytvořil mnohost věřitelů, uvádí, že tím dovolatel naznačuje, že jej měl chtít dlužník zkrátit na uspokojení s využitím mechanismů oddlužení. Taková úvaha je však nemístná.
Ze zjištěných skutkových okolností plyne, že dlužník neměl téměř žádné příjmy, neboť byl studentem a pouze si přivydělával na základě dohody o provedení práce, přičemž dovolatel již od roku 2008 své pohledávky vymáhal exekučně, čímž dlužníku fakticky znemožnil hradit své další závazky. Je nepodstatné, že tyto další závazky byly marginální výše v porovnání s pohledávkou dovolatele, neboť v důsledku exekuce je zjevně nebyl schopen hradit. Pokud dovolatel namítá, že je mohl dlužník uhradit a zbavit se tak mnohosti věřitelů (tedy i stavu úpadku), tak tím by naopak dlužník porušil jednu ze základních zásad insolvenčního práva (§5 písm. a/ insolvenčního zákona), neboť by své věřitele neuspokojil poměrně, ale naopak by některé zvýhodnil, čímž by postupoval nepoctivě. Tím, že se dlužník rozhodl některé věřitele nezvýhodňovat, neuhradit jejich pohledávky (když navíc s ohledem na existenci úpadku neměl objektivně jak), nezaložil „uměle“ mnohost svých věřitelů.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu