ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.53.2017.1
KSOS 36 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 53/2017-B-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice Ž. F. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání insolvenčního správce Mgr. Lukáše Stočka , se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, PSČ 741 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, se ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. KSOS 36 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud “):
1/ Schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce (Mgr. Lukáše Stočka) ze dne 10. prosince 2014 (dále jen „konečná zpráva“), s tím, že:
a/ celkový výnos zpeněžení činí 1.379.336 Kč;
b/ odměna insolvenčního správce (Mgr. Lukáše Stočka) činí 243.745,04 Kč, včetně daně z přidané hodnoty;
c/ hotové výdaje insolvenčního správce činí 4.328 Kč, včetně daně z přidané hodnoty;
d/ odměna (bývalého) insolvenčního správce Ing. Víta Baštána (dále jen „V. B.“) činí 5.000 Kč, včetně daně z přidané hodnoty;
e/ hotové výdaje V. B. činí 1.650 Kč, včetně daně z přidané hodnoty;
f/ věřitelé se zjištěnými přihláškami pohledávek budou v řízení uspokojeni v rozsahu 100 % pohledávek částkou 1.121.751,01 Kč v rozsahu 100 % pohledávek (bod I. výroku).
2/ Uložil insolvenčnímu správci předložit insolvenčnímu soudu do 3 týdnů od právní moci bodu I. výroku návrh rozvrhového usnesení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. KSOS 36 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 17. dubna 2014, č. j. KSOS 36 INS XY, pak insolvenční soud neschválil oddlužení dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs.
2/ Insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu konečnou zprávu, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 16. prosince 2014.
3/ Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 2. ledna 2015 vznesla dlužnice proti konečné zprávě včasné námitky, v nichž (mimo jiné) namítala, že odměna insolvenčního správce z uspokojení zajištěné pohledávky věřitele D. P. (dále jen „D. P.“) ve výši 615.070,66 Kč měla být určena podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen „vyhláška“), nikoliv dle ustanovení §1 odst. 3 vyhlášky.
4/ Insolvenční správce podáním ze dne 8. ledna 2015 k námitce dlužnice uvedl, že nebyly dány podmínky pro určení odměny insolvenčního správce dle §1 odst. 2 vyhlášky, neboť v řízení nedošlo ke zpeněžování předmětu zajištění.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje (se zřetelem k datu vydání prvního rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice) z vyhlášky ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dospěl k závěru, že odměna insolvenčního správce z uspokojení pohledávky věřitele D. P. byla v konečné zprávě určena správně podle §1 odst. 3 vyhlášky.
Přitom zdůraznil, že podle §1 odst. 2 vyhlášky se odměna insolvenčního správce určuje z výtěžku zpeněžení „jednotlivého předmětu zajištění“ u věřitelů, jejichž pohledávka byla tímto předmětem zajištěna. Uvedené ustanovení tedy předpokládá, že došlo ke zpeněžení předmětu zajištění. V projednávané věci však předmět zajištění zpeněžen nebyl. Pohledávka zajištěného věřitele D. P. se tak bude uspokojovat ze stejných zdrojů jako pohledávky nezajištěných věřitelů.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením:
1/ Odmítl odvolání dlužnice proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že:
b/ odměna insolvenčního správce činí 126.358 Kč, k níž přísluší daň z přidané hodnoty ve výši 26.535,18 Kč;
c/ hotové výdaje insolvenčního správce činí 4.328 Kč, k nimž přísluší daň z přidané hodnoty ve výši 908,88 Kč;
d/ odměna V. B. činí 5.000 Kč;
e/ hotové výdaje V. B. činí 1.650 Kč.
3/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve zbývající části bodu I. výroku (body a/ a f/) [druhý výrok].
Odvolací soud – cituje ustanovení §38 a §302 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a §1 odst. 1, 2 a 3 vyhlášky (ve znění účinném do 31. prosince 2013) – určil odměnu insolvenčního správce (na rozdíl od insolvenčního soudu) podle §1 odst. 2 vyhlášky. Podle odvolacího soudu z ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky totiž plyne, že odměna insolvenčního správce je tvořena součtem jejích „částí“ vypočtených z výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele a výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele, přičemž výtěžek zpeněžení připadající na zajištěného věřitele odpovídá částce určené k vydání tomuto věřiteli (§1 odst. 2 vyhlášky), „aniž by bylo třeba se zabývat výtěžkem zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění“.
Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (výkladu ustanovení §1 odst. 1, 2 a 3 vyhlášky, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a to „ve spojení s definicí zajištěného věřitele“ podle §2 a §167 insolvenčního zákona).
Podle dovolatele odvolací soud nepostupoval v projednávané věci při výpočtu odměny insolvenčního správce správně, když určil jeho odměnu podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky, přičemž nepovažoval za rozhodující, zda zajištěný věřitel obdržel výtěžek zpeněžení zajištěného majetku nebo výtěžek zpeněžení nezajištěného majetku. V poměrech projednávané věci přitom nebyl v insolvenčním řízení zpeněžen zajištěný majetek, neboť výsledkem zpeněžení nezajištěného majetku byl výnos pro věřitele ve výši 100 % jejich pohledávek. Ani zajištěný věřitel D. P. tedy neobdržel žádný výnos ze zpeněžení zajištěného majetku.
Rozlišení výše odměny určené podle §1 odst. 2 a 3 vyhlášky by pak podle dovolatele mělo vyplývat právě z toho, zda byl nebo nebyl zpeněžen zajištěný majetek, jinak řečeno, podle §1 odst. 2 vyhlášky by se mělo postupovat pouze v případech, kdy je zpeněžován majetek zajištěný. Ostatně také výkladem ustanovení §298 a §167 insolvenčního zákona lze dospět k závěru, že zajištěným věřitelem je (při vydání výtěžku a stanovení odměny insolvenčního správce) jen „ten věřitel, kde byl zpeněžen majetek zajišťující jeho pohledávku“.
Dovolatel proto uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (v dovoláním napadené části) na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud (v dotčené části) napadené usnesení změnil tak, že dovolateli přizná odměnu určenou podle §1 odst. 3 vyhlášky ve výši 200.574,41 Kč (k níž dále přísluší daň z přidané hodnoty).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K tomu dále srov. (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené (výkladu ustanovení §1 odst. 2 a 3 vyhlášky, ve znění účinném do 31. prosince 2013), dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem neřešené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.
Podle §4 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona se rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku rozumí, jde-li o oddlužení, rozhodnutí o povolení oddlužení.
Podle §38 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50.000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50.000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce (odstavec 2). Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3). Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 6).
Prováděcím předpisem, na nějž odkazuje §38 odst. 6 insolvenčního zákona, je vyhláška, která se v projednávané věci – jak správně uzavřely soudy obou stupňů – uplatní [se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o povolení oddlužení coby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (§4 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) bylo vydáno 14. března 2013] v (novelizovaném) znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013); viz článek II přechodných ustanovení vyhlášky č. 488/2012 Sb. Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2015, či ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016.
Pro další výklad jsou tak rozhodná tato ustanovení vyhlášky:
Podle §1 vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměnu insolvenčního správce součet odměny určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele a odměny určené z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli od 0 - 1 mil. Kč 9 %, od 1 mil. Kč do 10 mil. Kč 90.000 Kč + 4 % z částky přesahující 1 mil. Kč, od 10 mil. Kč do 50 mil. Kč 450.000 Kč + 3 % z částky přesahující 10 mil. Kč, od 50 mil. Kč do 500 mil. Kč 1.650.000 Kč + 2 % z částky přesahující 50 mil. Kč, od 500 mil. Kč 10.650.000 Kč + 1 % z částky přesahující 500 mil. Kč (odstavec 2). Odměna určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí při výtěžku od 0 do 10 mil. Kč 15 %, od 10 mil. do 50 mil. Kč 1.500.000 Kč + 10 % z částky přesahující 10 mil. Kč, od 50 mil. do 100 mil. Kč 5.500.000 Kč + 5 % z částky přesahující 50 mil. Kč, od 100 mil. do 250 mil. Kč 8.000.000 Kč + 1 % z částky přesahující 100 mil. Kč, od 250 mil. Kč 9.500.000 Kč + 0,5 % z částky přesahující 250 mil. Kč (odstavec 3). Pro účely této vyhlášky se výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozumí výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou (odstavec 4). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45 000 Kč (odstavec 5).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem §38 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2010) a §1 vyhlášky (ve znění účinném do 31. prosince 2012) se zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněném pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3648/10). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z dikce §38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se ve spojení s §1 odst. 4 vyhlášky podává jednoznačný posun v určování odměny při řešení dlužníkova úpadku konkursem potud, že odměna má být (je) určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, tedy z částky, kterou mají (zjednodušeně řečeno) věřitelé skutečně obdržet (srov. u zajištěných věřitelů §1 odst. 2 vyhlášky a u nezajištěných věřitelů §1 odst. 3 vyhlášky).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého se v poměrech projednávané věci stanoví výše odměny insolvenčního správce (též) podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli (D. P.) bez zřetele k tomu, zda skutečně došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k uspokojení zajištěného věřitele, však Nejvyšší soud za správný nepovažuje.
Jakkoli doslovný výklad ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky (bez dalšího) nevylučuje ani výklad prosazovaný odvolacím soudem, smysl a účel úpravy provedené v citovaném ustanovení je zjevně jiný. Stanovení rozdílné výše odměny insolvenčního správce při uspokojení pohledávek zajištěných (§1 odst. 2 vyhlášky) a nezajištěných (§1 odst. 3 vyhlášky) věřitelů totiž zřetelně navazuje na vlastní úpravu uspokojování pohledávek zajištěných věřitelů obsaženou v insolvenčním zákoně, z níž plyne, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení (srov. ustanovení §298 insolvenčního zákona, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013).
V případě, že pohledávka zajištěného věřitele není uspokojována (jako tomu bylo v poměrech pojednávané věci) z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění (proto, že takový majetek vůbec nebyl v daném insolvenčním řízení zpeněžen), nýbrž z výtěžku zpeněžení ostatního majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, není ani žádného důvodu při určení výše odměny insolvenčního správce rozlišovat mezi výtěžkem zpeněžení „připadajícím na zajištěného věřitele“ a výtěžkem zpeněžení „určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele“.
Jinak řečeno, nedošlo-li ke zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění, nelze jen z toho, že výtěžek zpeněžení má být rozdělen také mezi zajištěné věřitele, dovozovat, že odměna insolvenčního správce se určí (též) podle ustanovení §1 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro určení výše odměny insolvenčního správce totiž není významná jen okolnost, že z výtěžku zpeněžení je uspokojována pohledávka zajištěného věřitele, nýbrž také to, zpeněžením jakého majetku byl výtěžek získán (zda šlo vskutku o majetek sloužící k uspokojení zajištěného věřitele).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že odměna insolvenčního správce se určí podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky (ve znění účinném do 31. prosince 2013) jen tehdy, došlo-li v daném případě skutečně ke zpeněžení majetku sloužícího k uspokojení zajištěného věřitele. Nebyl-li takový majetek v konkursu zpeněžen, určí soud odměnu insolvenčního správce podle ustanovení §1 odst. 3 vyhlášky (ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu