ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.7.2018.1
MSPH 95 INS 4755/2017
sp. zn. 29 NSČR 7/2018-A-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka DEVELOP BUILDING s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27763056, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 4755/2017, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2017, č. j. MSPH 95 INS 4755/2017, 3 VSPH 1702/2017-A-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka (DEVELOP BUILDING s. r. o. v likvidaci) potvrdil usnesení ze dne 30. srpna 2017, č. j. MSPH 95 INS 4755/2017-A-15, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil insolvenční řízení.
Odvolací soud - cituje §108 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017 - přisvědčil závěru insolvenčního soudu o nutnosti zastavit insolvenční řízení pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Zdůraznil, že usnesením ze dne 9. srpna 2017, č. j. MSPH 95 INS 4755/2017, 1 VSPH 674/2017-A-11, Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. března 2017, č. j. MSPH 95 INS 4755/2017-A-6, o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, změnil pouze co do výše zálohy (z částky 50 000 Kč na 25 000 Kč). Tím bylo pravomocně rozhodnuto o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou dlužník nezaplatil v určené lhůtě, přestože byl poučen o následcích nečinnosti.
Odvolací soud neměl za důvodnou ani námitku dlužníka o porušení zásady poměrného uspokojení věřitelů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [odkazuje přitom na „rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 39/2013“ ze dne 27. září 2013 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 39/2013, uveřejněné pod číslem 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 103/2013“, které je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu)], a současně na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
Konkrétně jde o tyto otázky:
1/ Je-li právnická osoba zrušena rozhodnutím soudu a likvidátor jmenovaný ze seznamu insolvenčních správců podá insolvenční návrh spolu s návrhem na prohlášení konkursu a insolvenční soud zjistí, že je zde majetek, který postačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, je povinen, případně oprávněn, vždy insolvenční řízení zastavit, neuhradil-li dovolatel zálohu na náklady insolvenčního řízení?
2/ Je obecně žádoucí, aby insolvenční soud zastavil insolvenční řízení pro neuhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení, je-li zde majetek, který postačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení?
3/ Lze větu v ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „z. v. r.“) „…a že majetek této osoby nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení…“ interpretovat tak, „že je-li k soudu podán insolvenční návrh, je zapotřebí ukládat zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, respektive zastavovat insolvenční řízení pro neuhrazení zálohy“?
Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně je změnil v tom duchu, že insolvenční řízení se nezastavuje.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že jeho majetek postačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení a že po zpeněžení zajištěného majetku zůstane hyperocha i pro nezajištěné věřitele.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Především otázky položené dovolatelem (ad 1/ až ad 3/) nemohou založit přípustnost dovolání, protože na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že otázka nedostatečnosti majetku dlužníka k úhradě nákladů insolvenčního řízení byla již vyřešena v rozhodnutí o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, od jehož právní moci se okolnosti nezměnily a dovolatel do dne rozhodnutí odvolacího soudu zálohu ve výši 25 000 Kč nezaplatil. Nevycházel tedy z předpokladu (jejž dovolatel formuloval v otázce ad 1/ a ad 2/), že dovolatel má majetek postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, ani v daném případě neaplikoval §82 odst. 1 z. v. r., jehož interpretaci dovolatel požaduje (otázka ad 3/).
Další otázkou, ve vztahu k níž dovolatel vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), je otázka, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady pro zastavení insolvenčního řízení z důvodu neuhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení.
Potud je však napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v R 103/2013, podle kterých:
1/ Nabude-li právní moci usnesení o uložení zálohy, nelze následně (při posuzování podmínek pro zastavení řízení pro nezaplacení zálohy) přezkoumávat důvodnost tohoto rozhodnutí. Je-li pravomocně rozhodnuto o uložení zálohy, vychází se v dalším průběhu řízení z toho, že záloha ve stanovené výši je potřebná ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (§108 odst. 1 insolvenčního zákona).
2/ Formulací ustanovení §108 odst. 3 insolvenčního zákona (od 1. července 2017 jde o §108 odst. 4 insolvenčního zákona) [„může zastavit“] zákonodárce ponechal insolvenčnímu soudu prostor k úvaze, zda v případě nezaplacení zálohy insolvenční řízení zastaví. Je na insolvenčním soudu, aby v každém jednotlivém případě vyhodnotil, která možnost odpovídá dané situaci. Na odvolacím soudu pak je, aby v případě, kdy se insolvenční soud rozhodne řízení zastavit, k odvolání účastníka prověřil, zda nebylo možno v řízení pokračovat i bez uhrazení zálohy.
3/ Pravidelným postupem insolvenčního soudu v případě, kdy insolvenční navrhovatel nezaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení, přestože mu byla záloha pravomocně uložena rozhodnutím dle §108 odst. 1 insolvenčního zákona, by mělo být vydání usnesení o zastavení insolvenčního řízení.
4/ Postup opačný, tedy situace, kdy insolvenční soud bude pokračovat v řízení bez uhrazení zálohy, bude přicházet v úvahu především tehdy, změní-li se v mezidobí (v době po vydání rozhodnutí o uložení uhrazení zálohy) majetková situace dlužníka natolik, že trvat na uhrazení zálohy bude nadbytečné (např. prokáže-li se, že dlužník disponuje dostatečnými finančními prostředky, z nichž bude možno bez obtíží hradit hotové výdaje i předpokládanou odměnu insolvenčního správce). Případy, kdy důvody pro složení zálohy nepominou, záloha uhrazena nebude, a přesto bude insolvenční soud pokračovat v řízení, by měly být spíše výjimečné; mělo by jít především o situace, kdy řešení úpadku určitého subjektu bude obecně žádoucí. Tyto situace nemohou být založeny na pouhé skutečnosti, že dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z ustanovení §98 insolvenčního zákona a podal insolvenční návrh až v době, kdy již nedisponuje finančními prostředky postačujícími k uhrazení zálohy.
V usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 172/2017, jež z R 103/2013 vychází, Nejvyšší soud dále uvedl, že:
1/ Uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení sleduje insolvenční zákon ten cíl, aby i v případě, že v majetkové podstatě (podle dosavadních výsledků řízení, ozřejmujících stav dlužníkova majetku) nejsou k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost insolvenčního správce majetkové podstaty od počátku jeho ustanovení do funkce.
2/ D ikce §82 z. v. r. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) dokládá, že toto ustanovení (obsahově srovnatelné - pro rejstříkové poměry - s §144 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013) je pro dobu od 1. ledna 2014 stejnou oporou pro závěr, že „ú čelem insolvenčního zákona není vytváření podmínek pro výmaz nefunkčních obchodních společností z obchodního rejstříku“, jakou pro dobu do 31. prosince 2013 poskytovalo témuž ustanovení §144 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu