ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1143.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1143/2019-1312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2019 o dovolání obviněné M. P. , nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro účely doručování XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, č. j. 55 To 224/2018-1278, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 87/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2018, č. j. 6 T 87/2017-1232 byla obviněná M. P. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2016, č. j. 8 T 156/2015-81, jí byl uložen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Dále byla obviněné uložena povinnost podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku došlo ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2016, č. j. 8 T 156/2015-81, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti F. částku 265.043 Kč, když ve zbytku uplatněného nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Týmž rozsudkem došlo rovněž ke zproštění obviněné podle §226 písm. c) tr. ř. v části obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1 ZT 14/2017-29, pro skutky blíže specifikované v uvedeném rozsudku pod body 1 - 19, v nichž bylo spatřováno spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto spáchala obviněná.
3. Trestné činnosti, kterou byla uznána vinou, se podle rozsudku nalézacího soudu obviněná dopustila tak, že v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch jako zaměstnankyně spol. C. p. l. n., přidělená k výkonu práce na pozici zdravotní sestry u spol. F., nejméně v průběhu roku 2014, v Olomouci na ul. XY, v sídle společnosti, si v rámci své pracovní pozice neoprávněně přisvojovala finanční prostředky společnosti tak, že část finančních prostředků, které vybírala od pacientek za léky a provedené zdravotní výkony si ponechala pro svou potřebu, kdy takto jednala v celkem 39 případech vymezených obdobím 2. 1. 2014 až 6. 12. 2014 u v rozsudku blíže specifikovaných pacientech a svým jednáním tak společnosti F. způsobila škodu v celkové výši 265.043 Kč. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek Okresního soudu v Olomouci.
Proti tomuto rozsudku následně obviněná podala řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl dne 14. 3. 2019 ve veřejném zasedání rozsudkem č. j. 55 To 224/2018-1278 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle §206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců a současně uložil obviněné povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
5. Rozsudek krajského soudu napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V prvé řadě obviněná shrnula argumentaci odvolacího soudu prezentovanou v odůvodnění jeho rozsudku, kterou však má za nedostatečnou a nesprávnou, zejména stran vyjasnění statusu obviněné. Zdůraznila, že nikdy nebyla ke společnosti F. pro výkon práce řádně přidělena, neboť dohoda o dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli vyžaduje ke svému vzniku a platnosti písemnou formu, která nebyla splněna a obviněná tak byla po celou dobu zaměstnána ve spol. C. p. l. n. a nedošlo k jejímu přidělení k poškozené. Odvolací soud pak nevysvětlil své úvahy, proč danou otázku posoudil v rozporu se zákoníkem práce. Současně se tento nevypořádal s námitkou, že již nalézací soud neměl spol. F. připustit k hlavnímu líčení v pozici poškozené, resp. tuto vadu sám nenapravil. Konečně obviněná uvedla, že pojem škody, jakožto jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry není v rovině trestních předpisů definován, a je proto třeba vycházet z definice v civilněprávních kodexech a navazující judikatury. Podle dovolací argumentace není přípustné, aby obviněná nebyla v civilním řízení shledána povinnou k náhradě škody, avšak došlo k jejímu shledání vinnou v trestním řízení, kdy jedním ze znaků skutkové podstaty je způsobení škody. Takovou situaci má za jsoucí v rozporu s požadavkem trestního práva jako ultima ratio, a to ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu, na níž poukázala. Trestní právo tak nemůže poskytovat ochranu poškozené společnosti, která jednala dílem v rozporu se zákonem a dílem ledabyle. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší soud shledal důvodnými pouze námitky do výroku o náhradě škody, navrhla postup podle §265m tr. ř. za přiměřeného užití §265 tr. ř.
7. K podanému dovolání se rovněž vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), a to následujícím způsobem. V prvé řadě uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není cestou k domáhání se revize skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, jakož i přezkumu správnosti provedeného dokazování. Námitky obviněné, v nichž nesouhlasí se skutkovými zjištěními obou soudů tak uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nižší soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložily na jakých důkazech založily své závěry a jakým způsobem postupovaly při jejich hodnocení. Na místě proto není ani konstatování existence tzv. extrémního nesouladu, který ostatně obviněná ve svém dovolání nenamítla. Pokud se týká statusu obviněné, na nějž dovolatelka poukazuje, tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídá. Soudy se ve svých rozhodnutích s danou argumentací vypořádaly, když mimo jiné poukázaly na personální provázanost spol. C. p. l. n. a F., jakož i stanovení místa výkonu práce obviněné, které odpovídalo sídlu spol. F. Případné pochybení uvedených společností v rovině pracovněprávních vztahů je pak z hlediska trestního práva irelevantní. Za nepřiléhavou státní zástupkyně považuje též námitku stran připuštění spol. F. jako poškozené, kdy takový postup zcela odpovídal skutečnosti, že právě uvedenému subjektu vznikla jednáním obviněné škoda. Konečně pokud se jedná o namítané nerespektování zásady ultima ratio, tuto státní zástupkyně nepovažuje za důvodnou. Zdůraznila, že trestným činem je každý protiprávní čin, o kterém tak stanoví zákon a vykazuje příslušné zákonné znaky. Jednání obviněné se nevymyká běžně se vyskytujícím případům zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a svědčí o takové míře společenské škodlivosti, která vyžaduje zásah trestněprávních norem. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
9. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěla, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
11. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
12. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V prvé řadě je třeba konstatovat, že obviněnou vznesené dovolací námitky již z její strany byly uplatněny v předchozím řízení před soudy prvního a druhého stupně a nejedná se tak o nikterak nová tvrzení, ale de facto opakování obhajoby, jíž nižší soudy věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí pozornost. Souhrnně lze uvést, že obviněná svou argumentaci primárně odvozuje od přesvědčení, že došlo k chybnému dovození jejího pracovněprávního vztahu ke spol. F., kde měla pracovat jako zdravotní sestra a v důsledku této pozice si ponechávat pacientkami provedené platby, které neodváděla poškozené společnosti a tím způsobila příslušnou škodu. Od této skutečnosti pak odvozuje další polemiky směrem k neopodstatněnosti postavení spol. F., jakožto poškozené v rámci řízení před soudem, jakož i nemožnosti užít při řešení jejího případu norem trestního práva pro předchozí jednání poškozené, které bylo v rozporu se zákonnými podmínkami, resp. nevynaložením snahy řešit případ jinou než trestněprávní cestou, tedy v souladu s požadavkem užití nástrojů trestního práva, coby ultima ratio.
13. Takto uplatněné námitky přitom nezůstaly ze strany soudů prvního a druhého stupně opomenuty, když hned nalézací soud věnoval jejich obsahu pozornost v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací pak na dané úvahy navázal v bodě 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Oba soudy sice poukázaly na skutečnost, že popis skutku tak, jak jej vymezila obžaloba státního zástupce nereflektoval obsah pracovní smlouvy, ovšem v daném kontextu nalézací soud přistoupil ke změně tak, že obviněná nebyla zaměstnankyní spol. F., ale k této byla jako zaměstnankyně spol. C. p. l. n. zařazena k výkonu práce v pozici zdravotní sestry. Oba nižší soudy se shodly na tom, že podstatné z hlediska trestněprávní odpovědnosti je faktické místo výkonu práce, jakož i faktický stav výkonu práce.
14. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Z hlediska otázky přisvojení si svěřené věci je přitom podstatné, aby pachatel s cizí věcí nakládal v rozporu s ú č elem, k n ě muž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to zp ů sobem, který ma ř í základní ú č el sv ěř ení. Je proto irelevantní, zda daný stav nastane za situace, kdy je mezi pachatelem a osobou, která mu věc svěřuje, resp. pro níž s touto věcí nakládá, dána existence určitého formálního vztahu např. typicky vztahu pracovněprávního, či nikoli. Nelze se tudíž ani dovolávat případných nejasností, které ze vztahu upraveného normami jiného právního odvětví mohou pramenit. Podstatným pro vyvození trestněprávní odpovědnosti zůstává fakt, že osoba pachatele úmyslně jedná v rozporu s účelem svěření věci, když tuto si přisvojí a způsobí daným jednáním škodu tak, jak tomu bylo v případě obviněné.
15. Pokud obviněná i v rámci svého dovolání setrvá na přesvědčení, že se trestné činnosti nedopustila, neboť nebyla naplněna podmínka písemné formy jejího pracovněprávního vztahu je i takový případný namítaný nedostatek nedůvodným faktem ve vlastním jednáním M. P. Předně bylo poukázáno na úzkou personální provázanost mezi oběma právnickými osobami v podobě spol. F. a spol. C. p. l. n., stejně jako absenci jakýchkoliv pochybností, že obviněná fakticky vykonávala pracovní pozici zdravotní sestry na adrese, na níž sídlila právě spol. F. a právě pro tento subjekt. Jako součást své práce pak vědomě a nepopiratelně vybírala od pacientek finanční prostředky, jež měla za úkol řádně odvést poškozené, avšak toto neučinila, ale peníze si ponechala pro svou potřebu, když nalézací soud - mimo jiné - velmi pečlivě odůvodnil též motivaci takového protiprávního jednání obviněné (bod 11 odůvodnění jeho rozsudku). Za daných okolností proto nelze než přisvědčit hodnotícím úvahám nižších soudů jak z hlediska právního posouzení jednání obviněné ve smyslu §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale též důvodnosti dopadu právě trestněprávních norem na chování obviněné. Pakliže se jmenovaná dovolává uplatnění zásady ultima ratio s tím, že na řešení takové situace mělo být pro nezákonný postup ze strany poškozené, potažmo její laxní přístup, použito netrestních norem, nelze takové námitce v žádném případě přisvědčit, neboť z délky a způsobu páchání protiprávního jednání, motivace obviněné a škody jí způsobené rozhodně nelze dovodit, že by míra společenské škodlivosti, která je pro tuto trestnou činnost předvídána, byla v daném případě jakkoliv snížena pod hranici, jíž předvídá ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
16. Stejně tak není na místě jakkoliv zpochybnit výši škody, způsobené právě spol. F. jednáním obviněné a tudíž opodstatněnost jejího postavení, jako poškozené v rámci trestního řízení. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud opětovně připomíná, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými. Takový rozpor však v dané věci dovozen nebyl.
17. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněné v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, který byl korigován rozhodnutím odvolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněná spojovala nesprávné právní posouzení jí přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
18. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.
soudce