ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1240.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1240/2019-1359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Teplice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 10 To 18/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 2/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, byl obviněný K. M. uznán vinným ze spáchání pod body 1) a 4) zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pod body 2) a 3) pokusu přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a §21 odst. 1 trestního zákoníku a pod body 1) a 4) přečinu ohrožování výchovy podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku. Za to a za přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 44 T 83/2017-186, byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku a §168 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, kontrolního orgánu či jeho člena a prokuristy v obchodních korporacích ve výměře tří let. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 44 T 83/2017-186, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 10 To 18/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 3. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu.
4. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný namítl, že nebyla zřejmě řádně posouzena jeho osobnost ve vztahu k jeho údajnému jednání. Je zřejmě osobou postiženou těžkou chorobou, proti které je vyloučeno postavení před soud, jak vyplývá z §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. V řízení měl být vyhotoven další znalecký posudek zaměřený na posouzení, do jaké míry je obviněný postižen syndromem ADHD, a teprve na základě toho mělo být určeno, zda tato duševní porucha vede k nemožnosti nebo omezení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností a ke zmenšení příčetnosti. Dosud provedené znalecké posudky uvedenou oblast podle obviněného nepostihly a znalci při svých výpovědích u hlavního líčení tuto otázku zlehčili. Obviněný dále poukázal na svůj nepříznivý zdravotní stav i to, že již dříve na sebe jako tzv. bílého koně převedl bez zřejmého ekonomického efektu přibližně padesát obchodních společností.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že se nedopustil jednání, pro které byl odsouzen, neboť neměl v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Podrobně se vyjádřil k jednotlivým skutkům pod bodem 1) s tím, že poškozené nekontaktoval za účelem brigády spočívající v poskytování sexuálních služeb a nedomlouval jim pohlavní styk. Pokud poškozené někam vozil, jednalo se o běžnou brigádu nebo s ním cestovaly po památkách na trase XY, XY, XY, kde má obviněný příbuzné. O pohlavním styku poškozených nevěděl. Proto jej nelze vinit ze spáchání zločinu podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. U skutků 2), 3) a 4) nabízel poškozeným práci kuchařky v pražské nemocnici. Práci v Praze přitom nabízel i mužům ze svého okolí. Nemohl proto naplnit skutkovou podstatu přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 trestního zákoníku. Ve vztahu ke všem skutkům obviněný namítl, že nemohl jednat s vědomím nebezpečí negativního vlivu jeho chování na vývoj poškozených nezletilých dívek, jelikož žádnou z dívek s ohledem na jejich dřívější životní styl a zkušenosti z vlastního rodinného prostředí a různých part nebylo možné negativně ovlivnit. Proto nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, nehledě na skutečnost, že poškozeným nenabízel, popř. nezprostředkovával vykonávání sexuálních služeb. Obviněný rovněž poukázal na závěry znaleckého posudku ohledně poškozené L., podle kterých má poškozená sklon k uvádění nepravdivých či nadhodnocených informací o své osobě a záměrně překrucovala některé uváděné prožitky. Poškozená byla navíc ovlivňována M. S., se kterým měla více než roční vztah. Podle obviněného tedy nebylo prokázáno, že by se skutky uvedené v obžalobě a v napadeném rozsudku staly tak, jak jsou zejména v rozsudku popsány. Soudy nesprávně hodnotily důkazy v rozporu s jejich obsahem.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2018, č. j. 1 T 2/2018-77, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 10 To 18/2019, v celém jejich rozsahu zrušil a zprostil dovolatele obžaloby.
7. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že duševnímu stavu obviněného byla věnována odpovídající pozornost, neboť na obviněného byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Znalci došli k závěru, že obviněný žádnou duševní chorobou, psychózou ani jinou srovnatelně závažnou duševní poruchou ani závislostí netrpí a vzhledem k projednávanému jednání byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti plně zachovány. Znalci se věnovali i možnosti jeho účasti na trestním řízení a došli k závěru, že v jeho duševním stavu nenastaly žádné změny, které by mu v plnohodnotné účasti v trestním řízení jakkoliv bránily. Pokud jde o poruchu ADHD, pak tato podle znalců nebyla diagnostikována u obviněného ani v dětství. Z uvedeného vyplývá nejenže obviněný je plně trestně odpovědný za své jednání, ale i to, že kvalita jeho duševního zdraví není nikterak omezená a rozhodně nelze uvažovat o tom, že by jeho duševní zdraví bylo ohroženo v tom smyslu, že by trpěl těžkou chorobou. To, že obviněný nesouhlasí se závěry znaleckých posudků, které byly ohledně jeho duševního zdraví vypracovány, není podle státní zástupkyně dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že se všemi námitkami, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože tyto byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud, a to zejména námitkami skutkovými. Za jedinou námitku právní je podle státní zástupkyně možno považovat zpochybnění správnosti právní kvalifikace trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, kdy podle obviněného byly dívky již natolik mravně a morálně narušené, že je nemohl svádět k zahálčivému nebo nemravnému životu a neumožňoval jim ho ani vést, neboť jejich životní styl se nijak od jeho osoby neodvíjel. Státní zástupkyně zdůraznila, že naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku nevylučuje skutečnost, že poškozené vedly nevázaný, případně i sexuální život ještě před tím, než se dostaly do kontaktu se závadným jednáním obviněného vůči nim, a to popřípadě i život nemravný, neboť pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačí, aby jednání pachatele mající znaky svádění v nich negativní návyky utvrzovalo a posilovalo. O tom, že obviněný dívkám umožnil vést zahálčivý nebo nemravný život v posuzované trestní věci není možné jakkoliv pochybovat, neboť jim nabízel zázemí a finanční prostředky pro řešení počátečních finančních nesnází, které mu pak měly splácet prostřednictvím provozování prostituce, kterou se jim snažil sjednávat.
8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 trestního řádu), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f trestního řádu).
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 trestního řádu.
11. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu.
12. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu uvést, že je ten dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Za nepřípustné lze označit trestní stíhání pouze v tom případě, pokud byl ve věci dán některý z obligatorních důvodů vyjmenovaných v §11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Zmíněný dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ale namísto toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, a které je rozhodnutím ve věci samé.
13. Pokud obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu , pak lze uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).
17. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Ze shora citovaného obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný v případě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu namítá svou zdravotní indispozici spočívající v poruše zdraví jak psychického, tak i fyzického. Pokud jde o psychickou poruchu, namítá, že znaleckým zkoumáním nebylo objasněno, zda netrpí poruchou osobnosti, a to s ohledem na ADHD či jinou obdobnou poruchou, což by mohlo mít význam z hlediska odpovědnosti za jeho jednání. Pokud jde o jeho další zdravotní (fyzické) problémy, uvedl, že pro nemoci, kterými trpí, je jeho zdravotní stav natolik nepříznivý, že ztratil schopnost výdělečné činnosti. Obviněný pak výslovně namítl, že pokud by byl řádně znalecky posouzen, pak by měl soud řízení zastavit s ohledem na §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu (podle kterého trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno proti tomu u nějž těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud).
19. Především je nutné konstatovat, že tato část výhrad obviněného pouze kopíruje jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje jeho námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel v dovolání opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 25 a v návaznosti na to i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (body 36. a 43. toho usnesení) plyne jak to, že obviněný uplatňuje stále stejné námitky, tak i to, že oba soudy se takto uplatňovanou obhajobou obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly. Na tomto místě tak Nejvyšší soud může zcela na tato odůvodnění odkázat s konstatováním, že uvedené námitky obviněného nejsou důvodné ani v obecné rovině.
20. Oba nižší soudy se otázce zdravotního stavu obviněného zejména z hlediska jeho duševního stavu dostatečně věnovaly, o čemž svědčí na obviněného vypracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů také vyplývá, že soudy náležitým způsobem hodnotily závěry znalců, že obviněný žádnou duševní chorobou, psychózou ani jinou srovnatelně závažnou duševní poruchou ani závislostí netrpí a vzhledem k projednávanému jednání byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti plně zachovány, stejně jako z nich vyplývá, že možnosti účasti obviněného na trestním řízení z hlediska jeho duševního stavu nebyly dotčeny, a nic mu nebránilo v plnohodnotné účasti na trestním řízení.
21. Pokud jde o obviněným opakovaně uplatňovanou námitku ohledně poruchy ADHD, pak tato nebyla podle znalců u obviněného diagnostikována ani v dětství. Z uvedených závěrů vyplývá, že obviněný je nejen trestně odpovědný za své jednání, ale s přihlédnutím k podobě a charakteru jeho trestné činnosti popsané ve skutkové větě rozsudku není kvalita jeho duševního zdraví nikterak omezená a rozhodně nelze uvažovat o tom, že by jeho duševní zdraví bylo ohroženo v tom smyslu, že by trpěl těžkou chorobou.
22. Pouze pro úplnost je možné doplnit, že v případě obviněného není možné uvažovat ani o tom, že by jeho trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu podle §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je dán v případě, že duševní choroba, která nastala po spáchání činu, trvale znemožňuje dotčenému chápat smysl trestního stíhání . Obviněný totiž za duševní chorobu označuje syndrom ADHD, který však nelze v žádném ohledu označit za duševní chorobu. Jakkoliv takový syndrom může ovlivnit kvalitu života osoby, která jím trpí, neznemožňuje mu orientaci v reálném životě do té míry, že by se to mělo dotýkat trestní odpovědnosti a chápání smyslu trestního řízení.
23. Za daného stavu nelze soudům ani vytýkat, že ve věci nepořídily další znalecký posudek ohledně duševního zdraví obviněného, neboť již prostřednictvím znaleckých posudků, které byly ve věci provedeny, byla s potřebnou mírou jistoty vyřešena otázka, že žádnou duševní chorobou, tím méně pak těžkou duševní chorobou, netrpí. V této souvislosti je možné pouze zdůraznit, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí.
24. Pokud jde o poukaz obviněného na jeho další zdravotní (fyzické) problémy, není z obsahu podaného dovolání příliš zřejmé, zda i s touto skutečností (nemoci, kterými trpí, ztráta schopnosti výdělečné činnosti) spojuje obviněný požadavek na zastavení trestního řízení podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Jakkoliv působí tato námitka obviněného jako poukaz na jeho další zdravotní problémy a požadavek na jejich zohlednění ve vztahu k hodnocení jeho osobních poměrů, nejednalo by se stejně o těžkou chorobu ve smyslu poruchy fyzického zdraví, která by vylučovala jeho postavení před soudem, jak to předpokládá ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Z provedeného dokazování a nakonec z celého průběhu trestního řízení (aniž by chtěl Nejvyšší soud zlehčovat zdravotní problémy obviněného) nijak nevyplynulo, že by obviněnému, který byl přítomen hlavnímu líčení a veřejnému zasedání a vedl aktivní obhajobu, jeho zdravotní stav bránil v realizaci jeho práva na jeho obhajobu nebo byl v tomto ohledu jakkoliv omezen. Lze tedy shrnout, že z obviněným uplatněných důvodů nemůže jeho nesouhlas se závěry znaleckých posudků znamenat naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, což znamená, že v této části je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
25. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokusu přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea první trestního zákoníku a §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku.
26. Pouze některé obviněným uplatněné námitky však mohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť se týkaly jím tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku . Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k přečinu ohrožování výchovy podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku založené na jeho přesvědčení, že nemohl jednat s vědomím nebezpečí negativního vlivu jeho chování na vývoj poškozených, neboť žádnou z dívek s ohledem na jejich dřívější životní styl a zkušenosti z vlastního rodinného prostředí a různých part nebylo možné negativně ovlivnit. K těmto námitkám viz dále v tomto usnesení body 34. až 36. tohoto usnesení.
27. Ostatní námitky obviněného však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se převážně jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (k tomu obecně viz body 13. až 15. tohoto usnesení).
28. Mezi námitky skutkové povahy je nutné zařadit výhrady obviněného, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soudy vycházely toliko ze svědeckých výpovědí poškozených a dostatečně se nevypořádaly s dalšími skutečnostmi majícími vliv na jejich věrohodnost. Obviněný tak ale činí na základě vlastního rozboru skutkové situace v jednotlivých bodech s tím, že jednání vůči své osobě považuje za neprokázané a vytýká soudům, že nesprávně hodnotily důkazy v rozporu s jejich obsahem.
29. K takto vymezené dovolací argumentaci obviněného je nutné konstatovat, že obviněný zpochybňuje skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství a zjišťované podoby jeho protiprávního jednání a způsobených následků, a to opakovaným nesouhlasem s hodnocením jednotlivých důkazů a celé důkazní situace v této trestní věci. Pokud však obviněný tímto způsobem polemizuje s tím, jak oba nižší soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, pak se nejedná o výtky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, jak to předpokládá §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
30. Navíc je z obsahu dovolání z hlediska těchto námitek obviněného zřejmé, že tato část jeho námitek opět pouze kopíruje jeho obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, resp. kopíruje jeho odvolací námitky uplatněné v rámci odvolacího řízení, a proto k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud znovu odkázat na své závěry uvedené pod bodem 19. tohoto usnesení, kdy takovéto námitky je nutné označit jako zjevně neopodstatněné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jednotlivým bodům rozsudku a odůvodnění usnesení odvolacího soudu (zejména body 37 až 44 tohoto usnesení) přitom plyne jak to, že obviněný zastává stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že oba soudy se takto uplatňovanou obhajobou obviněného zabývaly, dostatečným způsobem se s ní vypořádaly, a to včetně odpovídajícího posouzení věrohodnosti jednotlivých poškozených a dalších svědeckých výpovědí. Na tato odůvodnění by tak bylo možné zcela odkázat, zejména v situaci, pokud nejsou uvedené námitky obviněného skutkové povahy důvodné ani v obecné rovině.
31. Obviněný je totiž bezpečně usvědčován výpověďmi jednotlivých poškozených, jejíž výpověď přitom nestojí nijak osamoceně, ale je podporována celou řadou dalších důkazů, včetně svědeckých výpovědí dalších osob, které se ocitly z hlediska jednání obviněného v obdobných situacích. Z odůvodnění obou rozhodnutí je také zřejmé, že soudy se pečlivě věnovaly otázce specifické věrohodnosti jednotlivých poškozených, když jejich výpověď konfrontovaly nejen s dalšími důkazy (facebooková komunikace, znalecké posudky), ale také s obhajobou obviněného.
32. Jestliže tedy obviněný tímto způsobem, tedy s tvrzením, že se skutků, tak jak jsou vymezeny v odsuzujícím rozsudku, nedopustil, a že byl odsouzen na základě nevěrohodných výpovědí svědkyň, které mu chtěly ublížit, je zjevné, že napadá téměř výlučně skutková zjištění soudu prvního stupně obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je také zjevné, že se v tomto ohledu domáhá dovolacího přezkumu a domáhá se aplikace normy hmotného práva na odlišný, než je soudy zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, kdy pouze opakuje své námitky, které vznášel jak před soudem prvního stupně, tak ale i před soudem druhého stupně. Obviněný se tedy dovolává aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi z průběhu skutkového děje, přestože se ale soudy přiklonily k verzi odlišné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
33. Tento dovolací důvod nemůže být naplněn ani v případě další námitky, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokud popírá, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem užít nezletilých dívek k prostituci. Jakkoliv by po formální stránce mohla být tato námitka předmětem posouzení z hlediska své opodstatněnosti, musela by být obviněným v jeho dovolací argumentaci rozvedena a dostatečně konkretizována tak, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů byla otázka subjektivní stránky trestného činu posouzena nesprávně, a to v úzké návaznosti na odůvodnění naplnění uplatněného dovolacího důvodu (tedy, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, či je zde dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy). Obviněný však s touto argumentací nepřichází, tedy neuvádí, v čem je nutno mít dovozená skutková zjištění z pohledu prokázané subjektivní stránky trestného činu za neudržitelná a odporující požadavku na prokázání skutkového stavu věci bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 trestního řádu a v čem by hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutí porušovalo ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu v rozsahu, který by svědčil o jejich svévolném přístupu. Jeho argumentace tak je v zásadě založena na takové polemice, která věc neposouvá do roviny, na niž by (z hlediska prosazení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces) byl dovolací soud nucen reagovat, zejména pokud je závěr o úmyslu obviněného ve skutkové větě podložen a obviněný uvedenou právní kvalifikaci zpochybňuje pouze prostřednictvím námitek, že dívky z jeho popudu neměly mít s prostitucí nic společného.
34. Za námitku právní povahy, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je možné považovat výhrady obviněného ve vztahu ke zpochybnění správnosti právní kvalifikace trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, pokud obviněný namítl, že poškozené již byly natolik mravně a morálně narušené, že je nemohl svádět k zahálčivému nebo nemravnému životu a neumožňoval jim ho ani vést ve smyslu skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť jejich životní styl se nijak od jeho osoby neodvíjel.
35. I v případě této námitky je možno předně konstatovat, že s touto námitkou se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, a to zejména krajský soud v bodě 51. svého usnesení, kde konstatoval, že ani případné jiné negativní vlivy na téže osoby, než prokázané působení obviněného, nelze považovat za okolnost jej vyvinující. I zde k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud zopakovat již výše uvedené, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. V každém případě však naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, tedy svádění (dítěte) k zahálčivému nebo nemravnému životu nebo umožnění mu ho vést , nemůže vylučovat skutečnost, že dotčené poškozené vedly nevázaný a případně i sexuální život ( záhalčivý nebo nemravný život ), ještě před tím, než se dostaly do kontaktu se závadným jednáním obviněného vůči nim, neboť pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačí, aby jednání pachatele mající znaky svádění v nich negativní návyky utvrzovalo a posilovalo. Takovéto jednání obviněného bylo v této věci prokázáno a má i zároveň svůj odraz ve skutkové větě rozsudku, neboť obviněný v posuzované trestní věci poškozeným umožnil vést zahálčivý nebo nemravný život již tím, že jim nabízel zázemí a finanční prostředky pro řešení počátečních finančních nesnází, které mu pak měly splácet prostřednictvím provozování prostituce, kterou se jim snažil sjednávat. I tuto námitku je nutné z uvedených důvodů posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
37. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle nějž Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval