ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1493.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1493/2019-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 9 To 73/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 70/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 70/2017, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že poté, co došlo v rámci insolvenčního řízení vedenému proti jeho osobě jako dlužníkovi Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS 18643/2013, k prodeji parcely p. č. XY o výměře 118 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je rozestavěná stavba – rodinný dům v obci XY č.p. XY, okr. Plzeň-sever, zapsáno na LV č. XY, pro k.ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever, když rodinný dům byl včetně součástí a příslušenství prodán insolvenčním správcem dlužníka společností IKT INSOLVENCE, v.o.s., IČ: 29113091, na základě kupní smlouvy ze dne 24.08.2016 s právními účinky vkladu ke dni 02.09.2016 kupujícím R. V., nar. XY, a J. B., nar. XY, bez souhlasu a vědomí vlastníků demontoval a odvezl v přesně nezjištěné době dne 12.10.2016 z rodinného domu v obci XY č.p. XY, okr. Plzeň-sever, který v té době neoprávněně užíval k bydlení, funkční vestavěnou kuchyňskou linku situovanou do tvaru písmene "U" o rozměrech asi 3x3x3 m s pracovní deskou včetně spotřebičů, vyrobenou na míru z hnědého žíhaného lamina, napojenou na vodovodní a odpadní potrubí a osazenou spotřebiči nezjištěné značky a typu, a to mikrovlnnou troubou, troubou, varnou deskou, digestoří, myčkou, baterií a dřezem, ač si musel být vědom, že uvedená kuchyňská linka byla na základě shora citované kupní smlouvy prodána jako součást rodinného domu, čímž došlo ke snížení hodnoty shora specifikovaného rozestavěného rodinného domu v obci XY č.p. XY, okr. Plzeň-sever, o 100.000 Kč a obžalovaný tak způsobil jeho vlastníkům R. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a J. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, škodu právě ve výši 100.000 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. V. a J. B. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 70/2017, podal obviněný P. F. v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podali taktéž oba poškození, R. V. a J. B., a to do výroku o jejich odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 9 To 73/2019 , a to tak, že k odvolání poškozených R. V. a J. B., podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 70/2017, ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. F. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. V. a J. B. částku 100.000 Kč.
6. Odvolání obviněného P. F. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 9 To 73/2019, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. [s odůvodněním, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. “].
8. Obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Od počátku řízení trvá na tom, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, když kuchyňská linka byla samostatnou věcí, která nemohla být převedena kupní smlouvou. Soudy pochybily, pokud kuchyňskou linku označily za součást nemovitosti proto, že tato byla vybudována „na míru“ a napojena na odpad. Pojem „na míru“ nebyl soudy blíže vysvětlen. Odvolací soud pak přikládá váhu tomu, že obviněný linku v insolvenčním řízení uvedl jako svůj majetek a předložil znalecký posudek, ve kterém se s linkou počítá v koeficientu vybavenosti. Dovolatel však uvádí, že v insolvenčním návrhu uvedl linku samostatně, vedle nemovitosti, a samostatně ji též ocenil. Právní posouzení charakteru věci podle jeho náhledu neodpovídá zákonné úpravě.
9. Obviněný, který v souvislostech odkazuje na ustanovení §322 o. s. ř., podle kterého platí, že z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny některé věci ve vlastnictví povinného a mezi jinými movitými věcmi je uvedena také kuchyňská linka, argumentuje i rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016. Zdůraznil, že v posuzované trestní věci se jednalo o kuchyňskou linku, kterou sice zhotovil, ale jinak se jednalo o ještě ne zcela dokončenou běžnou sektorovou linku použitelnou i v jiné nemovitosti, kdy po odvozu této linky nebylo viditelné žádné poškození nemovitosti. Připouští, že součástí nemovitosti by mohla být např. atypická kuchyňská linka nebo linka, která by sama osobě byla estetickým doplňkem domu, případně linka vykazující specifické prvky v důsledku tvaru domu. Upozorňuje však na to, že předmětná linka takové znaky nevykazovala, a proto bylo možné ji posoudit jako samostatnou věc. Linku v řízení navíc neviděl ani soudce, ani přiznaný znalec. Obviněný je tedy přesvědčen, že kuchyňská linka coby samostatná věc nemohla být převedena spolu s domem kupní smlouvou a zůstala po převodu nemovitosti jeho vlastnictvím.
10. Obviněný dále zpochybňuje subjektivní stránku předmětného přečinu, neboť v předmětné trestní věci nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Odmítá závěr soudů, že musel mít minimálně důvodné pochybnosti o tom, zda linka je či není součástí nemovitosti, neboť ji měl nabízet poškozeným k odkoupení v době, kdy už neměl právo dispozice se svým majetkem, neboť od zjištění úpadku dlužníka mu byla uložena povinnost ve smyslu §111 odst. 1 insolvenčního zákona zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet. Naplnění subjektivní stránky shledal soud prvního stupně zejména z výpovědi svědkyně K., která jej měla již na samém počátku procesu prodeje nemovitosti upozorňovat, že nemovitost se prodává včetně vybavení kuchyně, na což nic nenamítal a nebrojil proti tomu, tedy si musel být vědom toho, že právní status linky nebyl postaven na jisto a neměl žádný legitimní důvod spoléhat na to, že linka je v jeho vlastnictví. Soudy podle slov obviněného dospěly ke skutkovým závěrům, které z provedeného dokazování nevyplývají. Soudy navíc přihlížely jen k důkazům v jeho neprospěch a důkazy v jeho prospěch bagatelizovaly a opomíjely. Pokud soudy staví své závěry ohledně jeho zavinění na výpovědi svědkyně K., pak ji nehodnotí v souladu s dalšími důkazy. Na rozpory v samotné výpovědi svědkyně již poukazoval ve svém odvolání, podstatné však je, že výpověď svědkyně nekoresponduje s dalšími důkazy, a to výpovědí poškozené V., svědkyně F., ani emailovou komunikací svědkyně K. s poškozenými.
11. Obviněný namítá, že jeho úmysl je soudy odůvodněn jeho srozuměním s tím, že linka je součástí nemovitosti, přičemž toto srozumění má vyplývat jednak ze (sporného) vyjádření svědkyně K., jednak ze skutečnosti, že sám nevyvinul aktivitu si svůj názor zjišťovat. Názor svědkyně K., která není právním specialistou, má shodnou hodnotu jako názor jeho osoby. Svědkyně K. neměla žádnou povědomost o tom, co je příslušenstvím, součástí nebo samostatnou věcí. Druhou věcí je, že žádný právní předpis mu neukládá povinnost vyvinout aktivitu k tomu, aby zjišťoval, jaké věci může či nemůže z nemovitosti vyklidit u insolvenčního správce. Naopak je to insolvenční správce, jako specialista, který by měl dbát o to, aby insolvenční řízení proběhlo zákonným způsobem. Pokud tento měl od svědkyně K. zjistit, že existuje ještě před prodejem spor o linku, měl jej sám aktivně řešit. Podle §207 odst. 1 insolvenčního zákona totiž do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, přičemž do takového majetku je třeba zahrnout i kuchyňskou linku. Jestliže tedy dovolatel vyšel z dikce zákona, nemohl mít pochybnosti o svém úsudku. Rozhodné podle něj nejsou ani obsahy znaleckých posudků. Dovozuje, že nemohl vědět, že linka není jeho majetkem a byla součástí prodeje nemovitosti. Nebyla totiž zachycena v žádné písemnosti a jako předmět prodeje nebyla nikdy uvedena. Správce sám jej před odvozem linky nevyzval k předání nemovitosti včetně linky. Pokud by skutečně linka byla kupujících na základě kupní smlouvy, mohlo by se z jeho strany jednat pouze o omyl, a to o omyl skutkový negativní, který však vylučuje úmyslné zavinění.
12. Obviněný dále poukazuje na porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio v projednávané věci s tím, že po odvozu linky se sešel s insolvenčním správcem a navrhl v rámci urovnání vztahů vyplatit poškozeným za linku 50.000 Kč, což však tito odmítli. Má za to, že orgány činné v trestním řízení podlehly mylné představě o univerzálním použití trestního práva jako způsobu řešení jakýchkoli právních problémů.
13. Závěrem obviněný vznesl námitku stran náhrady škody, kdy uvedl, že znalecký posudek Ing. Čipery k určení obvyklé ceny je neprůkazný a nepodložený. Znalec použil jiné objemové koeficienty, než jsou uvedeny v platné vyhlášce, aniž by takovýto postup měl jakýkoliv právní rámec. Ve znaleckém posudku nebylo zohledněno, že se jednalo o linku nehotovou, ani to, že nedostavěná byla rovněž nemovitost jako taková, z jejíž ceny se cena linky odvíjela.
14. S ohledem na uplatněné námitky obviněný P. F. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019, č. j. 9 To 73/2019-501, v celém rozsahu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
16. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že pro posuzovanou trestní věc není stěžejní řešení toho, zda kuchyňská linka v prodané nemovitosti byla či nebyla způsobilá být samostatným objektem právních vztahů, resp. zda šlo o kuchyňskou linku jako samostatný soubor věcí nebo o součást nemovitosti, ale to, že s předmětnou kuchyňskou linkou, stejně tak jako s prodávanou nemovitostí, bylo nakládáno v režimu insolvenčního zákona. Podle §217 insolvenčního zákona může od momentu, kdy je věc zapsaná do soupisu majetkové podstaty, nakládat s touto věcí jen osoba s dispozičními oprávněními a jen způsobem stanoveným insolvenčním zákonem. Podle §229 odst. 3 insolvenčního zákona je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkurzu. Insolvenční zákon umožňuje dlužníkovi podat návrh na vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty, domnívá-li se, že majetek byl zahrnut do majetkové podstaty v rozporu s negativní definicí majetkové podstaty podle §207 a 208 insolvenčního zákona. V projednávané věci obviněný sám v návrhu na oddlužení kuchyňskou linku uvedl jako svůj majetek, který by mohl být předmětem oddlužení a dále také předložil znalecký posudek vypracovaný znalkyní Zdeňkou Hořánkovou, v němž byla hodnota nemovitosti vyčíslena spolu s kuchyňskou sestavou. Jestliže tedy obviněný navrhoval u soudu oddlužení a uvedl přitom i kuchyňskou linku, počítal s tím, že kuchyňská linka je součástí prodávané nemovitosti. Pak také věděl, že k ní ztrácí dispoziční oprávnění. Jestliže poté změnil názor na to, že kuchyňská linka byla zahrnuta do soupisu jeho majetku, měl podle zákona účinný nástroj obrany, kterým mohl uvedený stav zvrátit. Možnosti dané zákonem však nevyužil, ale svévolně kuchyňskou linku demontoval a odvezl, a to v době, kdy nemovitost již byla ve vlastnictví poškozených R. V. a J. B. Jeví se jako správný i závěr, že na kuchyňskou linku bylo nahlíženo jako na součást prodávané nemovitosti, neboť šlo o atypickou kuchyňskou linku vyrobenou obviněným přímo na míru.
17. Státní zástupkyně přitom nepřisvědčila námitkám obviněného stran skutkového negativního omylu. Jestliže své pochybnosti o správnosti zahrnutí kuchyňské linky do skutkové podstaty řešil jejím odmontováním a odvezením, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio pak uvedla, že touto se již zabýval odvolací soud, kterýžto uzavřel, že předmětnou zásadu aplikovat nelze, neboť z kroků obviněného, které podnikal v rámci insolvenčního řízení, bylo zřejmé, že počítal s tím, že kuchyňská linka je součástí nemovitosti. Jestliže v době, kdy poškození zakoupili rozestavený rodinný dům, který byl dříve jeho majetkem, včetně kuchyňské linky, tuto kuchyňskou linku odmontoval, poškodil tak nemovitost, jejíž součástí byla předmětná kuchyňská linka. Jestliže obviněný kuchyňskou linku svévolně odmontoval, aniž by věc projednal s insolvenčním správcem, který byl jedinou osobou s dispozičním oprávněním k jeho majetku, pak se dopustil trestného činu. Výrok o náhradě škody označila státní zástupkyně za správný.
18. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 9 To 73/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
22. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné dále dodat, že tento dovolací důvod spočívá ve třech různých okolnostech: 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175). V této trestní věci nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného z procesních důvodů, tedy podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a poté k odvolání poškozených R. V. a J. B. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ve výroku o náhradě škody, a znovu rozhodl tak, že obviněnému P. F. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. V. a J. B. částku 100.000 Kč a poté rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Pokud obviněný dále podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
27. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou sice formálně směřovány proti všem výrokům napadených rozhodnutí, z hlediska obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný napadá výrok o vině (pokud byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska výroku o vině obviněný namítá, že zjišťovaným jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu žádného trestného činu (tedy ani přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku), neboť nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka trestného činu. Akcesoricky obviněný zpochybňuje i výrok o náhradě škody (pokud mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným R. V. a J. B., částku 100.000 Kč). Naposledy pak obviněný poukazuje na porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
28. Tyto námitky uplatněné obviněným v jeho dovolání ve vztahu k výroku o vině, náhradě škody a porušení zásady subsidiarity trestní represe, byť se dílem jedná o námitky skutkové povahy, lze označit jako námitky právní ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu, pak podle obviněného soudy dospěly k nesprávným závěrům ohledně povahy kuchyňské linky jako věci, a to z hlediska toho, zda se jedná o věc samostatnou nebo o součást nemovitosti. Obviněný je přesvědčen, že ve smyslu civilněprávních předpisů bylo třeba nahlížet na kuchyňskou linku jako na věc samostatnou, respektive na samostatný soubor věcí, protože se jedná o movité věci oddělitelné od nemovitosti, ve které byly umístěny. V takovém případě se ale nemohl dopustit žádného trestného jednání, pokud ji demontoval a odvezl si ji.
30. Pokud jde o tuto námitku, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že pro posuzovanou trestní věc není stěžejní zodpovězení otázky, zda kuchyňská linka byla či nebyla v prodávané nemovitosti způsobilá být samostatným objektem právních vztahů, respektive zda šlo o kuchyňskou linku jako samostatný soubor věcí nebo o součást nemovitosti, ale že s ní (stejně tak jako s prodávanou nemovitostí) bylo nakládáno v režimu insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu proto pro přehlednost považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve zrekapitulovat průběh insolvenčního řízení obviněného P. F. vedeného u Krajského soudu v Plzni a konfrontovat jeho průběh jednak s právy a povinnostmi obviněného v rámci tohoto řízení, jednak s jeho zjišťovaným jednáním.
31. Za v zásadě nesporná lze označit skutková zjištění, že usnesením krajského soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. KSPL 52 INS 18643/2013-A-16, byl jednak zjištěn úpadek dlužníka P. F., jednak mu bylo povoleno oddlužení a zároveň byl insolvenčním správcem ustanoven IKT Insolvence, v. o. s. V rámci tohoto usnesení byl obviněný jako dlužník poučen podle §111 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů - z , že je nadále povinen zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Usnesením ze dne 6. 6. 2014, č. j. KSPL 52 INS 18643/2013-B-8, bylo schváleno oddlužení dlužníka P. F. zpeněžením majetkové podstaty, která je tvořena v usnesení specifikovanými nemovitostmi. Dne 24. 8. 2016 byla mezi insolvenčním správcem zastoupeným Mgr. Karlem Toushem a kupujícími J. B. a R. V. uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej předmětných nemovitostí, jejichž součástí byla i rozestavěná stavba, a to včetně jejích součástí a příslušenství. Na základě shora uvedené kupní smlouvy byl proveden dne 27. 9. 2016 vklad vlastnického práva kupujících k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 2. 9. 2016.
32. Pokud jde o jednání obviněného v průběhu jeho insolvenčního řízení, je třeba zejména poukázat na to, že sám obviněný uvedl kuchyňskou linku v návrhu na oddlužení jako svůj majetek, čímž dal jednoznačně najevo, že tato může být předmětem oddlužení, zejména pokud současně předložil znalecký posudek, v kterém byla hodnota jeho nemovitosti vyčíslena spolu s kuchyňskou sestavou. Pokud tedy obviněný navrhoval u soudu své oddlužení a uvedl přitom v návrhu na oddlužení i kuchyňskou linku, pak zjevně počítal s tím, že kuchyňská linka je součástí prodávané nemovitosti a musel také vědět, že k ní ztrácí dispoziční oprávnění. Tyto skutečnosti dále vyplývají jak z poučení podle §111 odst. 1 insolvenčního zákona, kterého se obviněnému dostalo, tak i z dalších ustanovení insolvenčního zákona, zejména ustanovení §217 odst. 1, §229 odst. 3 a §246 odst. 1.
33. Podle §217 odst. 1 soupis majetkové podstaty je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
34. Podle §229 odst. 3 insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení.
35. Podle §246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
36. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k majetkové podstatě v dané věci se po prohlášení konkurzu osobou s dispozičními oprávněními stal insolvenční správce, a že prohlášením konkurzu na něho přešlo právo nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práva o plnění povinností, které doposud příslušely dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.
37. Tyto skutečnosti je pak nutné konfrontovat se zjištěním, že obviněný dne 12. 10. 2016 kuchyňskou linku demontoval. Je tedy zjevné, že v průběhu insolvenčního řízení obviněný změnil názor na režim předmětné kuchyňské linky, a to bez ohledu na to, že byla zahrnuta do soupisu jeho majetku. Obviněný přitom měl podle insolvenčního zákona možnost se legálními prostředky pokusit docílit jejího vynětí z majetku ze soupisu majetkové podstaty, neboť insolvenční zákon dlužníkovi umožňuje podat tento návrh (na vynětí majetku ze soupisu majetkové podstaty), domnívá-li se, že majetek byl zahrnut do majetkové podstaty v rozporu s negativní definicí majetkové podstaty podle §207 a 208 insolvenčního zákona.
38. Podle §226 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník může uplatnit vynětí majetku z majetkové podstaty jen tehdy, jde-li o věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu, která do majetkové podstaty nepatří podle §207 a 208 ; učiní tak vůči insolvenčnímu správci bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takové věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.
39. Pokud insolvenční správce dojde k závěru, že návrh dlužníka ve smyslu §226 odst. 1 insolvenčního zákona je opodstatněný a předmětný majetek byl zahrnut do majetkové podstaty v rozporu s §207 a 208 insolvenčního zákona, uplatní postup podle §217 odst. 2 insolvenčního zákona a takový majetek vyřadí ze soupisu majetkové podstaty. V opačném případě předloží návrh dlužníka spolu s vyjádřením věřitelského výboru a vlastní zprávou, v nichž vymezí důvody, pro které majetek nevyřadil ze soupisu, insolvenčnímu soudu, který může v rámci své dohlédací činnosti o návrhu dlužníka rozhodnout. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na vyjmutí je odvolání přípustné (§226 odst. 5 insolvenčního zákona).
40. Obviněný však této zákonem dané možnosti nevyužil a svévolně kuchyňskou linku demontoval a odvezl. Tímto způsobem přitom jednal v době, kdy nemovitost a kuchyňská linka jako její součást již byly ve vlastnictví poškozených R. V. a J. B.
41. Ke všem těmto skutečnostem navíc přistupuje zjištění, že předmětná kuchyňská linka byla součástí prodávané nemovitosti. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že šlo o atypickou kuchyňskou linku vyrobenou obviněným přímo na míru. Jestliže obviněný argumentuje tím, že se jednalo o soubor věcí oddělitelných od nemovitosti, aniž by došlo k jejich znehodnocení (§120 odst. 1 občanského zákoníku a §505 občanského zákoníku v platném znění), pak je třeba přihlédnout i k jeho řemeslu, které mu umožnilo zužitkovat i části případně znehodnocené kuchyňské linky.
42. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu obviněný zpochybňuje své úmyslné zavinění a v případě, pokud by bylo na kuchyňskou linku nahlíženo jako na majetek kupujících nabytý na základě kupní smlouvy, předestírá, že v tomto případě by se mohlo jednat pouze z jeho strany o negativní skutkový omyl, který vylučuje úmyslné zavinění.
43. Námitka obviněného, že v této trestní věci jednal ve skutkovém negativním omylu, je v rozporu se zjišťovanými skutečnostmi. Lze mít za bezpečně prokázané, že obviněný znal skutečnosti tvořící znaky trestného činu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku a věděl, že jsou alespoň možné. V době, kdy kuchyňskou linku odmontoval, se obviněný zdržoval v nemovitosti neoprávněně, neboť tato nemovitost již byla majetkem poškozených a majetkem poškozených byla i předmětná kuchyňská linka. Byl to přitom sám obviněný, kdo navrhl, aby kuchyňská linka byla zahrnuta to majetkové podstaty. Obviněný také věděl, že byla oceněna spolu s domem jako součást nemovitosti. Zmínit je nutné i výpověď svědkyně K., ze které vyplynuly další podstatné skutečnosti, které vyvracejí tvrzení obviněného, že by s ním kuchyňskou linku nikdo nikdy neřešil. Tato svědkyně ho totiž již na samém počátku procesu prodeje nemovitosti upozorňovala, že nemovitost se prodává včetně vybavení kuchyně, na což obviněný nic nenamítal a nebrojil proti tomu. Obviněný pak byl přítomen i pořizování fotodokumentace pro účely inzerátu zveřejněného na internetu, jejíž součástí byla právě i kuchyňská linka. Ostatně sám obviněný této svědkyni kuchyňskou linku blíže popisoval, vysvětloval jí, že je zhotovená na míru, že ji montoval sám (shodnou charakteristiku linky obviněný uvedl i ve své výpovědi u soudu). Pokud by snad obviněný nebyl srozuměn s tím, že součástí prodeje bude i kuchyňská linka, bylo by nelogické, aby ji realitní makléřce podrobně popisoval a přitom zároveň nezmínil, že linku prodat nechce. Svědkyně K. navíc obviněného opakovaně upozorňovala i poté, co linku řešila s poškozenými, a třikrát či čtyřikrát se telefonicky ubezpečovala, že pochopil, že součástí prodeje je i linka, čemuž obviněný přitakal. Dále lze zmínit výpověď svědkyně F., ze které vyplývá, že nejpozději v okamžiku prohlídky nemovitosti, při níž ze strany svědkyně K. zaznělo, že linka je součástí nemovitosti a tudíž i prodeje, musel být obviněný minimálně srozuměn s tím, že odmontováním a odvezením linky se může dopustit protiprávního jednání. Z hlediska obhajoby obviněného v tom směru, že nikdy neměl pochybnost o svém vlastnictví kuchyňské linky, pak měl s ohledem na výše uvedené takovouto pochybnost bezesporu mít a měl činit aktivní kroky k tomu, aby tuto pochybnost odstranil a aby bylo postaveno na jisto, zda linka je či není v jeho vlastnictví.
44. Pokud však obviněný své pochybnosti o správnosti zahrnutí kuchyňské linky do majetkové podstaty řešil jejím odmontováním a odvezením, pak zcela nepochybně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. jejíž skutkovou podstatu naplnil tím, že poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
45. Za správný považuje Nejvyšší soud i výrok o náhradě škody. Nejvyšší soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s odůvodněním rozsudků obou soudů, a to odůvodněním pod bodem 14. rozsudku okresního soudu, tak i odůvodněním pod bodem 24. rozsudku krajského soudu. Je zřejmé, že nyní uplatněné námitky obviněného pouze kopírují jeho obhajobu, se kterou se oba soudy již vypořádaly. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
46. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho poslední námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio) vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný odůvodňuje tak, že považuje za dostačující, aby jeho (trestní) věc byla řešena prostředky civilního práva.
47. I k této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve konstatovat, že se jí k odvolání obviněného zabýval již odvolací soud, a to v bodě 23. odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud se pak se závěry odvolacího soudu z pohledu dodržení uvedené zásady a dovození trestněprávní odpovědnosti obviněného zcela ztotožňuje a toliko nad rámec uvedeného odůvodnění uvádí následující.
48. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
49. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
50. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. Posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné majetkové trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti spojeným obvykle se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnila jiné rozhodnutí ve věci.
52. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady je třeba v posuzované trestní věci zejména zdůraznit okolnosti, za kterých se posuzovaného jednání dopustil, stejně jako následky tohoto jednání. Uvedené okolnosti jsou určovány zjištěním, že obviněný byl v průběhu insolvenčního řízení opakovaně upozorňován, že předmětná kuchyňská linka byla zahrnuta to majetkové podstaty, která má být zpeněžena. Přehlédnout nelze to, že obviněný se tohoto jednání navíc dopustil v době, kdy se v předmětné nemovitosti zdržoval protiprávně, neboť tato se nacházela již ve vlastnictví poškozených. Významnou skutečností je i výše škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil. V této trestní věci spočívalo poškození cizí věci v jejím znehodnocení, neboť odstraněním předmětné kuchyně došlo ke snížení (minimálně směnné) hodnoty nemovitosti (viz závěry znaleckého posudku Ing. Čipery). Způsobením škody ve výši 100.000 Kč způsobil obviněný na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, tedy škodu dosahující ve smyslu ust. §138 odst. 1 tr. zákoníku částky minimálně 5.000 Kč, když je zřejmé, že obviněný tuto hranici škody nikoli nepatrné překročil mnohonásobně. Lze pak shrnout, že pokud obviněný kuchyňskou linku nevrátil ani po zahájení trestního stíhání a nereflektoval tak na své pochybení, je dovození jeho trestní odpovědnosti zcela na místě.
53. S ohledem na takto vymezená kritéria zásady subsidiarity trestní represe a v této trestní věci zjištěné skutečnosti určující podobu protiprávního jednání obviněného je tak zřejmé, že v této trestní věci uvedená zásada porušena nebyla, neboť nejsou zjišťovány žádné takové okolnosti, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případů obdobného protiprávního jednání. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného, v rozporu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, byla rovněž tato námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
V.
54. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ve svém souhrnu námitkami zjevně neopodstatněnými. Pokud obviněný jako dovolatel neuplatnil důvodně žádné formálně relevantmí námitky v rámci uvedeného dovolacího důvodu, pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
55. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Kolář