ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.210.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 210/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 4. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 9 To 322/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 163/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 9 To 322/2018.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 7. 2018, č. j. 1 T 163/2017-111, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve výroku o vině popsaným skutkem, a byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku (již druhému v pořadí) Okresního soudu v Klatovech podal obviněný odvolání, s tím, že nesouhlasí se svým odsouzením, když namítl nedostatek svého zavinění. O jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 9 To 322/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil celý rozsudek a sám podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Klatovech sp. zn. ZK 226/2017 ze dne 11. 10. 2017, podle kterého měl dne 29. 9. 2017 v době kolem 10.35 hodin řídit nákladní automobil značky Fiat Ducato, RZ: XY, po silnici č. 186 ve XY, části XY, okres Klatovy, ve směru na XY, a automobil řídil přesto, že rozhodnutím Městského úřadu Rokycany ze dne 23. 3. 2017, zn. MeRo/460/OD/17, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2017, má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu šesti měsíců, počínaje právní mocí rozhodnutí, přičemž věděl o tom, že rozhodnutím Městského úřadu Rokycany mu byl tento zákaz činnosti uložen, proti rozhodnutí si prostřednictvím svého zmocněnce podal odvolání, ale ač si musel být vědom, že v případě zamítnutí odvolání mu je řízení motorových vozidel zakázáno, do 29. 9. 2017 nezjišťoval, jak bylo odvolání vyřízeno, a to ani dotazem na svého zmocněnce, kterému bylo rozhodnutí doručeno, tudíž mohl vědět, že již může mít trest zákazu činnosti uložen, a pro případ, že má trest zákazu činnosti uložen, byl srozuměn s tím, že tento zákaz porušuje, čímž měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 9 To 322/2018, podal nejvyšší státní zástupce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že nejprve rekapituloval průběh řízení a poté s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 498/2013, 7 Tdo 202/2012, 7 Tdo 923/2017 a Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1854/12 uzavřel, v čem spatřuje srozumění obviněného. To podle něj spočívá v tom, že v případě nepřímého úmyslu, dolus eventualis stačí i nižší míra zavinění, kde i smíření je srozuměním. Obviněný v dané věci spáchal přestupek, za který je obligatorně nutno ukládat zákaz činnosti od 6 měsíců do 1 roku. Po pěti měsících od rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak nelze tvrdit, že by šlo o pravou lhostejnost, jež zakládá pouze nedbalostní formu zavinění. Jeho odvolání pouze opakovalo předchozí argumenty. V takto dlouhé době obviněný vůbec nezjišťoval a neřešil výsledek svého odvolání, byl minimálně smířen s negativním rozhodnutím, tedy s jeho zamítnutím a uložením sankce zákazu činnosti. Toto smíření není lhostejností, ale vyžaduje i projev vůle – zde smíření s potvrzením rozhodnutí a uložením sankce. Obviněný zde věděl, že je rozhodováno o jeho odvolání a aniž si zjistil od svého zmocněnce výsledek, tak řídil motorové vozidlo a jednal tak úmyslně.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 To 162/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyslovil souhlas s učiněním rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému , který jej obdržel dne 17. 1. 2019. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vlastní posouzení dovolání
Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání způsobem upraveným v ust. §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a shledal, že podané dovolání je důvodné.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo „maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že a) vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána …“.
V dané věci je základem skutkových zjištění, že dne 29. 9. 2017 v době kolem 10.35 hodin řídil obviněný nákladní automobil značky Fiat Ducato, RZ: XY, po silnici č. 186 ve XY, části XY, okres Klatovy, ve směru na XY. To ostatně není nikým zpochybňováno.
Další částí skutku je existence rozhodnutí Městského úřadu Rokycany ze dne 23. 3. 2017, zn. MeRo/460/OD/17, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2017, a uložení sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu šesti měsíců, počínaje právní mocí rozhodnutí, ve spojení s tím, že věděl o tom, že rozhodnutím Městského úřadu Rokycany mu byl tento zákaz činnosti uložen, proti rozhodnutí si prostřednictvím svého zmocněnce podal odvolání. Ani tento fakt není předmětem námitek.
Spornou částí skutkových, a posléze právních, úvah je ta část popisu skutku, kde se hovoří o tom, že „ač si musel být vědom, že v případě zamítnutí odvolání mu je řízení motorových vozidel zakázáno, do 29. 9. 2017 nezjišťoval, jak bylo odvolání vyřízeno, a to ani dotazem na svého zmocněnce, kterému bylo rozhodnutí doručeno, tudíž mohl vědět, že již může mít trest zákazu činnosti uložen, a pro případ, že má trest zákazu činnosti uložen, byl srozuměn s tím, že tento zákaz porušuje“. Zde bylo krajským soudem, v bodech 17 až 21, uzavřeno, že jediné, co lze klást obviněnému za vinu, je nesdělení čísla nového telefonu, který obdržel dne 1. 4. 2017 od svého zaměstnavatele, svému zmocněnci P., který mu výsledek odvolacího řízení neúspěšně telefonoval na staré číslo. Dále obviněnému zmocněnec poslal rozhodnutí poštou na adresu XY, XY, kam je mu doručováno, kde si přebírá uložené zásilky (na schránce nemá jméno). Zásilka od zmocněnce však nebyla podána se službou uložit a proto se jí obviněnému nepodařilo doručit, tj. obviněný nemohl vědět, a není to jeho chyba ani zmocněnce, neboť ten to také nevěděl. Proto podle dovoláním napadeného rozhodnutí nelze dovodit úmysl eventuální, jež je aktivním projevem jeho vůle – jde v daném případě o vědomou nedbalost, tedy obviněný věděl o možném porušení zájmu chráněného zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde. Spoléhal se na svého zmocněnce, že ten mu sdělí výsledek odvolacího řízení. Nejde o nepravou lhostejnost, s kladným stanoviskem k oběma alternativám, neboť toto aktivní kladné stanovisko nelze obviněnému prokázat.
S takovým závěrem Nejvyšší soud nesouhlasí, neboť se jedná o nepřípustné zjednodušení celé otázky zavinění ve formě srozumění na okolnost zaslání uvědomění obviněného jeho zmocněncem. Je však zcela odhlíženo od faktu, že obviněný věděl o obsahu správního rozhodnutí prvního stupně a uložené sankci, když se po dlouhou dobu pěti měsíců nikterak nespojil se zmocněncem, aby si ověřil, jak dopadlo odvolací řízení. Navíc existují i jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící obdobnou situaci.
Obdobná situace byla totiž řešena v rozhodnutí Nevyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 923/2017, kde se výslovně hovoří o tom, že „… Obviněný věděl, že mu byl za výrazné překročení povolené rychlosti v obci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání a rozhodnutí o odvolání mu bylo doručeno fikcí z důvodu nevyzvednutí zásilky v úložní době. Z hlediska existence zavinění ve formě nepřímého úmyslu je však třeba zmínit skutečnost, že pokud mu bylo dne 26. 11. 2015 doručeno rozhodnutí Městského úřadu v [P..] o tom, že mu byl ve správním řízení uložen trest zákazu činnosti a dne 11. 12. 2015 proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, musel objektivně v následné době očekávat rozhodnutí odvolacího orgánu a zásilku s rozhodnutím o opravném prostředku. Musel tedy počítat i s tím, že může být jeho odvolání také zamítnuto a rozhodnutí městského úřadu, včetně uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak nabyde právní moci. Přesto ale byl dne 19. 9. 2016, tedy po devíti měsících od podání odvolání, kontrolován jako řidič motorového vozidla a bylo zjištěno, že již od 29. 2. 2016 má pravomocně uložen ve správním řízení trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi měsíců“. Rozdílem od nynější situace je pouze okolnost, že v citované věci sp. zn. 7 Tdo 923/2017 si obviněný zásilku s odvolacím rozhodnutím nevyzvedl, ač měl na poště službu odnos a uložení zásilky mu nebylo oznamováno.
Na rozdíl od situace, řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 994/2017, kde byla primárně řešena otázka právní moci správního rozhodnutí (a kde bylo uzavřeno, že nebylo prokázáno, že by se obviněný o obsahu rozhodnutí vůbec dozvěděl), je zde evidentní, že obviněný o rozhodnutí Městského úřadu Rokycany ze dne 23. 3. 2017, zn. MeRo/460/OD/17, věděl a po poradě se svým zmocněncem proti němu podal odvolání, jehož obsahem je opakované tvrzení, že nejednal zaviněně, a to ani z nedbalosti nevědomé ve vztahu ke vlivu amfetaminu na jeho řízení vozidla 28. 10. 2016. Podstata přestupkového jednání spočívala právě v tom, že dne 28. 10. 2017 řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, kdy v jeho krvi bylo na základě vyšetření zjištěno, že koncentrace amfetaminu činila 0,07 mg/l. Při zvážení závažnosti přestupku a argumentace v odvolání (s návykovou látkou nebyl v kontaktu, nezná vliv těchto látek, aby tomu tak bylo, tak by je musel všechny ozkoušet), je zjevné, že je obligatorním výsledkem pravomocného postižení mj. sankce zákazu činnosti od šesti měsíců (ta byla uložena) a že argumentace v jeho odvolání (a v řízení celkem) je přinejmenším taková, že naději na úspěch nedává (hovoří o tom, že mu snad někdo 12 hodin před kontrolou vhodil látku do pití). Na jeho námitky bylo reagováno oběma správními orgány zcela v souladu se správním řádem.
Je možno odkázat i na předchozí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 498/2013 ze dne 29. 5. 2013 (se kterým krajský soud zcela nesouhlasí – bod 9) k otázce zavinění pachatele a přečinu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že „Správní rozhodnutí postačí doručit zástupci obviněného, přičemž za splnění podmínek podle §23 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, lze při doručování rozhodnutí odvolacího správního orgánu využít tzv. fikci. Za takové situace je věcí obviněného, aby se zajímal o existenci rozhodnutí v odvolacím řízení. Proto okolnost, že se obviněný vůbec nezajímal o to, jak rozhodl odvolací správní orgán o jeho odvolání proti rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, nemůže odůvodňovat závěr, že nevěděl o tom, že mu byl takový zákaz pravomocně uložen …“. Je pravdou, že zde nelze argumentovat předchozí zkušeností obviněného s předchozím přestupkovým správním řízením (všechny jeho předchozí přestupky vyřešeny blokově – výpis z evidenční karty řidiče), nicméně podstatným je fakt, že se obviněný vůbec nesnažil zajímat o výsledek pro něj významného řízení, pro které si i zvolil zmocněnce a na místo toho věc tzv. „pustil z hlavy“ (viz závěrečná řeč u soudu prvního stupně).
Další rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 202/2012 k eventuálnímu úmyslu u přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uvádí výslovně, že „Pokud správní rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel bylo pachateli doručeno v souladu se zákonem, pak nastaly i právní účinky spojené s jeho doručením. Okolnost, že se pachatel neseznámil s obsahem tohoto rozhodnutí, nemá žádný vliv na právní moc ani vykonatelnost. Lhostejnost pachatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí tak nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. O existenci eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k citovanému přečinu mohou svědčit též obstrukce pachatele v průběhu správního řízení, které spočívaly v oddálení správního rozhodnutí“. V této citované věci si obviněný nevyzvedával zásilky z datové schránky s tím, že se domníval, že je nefunkční a byly mu uloženy fikcí. Na to navazoval Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 1854/12 se závěrem svého usnesení, že „… dle obecných soudů jednal stěžovatel nejméně v nepřímém úmyslu. Sám stěžovatel v průběhu řízení nepopíral, že byl informován o pravděpodobnosti vyslovení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, neboť jím spáchaný přestupek, kdy řídil svůj automobil rychlostí nejméně 149 km/h v místě s omezenou rychlostí do 90 km/h, ani jinou možnost prakticky nepřipouští. Stěžovatel tedy věděl o probíhajícím správním řízení a přesto, aniž by si po návratu ze zahraničí ověřil, zda již nebylo rozhodnuto, řídil dne 5. 2. 2011 motorové vozidlo. Obecné soudy s ohledem na výše uvedené měly proto jednoznačně za prokázané, že stěžovatel byl srozuměn s protiprávností svého jednání“. I zde pak platí, že s ohledem na násobné překročení minimální hranice podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb. jiné, než potvrzující rozhodnutí prakticky nepřipouští.
K hmotněprávní problematice obecně je možno uvést, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku (úmysl) trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Právě o tento případ jde i v této věci, kdy tento pojem byl nově zaveden trestním zákoníkem a reaguje na typově obdobné případy, když se nutně nepředpokládá aktivní jednání pachatele, jak mylně dovozuje krajský soud.
Nepřímý resp. eventuální úmysl (dolus eventualis) předpokládá nižší míru volní stránky jednání než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení. Jinak řečeno, ví, že ho svým jednáním může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. To je i případ obviněného v této věci, když obviněný spáchal přestupek, za který obligatorně je nutno ukládat zákaz činnosti od 6 měsíců do 1 roku, když obsah odvolání nepřinášel převratně nové argumenty, ale jsou shodné s jeho předchozí argumentací. Po pěti měsících nelze tvrdit, že by šlo o prostou lhostejnost, jež by zakládala pouze nedbalostní formu zavinění. V tak dlouhé době obviněný vůbec nezjišťoval a neřešil výsledek odvolání, ač sám hovořil o době dvou měsíců, po kterou mělo trvat odvolací řízení (čl. 49 p.v.) a byl minimálně smířen i s existencí pro něj negativního rozhodnutí. Toto smíření není lhostejností, ale vyžaduje i projev vůle – zde smíření s potvrzením rozhodnutí a uložením sankce zákazu činnosti. Věděl, že je rozhodováno a aniž si zjistil výsledek, tak řídil motorové vozidlo a jednal tak úmyslně, v úmyslu nepřímém.
Proto Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. k dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 9 To 322/2018. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání podaného v neprospěch obviněného, avšak odvolání podaném výlučně v jeho prospěch, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal