ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.338.2019.1
3 Tdo 338/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 409/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 112/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 6 T 112/2018 , byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. srpna 2018 v době okolo 17:30 hod. v Praze 4, ulice XY, na pobočce České pošty přistoupil k přepážce číslo 6, kde prostrčil ruku otvorem u přepážky a odcizil celkem 28 stíracích losů v souhrnné ceně 1.850 Kč, a to ke škodě pošk. České pošty, s. p., IČO 47114983, a dále po cestě z pošty vnikl do otevřeného vozidla České pošty, Peugeot Boxer, RZ: XY, žluté barvy, kde odcizil volně ležící mobilní telefon značky Huawei P9 Lite, bílé barvy, IMEI XY, pošk. A. S., nar. XY, v hodnotě 2.900 Kč, následně byl zadržen hlídkou PČR, odcizené věci byly v nepoškozeném stavu vráceny poškozeným, přičemž předmětného jednání se obžalovaný dopustil i přes to, že věděl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 6. 2018, sp. zn. 3 T 101/2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 2 měsíců .
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 6 T 112/2018, podal obviněný prostřednictvím advokáta odvolání, které původně směřoval zčásti i proti výroku o vině, když rozsah odvolání u veřejného zasedání omezil pouze proti výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 409/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný P. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 173–175), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že jeho jednání v té části skutku, kdy byl obviněn z odcizení mobilního telefonu, bylo nesprávně posouzeno jako přečin krádeže podle ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z dosud zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že ke spáchání trestného činu nedošlo. Uvedl, že se sice do jeho dispozice dostal i mobilní telefon svědka S., nicméně tento našel na zemi vedle vozidla České pošty. Svědek S. pouze uvedl, že jeho osobu viděl v přední části vozidla v době, kdy nakládal do zadní části vozidla zásilky k doručení, nicméně neviděl, že by snad obviněný jeho telefon odcizil. Dovolatel potvrzuje, že skutečně „nakoukl“ do přední části vozidla, přičemž lze předpokládat, že pokud by odcizil jeden mobilní telefon, odcizil by i další věci (osobní zavazadlo, druhý mobilní telefon, který byl umístěn na čelním skle), což se však nestalo. V této souvislosti poukazuje na občanskoprávní úpravu týkající se nálezu věci [§1045 a §1051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)] s tím, že jednal zcela v souladu s touto právní úpravou, neboť jakmile zaslechl, že svědek S. telefon hledá, telefon mu bezodkladně vydal (vrátil). Uvádí, že úmysl musí být prokázán, nikoli jen předpokládán. Stejně tak má za to, že se soudy vůbec nezabývaly ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásadou subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 6 To 409/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, případně podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 3. 2019, sp. zn. 1 NZO 203/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že je třeba se zabývat přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že ačkoli mělo dojít podle městského soudu k omezení odvolání na výrok o trestu, přesto městský soud do svých úvah o důvodnosti podaného odvolání zakomponoval i výhrady obviněného týkající se viny a současně zhodnotil, byť stručně, i správnost výroku o vině. Jelikož se městský soud fakticky zabýval též výrokem o vině a jeho správností, domnívá se státní zástupce, že dovolání obviněného mířící proti výroku o vině je přípustné. Nicméně z věcného hlediska je nepovažuje za důvodné. Ve vztahu k námitkám nenaplnění skutkové podstaty přečinu krádeže uvedl, že tyto lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit pouze s výhradou, neboť obviněný je buduje na jiných skutkových zjištěních, než učinily soudy. Domnívá se přitom, že výtky obviněného v tomto směru nemohou obstát. V jeho jednání jsou veškeré zákonné znaky přečinu krádeže zachyceny, tedy zejména záměrné přisvojení si cizí věci zmocněním (viz zejména tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku), přičemž k té části jeho dovolací argumentace, jež vychází z jiných, než soudy učiněných skutkových zjištění, nelze přihlížet. Stran výhrad, podle kterých soudy postupovaly v rozporu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, uvedl, že tyto jsou pod uplatněný dovolací důvod formálně přiřaditelné, avšak nepovažuje je za důvodné. Jednání obviněného totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval, zda je dovolání obviněného přípustné. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Dovolání je nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Nepřípustné je dovolání i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud.
Za nepřípustné je proto považováno dovolání tehdy, pokud bylo v rámci odvolacího řízení odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle §254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. V takovém případě nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině, a pokud tak dovolatel učinil, Nejvyšší soud takové dovolání věcně nepřezkoumává, ale jako nepřípustné je odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 5, roč. 2004, č. -T 689).
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel, ať se již jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 112/2018, Nejvyšší soud zjistil, že dne 4. 10. 2018 podal obviněný prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání (č. l. 134-136, datované dnem 28. 8. 2018), v rámci něhož brojil proti skutkovým závěrům soudů, na podkladě kterých byl shledán vinným, tedy do viny, a následně též proti uloženému trestu. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 11. 2018 (č. l. 149–151) se pak podává, že obhájce obviněného uvedl, že na podaném odvolání trvá, přičemž v rámci vyjádření následně uvedl, že oproti písemnému vyhotovení odvolání směřuje jeho odvolání jen do výroku o trestu, který shledává nepřiměřeně přísným.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání .
Podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání .
Obviněný zúžil rozsah přezkumu pouze na výrok o trestu. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., přičemž uvedl, že neměl důvodu k přezkumu výroku o vině z hlediska ustanovení §254 odst. 2 tr. ř.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že v předchozím průběhu řízení využil obviněný práva odvolání, kdy jeho opravný prostředek směřoval pouze do výroku o trestu . Odvolací soud při respektování rozsahu podaného odvolání ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Za takového procesního stavu věci mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně . Směřuje-li přesto svým dovoláním proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., nelze než s ohledem na shora uvedené takovéto dovolání odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
IV.
Jestliže obviněný P. K., jak je shora uvedeno, svým dovoláním napadal pouze výrok o vině, je takové dovolání z důvodů shora uvedených nepřípustným, a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata