ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.607.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 607/2019-1412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 3 To 327/2018-1373, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 8/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 3 To 327/2018-1373, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 4 T 8/2018-1283, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Obviněnému byla dále podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou zločinem způsobil a k jejíž náhradě poškozenému S. D. ve výši 2 000 000 Kč byl zavázán podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 pod č. j. 3 To 327/2018-1373 tak, že napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl o vině obviněného zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Obviněnému byla dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou zločinem způsobil a bylo rovněž ve stejném rozsahu, jako to učinil soud prvního stupně, rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit škodu S. D.
3. Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že si dne 7. 10. 2014 v Brně, v kanceláři spol. C. s., vypůjčil na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce částku 2 mil. Kč od poškozeného M. V., kterou se zavázal vrátit do 7. 2. 2015, a současně za účelem zajištění půjčky vystavil pro poškozeného směnku vlastní na částku 2 mil. Kč, a to vše přesto, že si byl vědom toho, že částku v termínu nebude moci vrátit, neboť finanční prostředky si vypůjčil, aby je použil ve prospěch spol. C. s., přestože jako její předseda představenstva věděl, že společnost je ve velmi špatné hospodářské situaci, neboť byla od 25. 7. 2014 v insolvenčním řízení, měla dluhy po splatnosti v řádech milionů korun a obviněný sám jako fyzická osoba nedisponoval finančními prostředky, které by mohl použít k úhradě půjčky, neboť rodinný dům, jímž deklaroval poškozenému V. svou bonitu, prodal již v srpnu 2014 a prostředky takto získané použil k úhradě hypotéčního úvěru a nad jeho rámec byly použity ve prospěch spol. C. s. Obviněný si byl rovněž vědom, že R. B., který vystupoval jako směnečný ručitel, nemá finanční prostředky, neboť i proti němu byly vedeny exekuce a současně čerpal několik hypotéčních úvěrů výrazně přesahujících dlužnou částku, což poškozenému zamlčel a přislíbil mu snadnou a bezproblémovou návratnost půjčky, k čemuž nikdy nedošlo a poškozenému V., který následně svá práva ze směnky převedl na S. D., tímto jednáními způsobil škodu ve výši 2 mil. Kč. V podrobnostech popisu skutkového děje odkazuje Nejvyšší soud na rozsudek odvolacího soudu.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Rozsudek krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o odvolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., s poukazem na nesprávné právní posouzení skutku a dále extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že v jeho případě nedošlo k naplnění všech potřebných znaků zločinu podvodu, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky trestného činu. V prvé řadě zdůraznil, že sám disponoval pohledávkou za společností G. T. P. ve výši 2,46 mil. Kč, kdy se původně jednalo o jeho půjčku spol. C. s., kterou prvně uvedená společnost převzala. Tato pohledávka byla dobytná, když G. T. P. disponovala pozemky v XY, XY, které pořídila za částku 3,79 mil. Kč. Obviněný byl tedy solventní a nemohl tak poškozeného ani uvést v omyl o této skutečnosti, ani mu zamlčet žádné podstatné skutečnosti.
6. V popisu skutku dále absentuje uvedení, že by obviněný učinil takové prohlášení v příčinné souvislosti s jednáním, v němž je spatřováno spáchání trestné činnosti, tedy, že jsou mu známy okolnosti mající vliv na řádné splnění závazků. Toto po něm nebylo ani vyžadováno. Svým jednáním tak hypoteticky mohl pouze zamlčet podstatnou skutečnost, ačkoliv ani k tomuto nedošlo. Odvolací soud přitom pochybil, když na rozdíl od soudu prvního stupně, který právě v rámci tzv. právní věty uvedl toliko znak zamlčení, podřadil jednání obviněného též aktivnímu uvedení poškozeného v omyl.
7. Obviněný namítl, že k trestné činnosti nemohlo dojít též pro nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, neboť na základě výše uvedených skutečností mohl spoléhat, že mu jeho majetkové poměry splnění dluhu umožní. Takové splnění mohlo spočívat např. v úplatném postoupení shora uvedené pohledávky na jinou osobu, např. i poškozeného. K takovému jednání evidentně nebyly překážky. Obviněný důrazně nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že ve vztahu k takové pohledávce, resp. plnění z ní, spoléhal na nejistou budoucí událost, neboť takový závěr by byl ignorací právního řádu, podle něhož pohledávka představuje konkrétní majetkovou hodnotu a nikoli nejistou událost. Tvrzení, že obviněný nemusel peníze získané z takové pohledávky použít ve prospěch obviněného je ryzí spekulací odvolacího soud, byť i kdyby tomu tak bylo, znamenal by takový postup pouhou neochotu obviněného použít finanční prostředky určitým způsobem, avšak nikoli úmyslné jednání zakládající trestní odpovědnost. Odvolací soud tedy tytéž otázky právně posuzoval odlišně. Na jedné straně věnoval důslednou pozornost majetkovým poměrům obviněného a užití prostředků získaných zpeněžením domu, aby konstatoval jeho nemajetnost, ale na straně druhé bagatelizoval prokázanou skutečnost o existenci výše uvedené pohledávky. Dovolatel též odvolacímu soudu vytkl závěry ohledně navrhovaného svědka J. P. a jeho případné půjčky. Ačkoliv bylo uvedeno, že i v tomto případě mělo jít o nejistou událost v podobě očekávání obviněného, půjčka byla de facto sjednána v podobě smlouvy o smlouvě budoucí, kterou se strany cítily zavázány.
8. V rámci polemiky s hodnocením skutkových zjištění, které má obviněný za učiněné v extrémním rozporu s provedeným dokazováním předně uvedl, že poškozený V. mu částku 2 mil. Kč nikdy nepředal, a tudíž obviněný neměl, co vracet. Zejména však odvolací soud neodstranil rozpory k otázce pohybu peněz na účtech svědka D. v roce 2012, resp. výběrů nejméně 2 mil. Kč za účelem půjčky obviněnému, byť svědek uvedl, že taková částka byla prostřednictvím M. V. a J. D. obviněnému předána. Doplňující výslech svědka D. odvolací soud nepřipustil a pouze odkázal na skutkové závěry nalézacího soudu. V daném směru obviněný rekapituloval svou argumentaci k toku peněz, jak to učinil v předchozím stadiu trestního řízení se zdůrazněním, že předmět půjčky fakticky pocházel právě od svědka D., a proto určení, zda tento financemi vůbec disponoval je klíčové. K tomu bylo dále namítnuto, že písemné vyjádření svědka D. ze dne 10. 1. 2017, na něž odvolací soud poukazuje, nebylo před soudy prvního či druhého stupně nikdy důkazně provedeno a nebylo možno o ně opřít jakýkoliv závěr. Podle obviněného by ani k takovému důkazu nemohlo být přihlédnuto, neboť by bylo dáno naroveň svědecké výpovědi, jejíž forma má zásadně ústní podobu.
9. Závěrem svého dovolání obviněný pro výše namítaná pochybení nižších soudů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. K podanému dovolaní se vyjádřil též státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to následujícím způsobem. Po stručné rekapitulaci průběhu trestního řízení a dovolatelem vznesených námitek státní zástupce uvedl, že nesdílí názor obviněného o absenci zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným. Podstatou zvolené právní kvalifikace bylo počáteční vědomí obviněného o nemožnosti vrácení vypůjčených finančních prostředků, které užil ve prospěch spol. C. s., která byla ve špatné hospodářské situaci a rovněž o tom, že B., coby směnečný ručitel, nedisponuje finančními prostředky, a i přesto slíbil poškozenému bezproblémové vrácení peněz, k čemuž nedošlo. Znaky zločinu podvodu v podobě uvedení v omyl, jakož i zamlčení podstatných skutečností byly naplněny, a byl k nim dovozen minimálně nepřímý úmysl obviněného.
11. Ohledně namítané solventnosti obviněného v podobě existence pohledávky se státní zástupce ztotožnil s hodnocením odvolacího soudu. V době půjčky, tedy dne 7. 10. 2014, nebyla uváděná pohledávka splatná, neboť k tomu došlo až později. Mimo to nikterak nevyplývá, že by se obviněný pokusil jakkoliv po splatnosti pohledávky prostředky z ní získat, popř. je použít na umoření svého dluhu. Z toho je patrné, že pohledávka nebyla podle záměrů obviněného majetkem, který měl sloužit k uspokojení závazku poškozeného. Rovněž bylo poukázáno na závěry krajského soudu stran okolností prodeje domu obviněného, kteréžto také svědčí o nepřímém úmyslu jmenovaného.
12. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám v podobě extrémních rozporů, když výpovědi svědků V., D. a D., jimiž je obviněný usvědčován, spolu vzájemně korespondují. Vedle nich je vina vystavěna též na dalších, zejména listinných, důkazech. Pro všechny výše uvedené skutečnosti proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
14. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
16. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
17. Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující závěry. V prvé řadě je třeba konstatovat, že nalézací soud provedl relativně rozsáhlé dokazování a věnoval pozornost všem okolnostem předmětné půjčky, včetně vztahu mezi jednotlivými dotčenými osobami, majetkové situaci obviněného, směnečného ručitele, poškozených, jakož i spol. C. s. Obviněný pak v rámci svého dovolání de facto argumentuje skutečnostmi, které již byly z jeho strany uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení, a jimž oba nižší soudy věnovaly v odůvodněních svých rozhodnutí pozornost. Lze tak poukázat na samotné popření spáchání trestné činnosti pro neobdržení finančních prostředků od svědka V., tvrzené rozpory o pohybech finančních prostředků a dispozici s nimi u svědka D., jakož i namítanou absenci naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pro existenci pohledávky za spol. G. T. P., či dalšího závazku, k němuž měl být slyšen svědek P. V kontextu výše uvedených námitek Nejvyšší soud poukazuje na závěry obou nižších soudů, které uvedly důvody, pro něž uvěřily výpovědím svědků M. V., S. D. a J. D. k reálné existenci půjčky, její výši a faktickému předání peněz obviněnému, jakož i vysvětlení, z jakých zdrojů čerpal svědek D. tyto prostředky (odchodné, předběžné dědictví od otce, hotovost od matky, atd.). Rovněž dostatečně přesně popsaly špatnou finanční situaci spol. C. s., směnečného ručitele B. a v neposlední řadě potvrdily skutečnost, že rodinný dům, jímž obviněný deklaroval svou bonitu, byl prodán k datu 8. 8. 2014, tedy tři měsíce před poskytnutím půjčky. Z výše uvedeného soudy správně dovodily, že obviněný, stejně jako směnečný ručitel, nedisponovali v době poskytnutí půjčky takovými prostředky, které by poškozeným zaručovaly bezproblémovou dobytnost a obeznámení obviněného s takovým stavem. Totéž pak platí o informovanosti obviněného k hospodářské situaci společnosti, jejímž byl předsedou představenstva (srov. str. 8 rozsudku krajského soudu).
19. Pokud dovolatel poukazoval na existenci pohledávek, resp. sjednaných půjček u G. T. P., či J. P., z nichž mohl svůj závazek krýt, odvolací soud se dané problematice rovněž věnoval na str. 9 svého rozsudku s odůvodněním, že obviněný argumentoval budoucí nejistou událostí, stejně jako bylo plně odvislé na jeho vůli coby dlužníka, jakým způsobem pohledávku užije, tedy bez garance, že její hodnota poslouží právě k umoření dluhu poškozeným. Nejvyšší soud musí takové hodnocení učiněné bez zkoumání dalších okolností označit za předčasné, resp. neúplné. Pohledávka představuje nárokové právo věřitele požadovat po dlužníkovi určitou majetkovou hodnotu. V případě zkoumání majetkové situace obviněného, který se měl dopustit podvodného jednání, spočívajícího ať již v aktivním uvedení poškozeného v omyl či zamlčení podstatných skutečností o své schopnosti splatit poskytnutou půjčku, je třeba k existenci takové pohledávky přihlížet a zkoumat reálnost jejího vydobytí v době páchání trestného činu. Omezit se na pouhé konstatování, že pohledávka splatná v budoucnu je nejistou událostí, či že jí obviněný může použít jiným způsobem, v žádném případě nepostačuje. Orgány činné v trestním řízení se musí zaobírat zejména otázkami, zda pohledávka byla vůbec schopna pokrýt částku, která je obviněnému kladena za vinu jako škoda vzniklá trestnou činností, zda vzhledem k její povaze obviněný mohl v době, kdy páchal trestnou činnost důvodně očekávat (např. i vzhledem k osobě dlužníka), že tato pohledávka bude uhrazena, či zda obviněný činil kroky k jejímu vymožení. Stejně tak je třeba si klást otázku, zda by i přes vymožení takové pohledávky, nebyly prostředky z ní získané použity jiným způsobem, např. na přednostní splacení jiných dluhů, které má pachatel vůči dalším osobám. Teprve po takových zjištění je možno učinit závěr o případné budoucí nejisté události, popř. při zjištění dalších závazků obviněného, na jejichž umoření by pohledávka byla primárně užita, zda by obviněný mohl s touto nakládat směrem k poškozeným.
20. V případě obviněného přitom lze konstatovat, že k žádnému takovému kroku, který by opodstatňoval jeho námitku o solventnosti z důvodu existence pohledávky a snaze tuto užít k úhradě předmětné půjčky, nepřistoupil. Stejně tak by bylo na místě upozornit na jím předestřený pohyb finančních prostředkům, které pohledávku tvořily. Jak sám uvedl, v počátku stála jeho půjčka (coby fyzické osoby) spol. C. s., od které dluh převzala postupem podle §1888 obč. zákoníku G. T. P., v níž obviněný rovněž působil. Takový řetězec převodů, vzhledem k absenci následné snahy obviněného o vymožení částky, či – jak sám tvrdí – možnému postoupení pohledávky např. na poškozeného, umožňuje ve výsledku učinit závěr, k němuž, byť bez patřičného zdůvodnění, dospěl odvolací soud. Obdobně by ostatně bylo z hlediska námitky obviněného o nepřevzetí peněz ze strany M. V. na místě poukázat na pochybnost, kdy jako osoba, která podepíše směnu na částku ve výši 2 mil. Kč, kterou pak neobdrží, nečiní žádné kroky k jejich získání, či naopak vrácení směnky. Zde názor Nejvyššího soudu odpovídá závěrům nižších soudů o nelogičnosti jednání obviněného, které neodpovídalo jeho vzdělání a zkušenostem osoby dlouhodobě, a podle jeho vyjádření úspěšně, se pohybující v obchodním světě.
21. Na druhou stranu však Nejvyšší soud musí vytknout oběma nižším soudům poměrně jednostranný pohled na rozdílné posouzení věrohodnosti výpovědí obviněného na jedné straně, a svědků V. a D. na straně druhé. Ačkoliv se soudy zaobíraly upozorněním obviněného, který zpochybňoval pravdivost svědeckých tvrzení s ohledem na probíhající trestní řízení ve věci tzv. „T. gangu“, v jehož rámci byli oba svědci odsouzeni (nalézací soud v bodě 35 svého rozsudku a odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí), omezily svou argumentaci na provázanost a konzistentnost svědeckých výpovědí, jakož i fakt, že svědci byli důrazně poučeni o významu výpovědi a možných důsledcích křivého svědectví. Nejvyšší soud však dále postrádá podrobnější argumentaci, která by se zaměřila zejména na obeznámenost M. V., resp. S. D. se situací na straně obviněného, svědka B. či spol. C. s. a na ni navazující důvody poskytnutí peněz. Nelze totiž odhlédnout od shodného tvrzení o existenci obdobné půjčky mezi obviněným a M. V. z roku 2012, splatné do 31. 5. 2013, která však poškozenému nebyla do doby nové půjčky nikterak vrácena. Svědkyně J. D. dokonce vypověděla, že obviněného považovala za nevěrohodnou osobu a M. V. na to upozorňovala již v roce 2012 a opětovně, stejně jako svého syna S., v roce 2014.
22. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že z hlediska plné objektivity není možné, aby nalézací soud (bod 35 in fine jeho rozsudku) poukázal na vysokoškolské vzdělání obviněného a svědka B. jako znak nelogičnosti podepsání směnky bez obdržení financí, avšak současně ignoroval obdobné prvky na straně uvedených svědků. Lze tak např. poukázat, že smlouvy na relativně vysokou částku byly uzavírány ústně, byť za současného zajištění směnečným institutem, avšak i tento, přes tvrzenou ziskovost po 200 tis. Kč na směnku, obsahoval pouze vyplněnou částku odpovídající jistině. Peníze pak byly předávány v hotovosti, tedy vzhledem k výši půjčky v rozporu s legislativními požadavky stanovenými v rámci boje proti daňovým únikům a proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů). Tyto nestandardní kroky pak činí, optikou nižších soudů, rovněž osoby vysokoškolsky vzdělané (svědci V. a D.), a to dokonce v minulosti působící v pozicích policistů na úseku hospodářské kriminality. Svědek V. pak právě z titulu tohoto svého zaměstnání měl v minulosti prověřovat možné protiprávní jednání obviněného při výstavbě domů v XY, na ul. XY a mohl tímto nabýt určité představy o potřebě patřičné opatrnosti při budoucím poskytování půjčky takové osobě.
23. Zcela samostatnou skutečností je pak působení M. V. ve spol. C. s., o čemž vypovídal nejen obviněný, ale též svědci B., S. či L. Z jejich výpovědí přitom vyplynul poznatek, že jmenovaný, pracující v dané době jako jakýsi pomocný právník v advokátní kanceláři, měl společnost zastupovat při jednání s finančním úřadem či připravoval trestní oznámení v souvislosti s osobou, která měla stát za insolvenčním řízením na C. s. Shora uvedený výčet okolností přitom není úplný, ale i takto prezentovaný, ve spojení s námitkou obviněného upozorňující na odsouzení svědků v řízení proti skupině, jež se měla podílet na vydírání podnikatelů, nebyl nižšími soudy nikterak podrobněji rozveden a porovnán s nelogičnostmi, které vedly k vytvoření obrazu o důvodech a způsobu páchání trestné činnosti obviněným. Výše uvedené pochopitelně Nejvyšší soud neuvádí proto, že by měl osoby svědků – poškozených za zcela nevěrohodné, když takový postup mu z pozice dovolacího orgánu ani nepřísluší, nicméně pro shora řečené musel konstatovat nedostatečnou pozornost, kterou soudy takovým podstatným skutečnostem v rámci svých závěrů měly věnovat.
24. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pak bylo ztotožnění se Nejvyššího soudu s argumentací dovolatele o založení rozhodnutí o jeho vině na řádně neprovedeném důkazu. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že podle §220 odst. 2 tr. ř. smí soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Dané ustanovení je promítnutím požadavku na zachování zásady bezprostřednosti v rámci řízení před soudem. Soudy tak při konstrukci svého rozhodnutí musí své skutkové závěry založit pouze a jen na důkazech, které byly v řízení před ním řádně procesně provedeny. Pokud by soud takovým způsobem nepostupoval a přesto svá skutková zjištění opřel o takto neprovedený důkaz, jedná se zpravidla o podstatnou vadu řízení nebo rozsudku. V daném směru lze též poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, podle něhož je třeba považovat za zcela nepřípustné takové odůvodnění soudu, které vychází z důkazů, které vůbec provedeny nebyly.
25. Nejvyšší soud musel přisvědčit tvrzení obviněného, že v rámci odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento založil svůj závěr naplnění subjektivní stránky trestného činu ze strany obviněného na prokázání opakovaných nepravdivých ujištění z jeho strany o návratnosti peněz. Tyto má soud za prokázané výpověďmi svědků, přičemž právě z hlediska jejich věrohodnosti byla zdůrazněna jejich konzistentnost po celou dobu trestního řízení, počínaje trestním oznámením poškozeného V., přes přípis svědka D. ze dne 10. 1. 2017 až po samotné svědecké výpovědi u hlavního líčení. K dotčenému přípisu je však na místě souhlasit s námitkou obviněného, že tento, ač je součástí spisového materiálu na č. l. 699, nebyl ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízením, proveden zákonným postupem podle §213 tr. ř. Tato skutečnost je založena jak na protokolu z hlavního líčení konaného dne 6. 6. 2018, v jehož rámci byly listinné důkazy prováděny, a kde na č. l. 1249 absentuje provedení uvedeného vyjádření, neboť nalézací soud v příslušném svazku trestního spisu provedl důkazy k výsledkům finančního šetření (č. l. 596–697) a následně až kupní smlouvou (č. l. 701). Není přitom na místě úvaha, zda vzhledem k uvození daného postupu slovem „zejména“, nalézací soud nezahrnul do předmětného výčtu také shora zmíněný přípis, neboť vzhledem k podrobnému výčtu zde provedených listinných důkazů je zřejmé, že tento je výčtem taxativním. Mimo to, není zřejmé, z čeho v rámci dotčeného přípisu svědka vyplývá ujištění návratnosti peněz obviněným, jak o tom odvolací soud hovoří, když svědek zde zmiňuje převážně své majetkové poměry, důkazní návrhy a pouze na č. l. 700 prezentuje neurčitý odkaz na „lživá vyjádření M. Š. a R. B.“. Nelze ani uvažovat, že by odvolací soud, který přes výslovný odkaz na něj, důkaz u veřejného zasedání dne 28. 11. 2018 rovněž neprovedl (č. l. 1368–1370), zaměnil tento přípis s vyjádřením svědka V., která doložil S. D. (č. l. 709–719), neboť ani tento nebyl procesně proveden.
26. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že závěry o vině obviněného jsou zatíženy takovou vadou, kdy byly založeny na vadně provedeném postupu odvolacího soudu, který svá tvrzení vystavěl na skutkových zjištěních, jež nemají oporu v provedeném dokazování a těmto podřadil naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně právní posouzení o zavinění obviněného v podobě jeho klamavého přesvědčování poškozených o bezproblémové návratnosti půjčky. Soud pro dané pochybení zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 3 To 327/2018-1373, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. V rámci nového projednání věci bude soud zavázán předně provést procesním způsobem veškeré důkazy, o které hodlá opřít svůj meritorní závěr v trestním řízení. Současně Nejvyšší soud připomíná, že ač soudy nejsou povinny provádět veškeré důkazy navrhované procesními stranami, stále platí povinnost vypořádat se v takovém případě náležitě s takovými návrhy a vysvětlit, proč případně soud takové doplnění neakceptoval. Vzhledem k potřebě nového projednání a rozhodnutí věci pak bude na místě, aby odvolací soud věnoval pozornost rovněž otázkám, na které bylo poukázáno v souvislosti s komparací okolností, jež jsou významné při hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného na straně jedné, a zejména svědků V. a D. na straně druhé. Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na jím shora zmíněné skutečnosti na straně poškozených, a které zůstaly při hodnotící činnosti nižších soudů opomenuty. Je tedy na místě řádně se vypořádat s logikou postupu jednotlivých osob, přičemž je nutno mít na paměti, že v případě ekvivalentních závěrů je třeba ctít nezbytnost posouzení skutečností ve prospěch obviněného. V návaznosti na tyto požadavky bude třeba se také zaobírat otázkou, zda svědek V., který uvádí dlouholetou obeznámenost s obviněným, či dokonce existují poznatky o jejich vzájemné spolupráci ve spol. C. s., skutečně nevěděl o špatné hospodářské situaci tohoto subjektu, či nezískal informaci o prodeji rodinného domu obviněným. Soud by k otázce vztahů mezi svědkem V. a obviněným měl vyvinout snahu o zjištění podrobnější formy jejich spolupráce, ze které by vyplývala či naopak byla vyvrácena možnost poškozeného seznámit se s majetkovými poměry, o nichž ho měl obviněný nepravdivě informovat, či je zamlčet. Do úvahy přichází též případné vazby mezi jmenovanými i z případně jiných právnických osob, v nichž mohli být společně zainteresování, či alespoň určitým způsobem provázaní. Všechny výše uvedené okolnosti přitom budou významné právě z hlediska naplnění stěžejního zákonného znaku podvodného jednání obviněného, kterým mělo být uvedení poškozeného v omyl či zamlčení podstatných skutečností o schopnosti dostát závazku z poskytnuté půjčky. Teprve po řádném zajištění potřebných podkladů na základě procesně bezvadného dokazování a podrobném vypořádání se se všemi znaky trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu, bude moci být přistoupeno k meritornímu závěru ve věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce