ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.704.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 704/2019-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 2. 2019, č. j. 31 To 522/2018-247, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 163/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 11. 2018, č. j. 6 T 163/2018-221, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za toto jednání mu byl podle §196 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. T. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestná činnosti obviněného spočívala v tom, že od 26. 7. 2017 do 4. 3. 2018, přestože mohl, úmyslně neplatil výživné na své děti AAAAA (pseudonym), roč. XY, BBBBB (pseudonym), roč. XY, CCCCC (pseudonym), roč. XY, a DDDDD (pseudonym), roč. XY, kdy tato povinnost mu vyplývala z §910 obč. zákoníku, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 12. 2013, č. j. 10 P 150/2008-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2014, č. j. 36 Co 69/2014-149, mu byla stanovena povinnost platit výživné na nezletilou AAAAA ve výši 1 500 Kč měsíčně, na nezletilého BBBBB 1 200 Kč měsíčně, na nezletilého CCCCC 1 200 Kč měsíčně a na nezletilého DDDDD ve výši 1 000 Kč měsíčně, k rukám matky A. T., čímž mu na výživném vznikl za uvedené období dluh ve výši 34 300 Kč a takovým jednáním vystavil děti nebezpečí nouze, které bylo odvráceno vyplácením dávek hmotné nouze, a to příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. V podrobnostech popisu skutku Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek nalézacího soudu.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2019, usnesením č. j. 31 To 522/2018-247 tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Posledně uvedené usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že soud při hodnocení věci provedl nepřesné vyčíslení dluhu na výživném. Nebyla zkoumána výše dluhu, kterou na výživném měla matka dětí vůči otci (obviněnému), přičemž sama u soudu tuto skutečnost výslovně potvrdila, avšak k žádnému zápočtu takové částky v daném směru nedošlo. Stejně tak obviněný upozornil, že po určitou dobu byl veden v evidenci úřadu práce, kde se podrobil rekvalifikaci a v daném období tedy neměl příjem, z něhož by hradil výživné. Rovněž soudy nezohlednily srážky, které prováděl soudní exekutor z jeho nemocenské, a také o tyto nebyl redukován dluh na výživném. Pro tyto skutečnosti pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě dotčená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolaní se vyjádřila též státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to následujícím způsobem. Po stručné rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí, jakož i dovolacích námitek obviněného má státní zástupkyně za to, že tento předložil relevantní argumentaci vztahující se k právní kvalifikaci trestného jednání, avšak tuto nepovažuje za důvodnou. V prvé řadě byly zdůrazněny základy vyživovací povinnosti rodičů k dětem vyplývající přímo z občanského zákoníku, včetně výslovného zákazu zápočtu proti pohledávce výživného pro nezletilé děti. Pro tuto skutečnost nebylo na místě provést jakékoliv započtení, jehož se obviněný domáhá, nehledě na to, že v době, která je dotčena trestním řízením, již děti byly v péči matky a platební povinnost výživného spočívala jen na straně obviněného. Ten pak projevil nezájem jak na placení výživného, tak aktivním podílu na výchově dětí. Soudy se podle státní zástupkyně náležitě vypořádaly s možností obviněného hradit vyživovací povinnost, vycházeje ze zásady potencionality příjmů, odrážející jeho možnosti výdělku v předmětné době a lokalitě. Obviněný však existenci vyživovací povinnosti neoznámil jak příslušnému orgánu ČSSZ, ani svému zaměstnavateli před nástupem na nemocenskou, a neumožnil tak strhávání plateb. Pokud se týká zařazení obviněného do evidence úřadu práce, z této byl ke dni 10. 9. 2017 sankčně vyřazen. Za jediné pochybení nalézacího soudu tak státní zástupkyně považuje rozhodnutí o náhradě škody, které nelze posuzovat jako majetkovou škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
8. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.
10. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
11. Při promítnutí výše uvedených podmínek do argumentace dovolatele, lze tedy konstatovat následující závěry. Obviněný v rámci relativně stručného dovolání brojí proti nesprávnému výpočtu dlužného výživného, na něhož mají mít – podle jeho názoru – vliv nezohlednění zápočtu dlužného výživného, které na děti měla platit rovněž jejich matka A. T., a to k rukám obviněného, a dále nepřihlédnutí ke strhávaným exekucím z jeho nemocenské, jakož i doba, po kterou byl veden v evidenci úřadu práce a nepobíral žádný příjem. K těmto námitkám je třeba v prvé řadě zdůraznit, že jako takové již byly ze strany obviněného uplatněny v řízení jak před soudem prvního, tak druhého stupně a nižší soudy na tato tvrzení reagovaly v odůvodněních svých rozhodnutí.
12. Jako námitky skutkového charakteru Nejvyšší soud vyhodnotil otázku strhávání prostředků z obviněnému vyplácené nemocenské, jakož i jako zařazení do evidence Úřadu práce ČR. Obviněný se opakovaně snaží předestřít vlastní, pro něj pochopitelně výhodnější, verzi, jež má za cíl eliminovat naplnění podmínek trestnosti jeho jednání. V daném směru Nejvyšší soud připomíná, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Jak již bylo výše uvedeno, provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší za splnění zákonných podmínek soudu odvolacímu. Nalézací soud k výše uvedeným otázkám zaměřil svou pozornost na str. 3 svého rozsudku, přičemž soud odvolací, po řádném doplnění dokazování o zprávu ČSSZ, správnost jeho závěrů potvrdil (body 10 a 11 usnesení). Oba soudy přitom k předmětné materii nepřistupovaly jakkoliv omezujícím způsobem, ale na základě dokazovaní poskytly kompaktní obraz protiprávního jednání obviněného. Jak vyplynulo právě z informací ČSSZ a zaměstnavatele obviněného – spol. A. C. o. h., podpořených vyjádřením svědkyně A. T., k žádným srážkám v předmětném období, které by následně plynuly na úhradu výživného nedocházelo, ani docházet nemohlo, neboť obviněný uvedeným subjektům žádné informace o své vyživovací povinnosti neposkytl. Soudy tato zjištění podřadily také poznatkům k osobě obviněného v širším rámci, kdy poukázaly jak na jeho četnou trestní minulosti, a to také v podobě předchozího odsouzení pro přečin zanedbání povinné výživy, absenci potřeby dlouhodobě pracovat, averzi vůči matce svých dětí a v neposlední řadě samotnou neochotu jakkoliv se podílet na jejich výchově. Bylo správně deklarováno, že obviněný se do postavení recidivisty a osoby, jejíž prostředky jsou postiženy exekučními srážkami, dostává zcela záměrně, bez ochoty své poměry řešit. Taková ignorance pak má právě ve vztahu k němu trestněprávní dopad, ale současně se velmi neblaze odráží v životních podmínkách jeho dětí, čehož si obviněný je dobře vědom.
13. Rovněž ohledně možnosti najít adekvátní zaměstnání vedly soudy potřebné dokazování, kdy lze poukázat na závěry odvolacího soudu v bodě 11 jeho usnesení, v němž zdůraznil, že v předmětném období mohl obviněný nalézt 57 volných pracovních nabídek s finančním ohodnocením v rozpětí 12 000 – 26 000 Kč, přičemž z žádných poznatků nevyplynula jakákoliv, zejména zdravotní či jiná objektivní překážka, která by mu v tom bránila. V případě zařazení do evidence Úřadu práce ČR bylo poukázáno, že z této byl sankčně vyřazen dne 10. 9. 2017, a proto i v tomto směru je jeho námitka irelevantní. Namísto zájmu, který by obviněnému umožnil řešení jeho situace (a tím i situace jeho dětí), však jmenovaný záměrně nevyvíjel potřebnou aktivitu a neposkytoval ani součinnost směrem k orgánům správy sociálního zabezpečení.
14. Za jedinou námitku, která obsahově odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu je tak namítané započtení dlužného výživného, které mělo být hrazeno na děti k jeho rukám ze strany A. T. Také s touto argumentací se vypořádal již odvolací soud v bodě 11 svého usnesení, když uvedl, že fakt, zda svědkyně T. měla nějaký dluh na výživném v době, kdy děti byly v péči obviněného není podstatný, resp. nemá vliv na závěr o povinnosti obviněného platit na děti výživné. Tyto závěry pak velmi přesně doplnila ve svém vyjádření k dovolání státní zástupkyně. Nejvyšší soud tak může na tyto především plně odkázat a pouze pro stručnost rekapitulovat, že vyživovací povinnost rodičů vůči nezletilým dětem je založena bez nutnosti existence jakéhokoliv konkrétního rozhodnutí soudu, ale je přímo založena zákonnou úpravou vymezenou v občanském zákoníku. Tento zákonný nárok se ze zásady nepromlčuje a nelze se jej vzdát. Proto také jakékoliv dohody týkající se zápočtu jednotlivých dávek, ať již by byly cíleně uzavřeny mezi oběma rodiči, či se některý z nich těchto dovolával, je třeba považovat za absolutně neplatné. Danou skutečnost zákon ostatně výslovně stanoví ve svém §1988. Takovým postupem je chráněno právo nezletilých dětí proti jakémukoli zásahu do vyživovací povinnosti, jejíž plnění je určeno výhradně jim a nemůže podléhat svévolným úpravám, byť ze strany rodičů (blíže též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012). Již s ohledem na tuto skutečnost je proto na místě konstatování nedůvodnosti námitky obviněného. Ta je pak umocněna též faktem, že ač A. T. nerozporovala určitou výši dluhu, tento jí nevznikal v době dotčené tímto trestním řízením, ale v období předcházejícím. Děti totiž byly dne 11. 7. 2017 předány do její výlučné péče a monetární vyživovací povinnost její osobě byla ukončena ke dni 26. 7. 2017. Právě od tohoto data tak byl vymezen počátek trestné činnosti obviněného.
15. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu, byť vzhledem k osobě obviněného a zejména jeho trestní minulosti lze sankci odnětí svobody ve výměře toliko 8 měsíců považovat za vysoce benevolentní. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.,
soudce