ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.742.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 742/2019-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 4 To 466/2018-573, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 11. 2018, č. j. 15 T 32/2018-427, byl D. K. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku a byl mu podle §345 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že jako odsouzený, vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY, poté, co s ním byl dne 7. 11. 2016 projednáván v kanceláři dozorce ubytovny kázeňský přestupek, při podání vysvětlení dne 9. 11. 2016 před pověřeným orgánem Vězeňské služby ČR uvedl, že jej při tomto projednání přestupku udeřil V. A. otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a poté levou rukou sevřenou v pěst do pravé tváře, v úmyslu potrestat jej za nesouhlas s projednávaným přestupkem, a když byly v této věci Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále též jen „GIBS“) dne 10. 11. 2016 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, v úředním záznamu o podaném vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. dne 22. 11. 2016 uvedl, že jej dozorce, jehož jméno nezná, ale jeho služební číslo uvedl v předchozím výslechu, udeřil dvakrát otevřenou dlaní do levé tváře a jednou pěstí do pravé tváře, přičemž dne 3. 1. 2017 došlo ze strany GIBS k odložení věci, když byl učiněn závěr, že ke spáchání trestného činu nedošlo. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání dne 28. 1. 2019 usnesením č. j. 4 To 466/2018-573 tak, že odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve namítl existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který způsobuje porušení jeho základních práv a svobod. Podle je názoru je usnesení GIBS o odložení věci ze dne 3. 1. 2017 (v dovolání chybně uvedeno 2016), na jehož základě došlo k zahájení trestního stíhání obviněného, nepřezkoumatelné, neboť nebylo řádně odůvodněno. Samotné odložení věci přitom nezakládá skutečnosti, které by odůvodnily zahájení jeho trestního stíhání pro zločin křivého obvinění, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu v podobě úmyslu obviněného jiného obvinit z trestného činu, přivodit mu trestní stíhání a poškodit v zaměstnání.
6. Obviněný dále poukázal na rozdíly v ustanovení §345 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování za účelem zjištění jeho úmyslu přivodit jinému trestní stíhání a důvodu, z jakého měl obviněný takto jednat. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí tak nevyplývá, proč soudy zvolily právě kvalifikaci podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Mimo to, sám odvolací soud v bodě 18 odůvodnění svého usnesení zvolenou dikcí posoudil jednání obviněného podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.
7. V neposlední řadě má obviněný za to, že ač měl mít v řízení obhájce, tohoto neměl. Poukázal na skutečnost, že jeho původní obhájce zemřel dne 11. 10. 2017 a k ustanovení nového došlo dne 20. 10. 2017 (k doručení ustanovení do datové schránky obhájce došlo dne 23. 10. 2017), avšak v mezidobí byly prováděny úkony přípravného řízení, konkrétně dne 19. 10. 2017 vydal policejní orgán opatření o přibrání znalce. Obviněný předpokládal, že námitky k osobě znalce a formulaci otázek podá jeho původní obhájce, což nebylo možné a sám obviněný s danou skutečností nebyl obeznámen a zmeškal tak lhůtu k podání námitek.
8. Pro výše uvedené skutečnosti proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského, jakož i okresního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolaní se vyjádřila též státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Po stručné rekapitulaci průběhu trestního řízení, jakož i obsahu podaného dovolání, státní zástupkyně uvedla, že s námitkami, které obviněný uplatnil, se neztotožňuje. V prvé řadě zdůraznila, že již soud prvního stupně se zabýval otázkou úmyslného zavinění ve vztahu k použité právní kvalifikaci, které dovodil podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vysvětlil též motiv obviněného, vyplývající z jeho smíšené poruchy osobnosti. Rovněž odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, přičemž z bodu 18 odůvodnění jeho usnesení nevyplývá, jak to namítl obviněný, že by odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci. Státní zástupkyně tak oproti obviněnému neshledala existenci extrémního rozporu v postupu obou nižších soudů.
10. Pokud se týká námitky k absenci obhájce v průběhu trestního řízení, pak sice časové údaje, na něž poukázal obviněný, odpovídají realitě, stejně jako skutečnost, že v době vydání opatření o přibrání znalce obviněný obhájce neměl, nicméně daným postupem nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu. Opatření o přibrání znalce není úkonem, který by vytvářel hlavní podklad pro rozhodnutí ve věci samé a dále §105 odst. 3 tr. ř. k možnosti učinit námitky proti osobě znalce či formulaci jemu položených otázek neobsahuje žádnou lhůtu k jejich podání. Ty by pak v souladu s komentářovou literaturou měly být učiněny bez zbytečného prodlení. Zároveň státní zástupkyně poukázala na fakt, že znalec byl v rámci hlavního líčení vyslechnut, čemuž byl přítomen obviněný i jeho nově zvolený obhájce, a tito tak měli možnost na předmětný posudek reagovat.
11. Pro všechny výše uvedené skutečnosti tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
13. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle §265b odst. 1 písm. c), g), l ) tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán za situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jedná se tedy o postup, který je porušením ustanovení o nutné obhajobě, a to bez ohledu na důvody, pro které měl obviněný obhájce mít. Pod uvedený důvod však nespadá jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale pouze ty situace, kdy je takové právo odňato obviněnému v době, kdy orgány činné v trestním řízení skutečně provádějí úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu pak nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájce.
16. Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
17. Konečně důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V prvé řadě je třeba konstatovat, že soudy prvního a druhého stupně se podrobně zaobíraly všemi okolnostmi projednávaného případu, počínaje všemi podklady, na jejichž základě GIBS prověřovala oznámení D. K. až po její závěr o odložení věci z důvodu, že ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nedošlo, dále vzájemným porovnáním výpovědí obviněného a příslušníků Vězeňské služby ČR, kteří byli dne 7. 11. 2016 přítomni projednání kázeňského přestupku, kamerovými záznamy z věznice, lékařskými zprávami o ošetření obviněného a v neposlední řadě soudy také provedly dokazování znaleckým zkoumáním osoby D. K. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z provedeného dokazování pak docházejí k logicky podloženému závěru o vině obviněného, když zdůraznily na jedné straně rozdíly ve výpovědích obviněného, co do počtu úderů, které měl od V. A. inkasovat, jakož i jím tvrzené nesrovnalosti o jeho chování poté, co opustil kancelář dozorce a následnému zhoršení zdravotního stavu, oproti objektivně zjištěným skutečnostem z vězeňského kamerového systému a lékařských zpráv. Na druhé straně stály zejména vzájemně si korespondující výpovědi svědků A., B. a A. či např. podpůrná zjištění k osobě obviněného, co do jeho motivace založené na problémovosti chování v rámci výkonu trestu.
19. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší v zákonech vymezených případech toliko soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými, jehož se obviněný dovolává. Přitom obviněný ani neuvádí žádné podstatné skutečnosti, které by takový zásadní rozpor měly vyvolávat. Lze tak poukázat na spíše obecné tvrzení o neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění a nedodržení postupu vymezeného v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Stejně tak vágně je formulována námitka o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí GIBS o absenci naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ač dané konstatování obviněného není dále rozváděno, Nejvyšší soud musí poukázat na závěry, k nimž oba nižší soudy dospěly (bod 25 rozsudku okresního soudu a bod 18 usnesení krajského soudu). Zde soudy popsaly nejen jaké skutečnosti mají za prokázané, ale zaobíraly se naplněním všech zákonných znaků trestného činu křivého obvinění. Nejvyšší soud se pak bezezbytku ztotožnil s jimi prezentovaným odůvodněním. Bylo-li z provedeného dokazování dovozeno, že k žádnému fyzickému násilí ze strany pracovníka vězeňské služby na obviněného nedošlo, a ten přesto tuto skutečnost opakovaně tvrdil nejen před orgány Vězeňské služby ČR, ale následně i GIBS, která přímo prověřovala, zda nedošlo ze strany V. A. ke spáchání trestného činu, musel D. K. jednak vědět, že svou výpovědí lživě obviňuje jinou osobu ze spáchání trestného činu a jednal takto zcela cíleně, a rovněž si musel být vědom, že svým jednáním může vážně zasáhnout do postavení pracovníka vězeňské služby, v průběhu jehož výkonu služby mělo k údajnému napadení dojít, a který byl v důsledku takového lživého obvinění ohrožen závažným následkem v podobě, byť dočasného postavení mimo službu a tím i spojenou ztrátou na výdělku.
20. Pro shora uvedené je proto na místě odmítnout též námitku obviněného k nesprávně zvolené právní kvalifikaci, když Nejvyšší soud plně akceptuje závěry, k nimž dospěl již nalézací soud, jestliže jednání obviněného posoudil v intencích §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Nutno též doplnit, že tvrzení obviněného o tom, že odvolací soud měl ve svém odůvodnění (bod 18) prezentovat názor o právní kvalifikaci činu nikoli podle odst. 2, ale odst. 1 §345 tr. zákoníku je zcela neopodstatněné, když krajský soud uvedl nejen výslovný poukaz na příslušné zákonné ustanovení ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně, ale současně rozvedl naplnění všech příslušných znaků takové skutkové podstaty.
21. Konečně za důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani poslední námitku obviněného stran absence obhájce, kterého v trestním řízení neměl, ač ho mít měl. Obviněný svou argumentaci podřazuje situaci, kdy jeho obhájce Mgr. Vlastimil Louček dne zemřel, v návaznosti na což mu byl z důvodu uvedeného v §36 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce nový – Mgr. Jiří Kuďousek. V mezidobí přitom policejní orgán opatřením přibral znalkyni MUDr. Lucii Rolko z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jak již bylo výše konstatováno, fakt, že obviněný nemá po určitou fázi trestního řízení obhájce, ač ho mít má, nepředstavuje automaticky porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a §36 tr. ř. Ostatně právě v případě úmrtí obhájce taková možnost není ani reálně možná, neboť vždy dojde k určitému prodlení v době, než se obhajoby ujme obhájce nový. Pokud právě k takové skutečnosti došlo v průběhu trestního řízení proti D. K., Nejvyšší soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení bezodkladně zajistily ustanovení obhájce nového. Tomu také bylo dosláno předmětné opatření o ustanovení znalkyně s příslušným poučením o možnosti uplatnit proti její osobě či formulaci položených otázek námitky (č. l. 149). Jak bylo správně poukázáno ze strany státní zástupkyně, zákon v tomto směru nestanovuje žádnou konkrétní lhůtu a novému obhájci, stejně jako obviněnému nebylo nikterak bráněno své námitky policii adresovat. Nelze přehlédnout ani podstatný fakt, že nalézací soud v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 11. 2018 přistoupil k výslechu této znalkyně, jemuž byli osobně přítomni jak obviněný, tak jeho obhájce. Ani v tomto okamžiku však soudu neuvedli žádnou informaci, která by osobu znalkyně či otázky jí položené jakkoliv zpochybňovala a byla plně zachována možnost obviněného seznámit se s výsledky znaleckého šetření a znalkyni klást otázky. Právo na obhajobu obviněného tak nebylo žádným způsobem narušeno.
22. Jak již bylo výše předestřeno výše, podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přitom není jakákoliv absence obhájce v trestním řízení, ale pouze taková, kdy ji zákon výslovně předvídá a to navíc v případech, kdy orgány činné v trestním řízení skutečně provádějí úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Tímto způsobem je chráněno právo obviněného být rovnocennou procesní stranou, zejména ve chvíli, kdy sám pro složitost věci, či omezení na osobní svobodě, nemůže svou obhajobu náležitě vykonávat. Krátkodobá situace, která nastala v případě obviněného z důvodu úmrtí jeho původního obhájce, takovým případem rozhodně není, když orgány činné v trestním řízení neodkladně zajistily zachování jeho práva na obhajobu ustanovením obhájce nového, seznámením jej s úkonem, který byl v mezidobí učiněn a umožněním, aby obhajobu vykonával způsobem, který nebyl nikterak limitován. Se závěry znaleckého zkoumání pak navíc obviněný nebyl konfrontován u hlavního líčení nepřímo (čtením znaleckého posudku), aby naopak v podobě osobního slyšení znalkyně, k jejímž závěrům mohl činit vyjádření a této klást otázky.
23. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti. Dále je třeba připomenout, že obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný ve svém dovolání nikterak nespecifikuje, kterou z uvedených variant dovolacího důvodu má na mysli. K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek zamítl nebo odmítl. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu, Nejvyšší soud poukazuje na své závěry k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro něž je zřejmé, že ani v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku nebyl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konečně ani námitka směřující do absence obhájce, kterého v průběhu řízení obviněný měl podle zákona mít není nikterak důvodná, neboť orgány činné v trestním řízení po celou jeho dobu postupovaly tak, aby právo na obhajobu obviněného bylo neodkladně a úplně zajištěno.
IV.
Závěrečné shrnutí
24. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D. soudce