ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.791.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 791/2019-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovoláních, která podali obviněný T. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a obviněná D. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 31/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 17/2017 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 31/2019, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 90 T 17/2017, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 90 T 17/2017, byli obvinění T. K. a D. M. uznáni vinnými každý ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl obviněný T. K. podle §346 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Obviněná D. M. byla podle §346 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 31/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný T. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve své svědecké výpovědi opakovaně potvrdil, že poškozený v průběhu událostí křičel a později zjistil, že je zraněn, neboť jej bolí noha. Na poškozeném nepozoroval známky zranění, což odpovídá závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, že zranění poškozeného se viditelně neprojevovalo, jako otevřenou ránou, krvácením, deformací končetiny, apod. Pokud poškozený projevoval známky bolesti, pak v okamžiku, kdy obviněný nebyl přítomen předmětným událostem nebo současně nepozoroval poškozeného. Jeho výpověď byla učiněna spontánně v návaznosti na subjektivní vnímání událostí a v žádném případě neměla za účel jakékoliv skutečnosti zamlčovat. Obviněný podrobně zrekapituloval obsah jednotlivých svědeckých výpovědí. Je podle něj zřejmé, že události jsou jednotlivými svědky popisovány s podstatnými odlišnostmi z hlediska sledu jednotlivých událostí a vnímání každého ze svědků bylo značně subjektivní. Obviněný zdůraznil, že svědecké výpovědi nedovolují do sledu událostí přesně zařadit okamžik, kdy policisté L. a K. poškozeného zvedali, ani kolikrát se o to pokoušeli. Nelze s určitostí postavit najisto konkrétní časovou osu událostí, v rámci kterých měl poškozený projevovat známky bolestivosti jeho zranění. Předmětná událost trvala 14 minut a obviněný nebyl přítomen celému zákroku policistů L. a K. Jakýmkoliv událostem před poutáním poškozeného nebyl obviněný svědkem, a tedy nemohl o nich podat výpověď, natož je zamlčet. Z výpovědí svědků pak nevyplývá, k jakému konkrétnímu jednání vůči poškozenému došlo po jeho spoutání a jak na něj poškozený reagoval, tudíž nelze s určitostí tvrdit, že obviněný nějaké projevy poškozeného vědomě zamlčel. Obviněný dále namítl, že skutečnosti, které měl jako svědek zamlčet, neměly podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Zvedání poškozeného ve 2. patře policejní budovy rozhodně nebylo tím podstatným jednáním, kterým měli policisté L. a K. působit poškozenému příkoří a bolest a naplnit skutkovou podstatu trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. V předmětném řízení navíc soudy nehodnotily jeho výpověď jako nevěrohodnou a vycházely z ní, proto není správný závěr soudu, že jeho tvrzení ve vztahu k těmto událostem disponovalo potencí potvrdit či vyvrátit obhajobu policistů L. a K. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že soudy nezohlednily jím předložený znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
Obviněný T. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 31/2019, a na něj navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 90 T 17/2017-523, ve vztahu k odsuzujícím výrokům o vině a trestu týkajících se obviněného, a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná D. M. své dovolání opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněná v tom, že nalézací soud neučinil žádné vlastní zjištění, které by bylo možné podřadit pod zákonný znak „zamlčení okolnosti“ ve smyslu §346 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. V napadeném rozhodnutí nejsou podle obviněné uvedeny konkrétní okolnosti, které měla v inkriminovanou dobu zaregistrovat minimálně zrakem nebo sluchem a tyto ve své svědecké výpovědi úmyslně zamlčet. Tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich podkladě. Obviněná poukázala a to, že žádný ze svědků nebyl přítomen celé události a nebyla jí po celou dobu přítomna ani ona. Z výpovědí svědků vyplývá, že ze strany poškozeného nedocházelo po celou dobu k souvislým a slyšitelným projevům vyjadřujícím bolest. Obviněná dále namítla, že Krajský soud v Brně nesprávně postupoval při provádění důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví předloženým obviněnou podle §110a trestního řádu, kdy soud zpochybnil odbornou způsobilost znalce, aniž by sám disponoval potřebnou odborností, a důkaz provedl čtením, aniž by byl znalec poučen podle §106 trestního řádu a byl předvolán k podání znaleckého posudku.
Obviněná D. M. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 3 To 31/2019-566, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 90 T 17/2017-523, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že vina obou obviněných měla spočívat toliko v tom, že jako svědci sice uvedli, že předvedený křičel a že odmítal chodit, zamlčeli však to, že předvedený křičel z důvodu bolesti a že na nohách nestál kvůli poranění nohy. Oba dovolatelé tak byli v podstatě odsouzeni za to, že jako svědci nesprávně hodnotili to, co před tím vnímali svými smysly – tedy křik předvedeného i jeho neochotu chodit. Podle státního zástupce ovšem oba dovolatelé pravdivě uvedli to, co vnímali svými smysly – že předvedený T. se na daném místě nacházel, že s ním manipulovali mimo jiné i již odsouzení L. a K. a že předvedený při tom křičel a nechtěl chodit. Proč předvedený křičel a proč nechtěl chodit, je podle státního zástupce hodnocením faktů bez podstatného významu pro rozhodnutí. Podstatný význam pro rozhodnutí má toliko nepravda o okolnosti, kterou svědek vnímal svými smysly, nikoliv nepravda o okolnosti, kterou si svědek teprve následně dovodil svým nesprávným úsudkem. Například úsudkem, že důvodem křiku předvedeného podezřelého není bolest. Z tohoto důvodu považuje státní zástupce právní posouzení skutku u obou dovolatelů za nesprávné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za naplněný.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění T. K. a D. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, resp. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněný K. argumentoval v tomto smyslu relevantně, pokud namítal, že skutečnosti, které měl jako svědek zamlčet, neměly podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Obdobně odpovídají uplatněnému důvodu dovolání i námitky obviněné M., podle nichž nelze pod znaky příslušné skutkové podstaty podřadit žádné soudy zjištěné skutkové okolnosti, které měla v inkriminovanou dobu svými smysly zaregistrovat a ve své svědecké výpovědi úmyslně zamlčet.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.
Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nebo takovou okolnost zamlčí .
Podle právní věty odsuzujícího rozsudku se měli obvinění trestného činu dopustit tím, že jako svědci před soudem zamlčeli okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Podstata skutku spočívala u obou obviněných v tom, že u hlavního líčení při projednávání trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 89 T 99/2015 v postavení svědků , po řádném poučení, zejména podle §101 odst. 1 trestního řádu, úmyslně zamlčeli okolnosti, které museli v blíže přesně neurčených časových okamžicích dále vymezeného časového úseku zaregistrovat minimálně zrakem nebo sluchem, a nemohly ujít jejich pozornosti, neboť se nacházeli v předmětné době v bezprostřední blízkosti, totiž, že s R. T., v té době zadrženým, bylo 18. 9. 2014 v době od 20:30 hod. do 20:44 hod v budově Policie ČR, poté co vyskočil z okna 5. patra, zacházeno krutým způsobem ze strany příslušníků Policie ČR P. K. a R. L., když tito ho ve 2. patře budovy po spoutání a přes upozornění na bolestivost poranění zvedali, aby se postavil, ačkoliv křičel bolestí a úpěl, nebyl schopen stát na poraněné noze s tříštivou zlomeninou , přičemž obvinění v označeném hlavním líčení mimo jiné tvrdili, že v daném okamžiku R. T. navenek nejevil známky žádného zranění a bolestí jakkoliv neúpěl a nekřičel , pročež P. K. a R. L. byli za toto své, jakož i další tam označené a popsané jednání odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 89 T 99/2015, pro spáchání zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle §149 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Soudy nesprávně vyložily skutkovou podstatu přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 trestního zákoníku spáchaného svědkem, který před soudem zamlčí okolnost, mající podstatný význam pro rozhodnutí ve věci. Zcela pominuly otázku, o jaké okolnosti zjištěné při výslechu svědka mohou soudy opřít své závěry ohledně skutkového stavu věci, tedy která ze sdělení svědka mohou mít (podstatný) význam pro rozhodnutí. Povinnost vypovídat jako svědek (§97 trestního řádu) znamená uvést pravdivě všechno, co je svědkovi známo o všech skutečnostech důležitých pro trestní řízení, tedy o trestném činu, pro nějž se toto řízení vede, o jeho pachateli nebo o jiných okolnostech významných pro řízení (např. o poměru svědka k věci, k obviněnému atd.). Jak správně poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, z výpovědi svědka mají význam jen skutečnosti jím sdělené, nikoli svědkovy úsudky, hodnocení skutečnosti a dohady. Svědkovi nepřísluší hodnocení faktů, zejména pak takových, na kterých neměl účast jako jedinečná a nezaměnitelná individualita. Je nepřípustné pokládat takové hodnocení svědka za důkazy podle trestního řádu. V tomto smyslu je třeba zásadně rozlišovat mezi výpovědí svědka a znaleckým posudkem. Protože ovšem u svědka jde jen o subjektivní výpověď, která je vždy do určité míry poznamenaná osobou vyslýchaného, nemůže být výpověď svědka úplně oproštěna od prvků jeho vlastního úsudku a projevů svědkova mínění o vnímaných skutečnostech. Pokud svědek uvádí své subjektivní úsudky, hodnocení a dohady, je třeba jeho výslechem zjistit, jaké skutečnosti ho k nim vedly. Ze svědecké výpovědi proto mají důkazní význam jen sdělení o skutečnostech, nikoli jejich hodnocení svědkem (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1995, sp. zn. 11 Tz 19/95, uveřejněné pod č. 18/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k přečinu křivé výpovědi je tudíž rozhodné, zda svědek podal pravdivé a úplné svědectví o faktech, jež sám vnímal svými smysly, resp. zda o takových faktech úmyslně uvedl nepravdu či je úmyslně zamlčel. Naopak je bez významu jeho vlastní hodnocení prožitých událostí, jejichž byl svědkem, neboť subjektivní názory svědka nemohou být samy o sobě pro soud dostatečným podkladem pro činění odůvodněných skutkových závěrů.
V projednávané věci soudy nesprávně zaměřily svoji pozornost na to, jak se oběma obviněným měly jevit projevy tehdy zadrženého R. T. – jako projevy bolesti spjaté s nemožností chodit a dostoupnout na nohu v důsledku tříštivé zlomeniny. Pokud chování R. T. obvinění nevnímali jako úpění bolestí a sténání a nepozorovali na něm známky zranění, zamlčeli podle soudů podstatnou okolnost, že křičel bolestí, úpěl a nebyl schopen stát na poraněné noze s tříštivou zlomeninou. Soudy se v podstatě zabývaly pouze otázkou, zda obvinění události vyhodnotili v souladu s později zjištěným skutkovým stavem. Vlastní hodnocení prožitých událostí svědkem přitom nemá v daných souvislostech na trestní odpovědnost žádný vliv. Místo toho měly soudy zjišťovat, jakým událostem byli oba obvinění přítomni a jaká fakta mohli svými smysly vnímat. Zda věděli o skoku R. T. z okna, zda jej slyšeli hovořit o jeho zranění, zda slyšeli o charakteru zranění hovořit jiné policisty, zda slyšeli zvukové projevy R. T. a zda bylo zranění nohy viditelné. Je třeba odmítnout dílčí závěr soudů, podle kterého není důležitý konkrétní sled událostí. Z důkazů popsaných v odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obvinění se do druhého patra dostavili v okamžiku, kdy později odsouzení P. K. a R. L. již prováděli či dokončovali poutání R. T. Obviněný T. K. pomáhal zadrženého odnášet do pátého patra a obviněná D. M. je doprovázela. Z žádných provedených důkazů neplyne, že by v tomto časovém úseku kdokoli hovořil o zraněné noze zadrženého či o jeho skoku z okna. Je zřejmé, že zlomenina nohy nebyla sama o sobě vizuálně zpozorovatelná.
Výpověď obviněného T. K. u hlavního líčení ve věci sp. zn. 89 T 99/2015 je podrobně reprodukována v odstavcích 91 až 137 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V nyní projednávaných souvislostech obviněný uvedl, že slyšel hluk z druhého patra. Když tam přišel, viděl odsouzené K. a L. poutat zadrženého T., který se smýkal a nespolupracoval. Nekladl odpor, křičel. Nepřipadalo mu, že by byl zadržený nějak zraněný, nevšiml si, že by projevoval známky bolesti, spíš křičel, nenadával. Co křičel, si nepamatuje. Nebyl agresivní, kolegy nenapadal, spíš kladl aktivní odpor, že se nechtěl nechat poutat. Poté obviněný pomohl vynést zadrženého do pátého patra. Nahoře mu přišlo, že zadržený je v amoku, nepříčetný. Neví, jestli to hrál. Měl sebevražedné sklony, když obviněnému říkal, aby ho zastřelil. Až poté se od zadrženého dozvěděl, že má zraněnou nohu, a následně od kolegů i to, že skočil z okna.
Obviněná D. M. v témže hlavním líčení vypověděla, že z druhého patra slyšela hlasy, seběhla tam a viděla, jak se odsouzení K. a L. snaží spoutat zadrženého R. T. Zadržený se nechtěl nechat spoutat, a když se ho snažili postavit, nechtěl si stoupnout a krčil nohy. Proto se rozhodli, že ho do pátého patra vynesou. V pátém patře ho chtěli posadit na židli, on ale pořád padal, což na ni působilo tak, že to dělá schválně. Ve druhém patře jí připadal zdravotně naprosto v pořádku, protože se aktivně bránil, dával si ruce pod tělo, nechtěl, aby ho spoutali, řval něco v tom smyslu, že nechce do kriminálu, nebo něco takového. Nebylo poznat, že by cítil bolest. Až v pátém patře si začal stěžovat, že ho bolí noha.
Po oproštění citovaných svědeckých výpovědí obou obviněných od sdělení hodnotícího charakteru a po zohlednění toho, že žádné bližší informace o zdravotním stavu zadrženého a způsobu jeho útěku ani jeden z obviněných neměl (opak z provedených důkazů nevyplývá), není zřejmé, jaká podstatná fakta obvinění podle soudů zamlčeli. Každý z nich hovořil o hluku a hlasech z druhého patra, o tom, že zadržený při poutání nespolupracoval, vzdoroval a nechtěl si stoupnout na nohy, o tom, že v průběhu zákroku křičel či řval. Rozdíl oproti některým dalším svědkům tak spočíval pouze v odlišném hodnocení důvodu křiku zadrženého a jeho neochotě spolupracovat při poutání a odvedení do pátého patra. Obdobně jako obvinění si chování zadrženého vysvětlil např. svědek P. S. Jakákoliv (byť nesprávná) subjektivní hodnocení pozorovaných událostí svědkem nicméně nemohou být dostatečným podkladem pro dovození jeho trestní odpovědnosti za přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 trestního zákoníku, pokud svědek současně úmyslně neuvede nepravdu či úmyslně nezamlčí pro rozhodnutí podstatné okolnosti. Úmyslné zamlčení podstatných okolností (faktů) za současné důkazní situace ani u jednoho z obviněných dovodit nelze. Napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podaná dovolání jsou proto důvodná.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných důvodnými, zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 To 31/2019, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 90 T 17/2017. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu poté Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu