ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.910.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 910/2019-2363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2019 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 7. 3. 2019, č. j. 2 To 6/2019-2326, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 51 T 7/2018-2252, byl J. T. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a dále přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym) a poškozenému J. V. shodně v částce po 100 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození AAAAA a J. V. odkázáni se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že po předchozí dohodě s M. B., který obviněnému deklaroval existenci dluhu poškozeného A. S. v částce 8 mil. Kč u třetí neustanovené osoby, která M. B. pověřila, aby zajistil poškozeného a jeho rodinné příslušníky jejich spoutáním před jejím příchodem a vymožením tvrzeného dluhu, za slíbenou odměnu ve výši 500 000 Kč, po předchozím obhlédnutí místa bydliště poškozených, zamaskování obličejů a rozdělení úloh, dne 7. 1. 2018 v době kolem 22:00 hod. v obci XY, v zahrádkářské osadě XY, vnikli neuzamčenými vstupními dveřmi do zahradní chaty ev. č. XY, kde po vstupu M. B. nelegálně drženou střelnou zbraní zastřelil psa, který proti němu vyběhl a se zbraní v ruce požadovali po poškozených A. S., roč. XY, M. S. H., roč. XY a J. V., roč. XY, aby si lehli na zem, což A. S. nejprve odmítal, ale následně tak všichni učinili, obviněný v mezidobí došel do podkroví pro nezletilé AAAAA, roč. XY a BBBBB (pseudonym.), roč. XY, přivedl je do přízemí, kde společně s M. B. všechny poškozené spoutali plastovými páskami a oči přelepili kusy rozřezaných ručníků a lepící páskou zalepili ústa, následně poškozenou M. S. H., které se udělalo nevolno odvedli do dětského pokoje v podkroví, kde ji opět spoutali, a poté do ložnice v podkroví vynesli A. S., načež obviněný na pokyn M. B. z chaty v době kolem 23:30 hod. odešel, když předtím obdržel od M. B. částku 600 Kč, a druhý den měl slíbenu získat odměnu 500 000 Kč. V důsledku tohoto jednání obviněného a následného jednání M. B. v podobě násilného usmrcení A. S. a M. S. H. a znásilnění nezletilých AAAAA a BBBBB, které bylo provedeno bez vědomí obviněného došlo u poškozených nezletilé BBBBB a nezletilé AAAAA k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy a u poškozeného J. V. vznikla akutní reakce na stres, spojená s úzkostně depresivním stavem, která si vyžádala hospitalizaci trvající 26 dnů s nutností medikace a v budoucnu nelze vyloučit rozvoj pozdější psychické reakce. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 7. 3. 2019 usnesením č. j. 2 To 6/2019-2326 tak, že odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že skutek popsaný v rozsudku nalézacího soudu neodpovídá právní kvalifikaci pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Zdůraznil, že soud prvního stupně uvedl, že obviněný opustil dotčenou nemovitost s předpokladem navazujícího příchodu třetí osoby, vymožení jejího dluhu a propuštění zadržovaných poškozených. Podmínkou naplnění zákonných znaků zločinu loupeže je ovšem úmysl pachatele zmocnit se cizí věci, který však v popisu skutku zcela absentuje. Podle názoru obviněného bylo prokázáno, že jeho jednání spočívalo pouze v přechodném omezení osobní svobody poškozených a bylo vedeno záměrem splnění úkolu pro M. B., resp. následného vymožení dluhu třetí osobou. Je nerozhodné, jakým způsobem pak tato třetí osoba tvrzený dluh získá. Nad rámec uvedeného obviněný doplnil, že jeho jednání nesměřovalo bezprostředně k dokonání trestného činu loupeže, neboť v žádném okamžiku nedošlo a ani nemělo dojít ke zmocnění se cizí věci. Jako přiléhavou pak spatřuje právní kvalifikaci svého jednání podle §171 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na řečené, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolaní se vyjádřila též státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Po stručné rekapitulaci průběhu trestního řízení, jakož i obsahu podaného dovolání, státní zástupkyně uvedla, že závěry odvolacího soudu stran právní kvalifikace jsou zcela přiléhavé. Obviněný chtěl svým násilným jednáním dosáhnout vydání vysoké finanční částky, peníze mu měly být druhý den vyplaceny bez ohledu na to, v jakém množství a kde by byly nalezeny. Pachatelé pak podle výsledku dokazování dům sami neprohledávali, ptali se pouze na telefony poškozených. Za správný je třeba označit také závěr o způsobení těžké újmy na zdraví obviněným, když se zásadním způsobem podílel na narušení psychiky poškozených BBBBB a AAAAA. Společně s M. B. vnikli do domu, chovali se násilnicky, spoutali dívky za užití hrozby zbraní, kterou byl předtím zastřelen pes. Poškozené vzhledem k nízkému věku neměly jistotu z dalšího počínání pachatelů. Pro všechny výše uvedené skutečnosti tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
8. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvod, na němž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
10. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
11. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, vůči němuž směřuje dovolací námitka obviněného, a jímž byl vedle přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví a dále též škodu velkého rozsahu. Současně je třeba uvést, že podle závěrů nižších soudů se obviněný svého jednání podle §173 tr. zákoníku dopustil ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
12. Je povinností soudu, aby vymezené znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž uznává obviněného vinným, včlenil řádným způsobem do popisu skutku a vymezil tak veškeré rozhodné skutečnosti, které vedly k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty. Pakliže by soud takové povinnosti nedostál, založil by tím stav porušení práva obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.).
13. Jak vyplynulo se shora uvedeného vymezení trestného činu loupeže, jeho specifikem je existence hned dvou objektů v podobě osobní svobody člověka a dále jeho majetku. Z daného je proto odvozena protiprávnost jednání, které v základní rovině spočívá v užití násilí či pohrůžky násilím pachatelem, a to v úmyslu zmocnit se daným způsobem cizí věci. Mezi oběma uvedenými prvky tedy musí být bezprostřední návaznost, kdy pachatel užívá násilí nebo pohrůžku násilím, aby se zmocnil cizí věci. Užití násilí předcházející zmocnění věci přitom odlišuje jeho jednání od situace opačného charakteru, tedy jednání spočívající v prvotním zmocnění se cizí věci a teprve následném užití násilí k tomu, aby si tuto pachatel bezprostředně po činu udržel, jež zakládá znak trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za stěžejní je proto třeba z hlediska subjektivní stránky označit požadavek na existenci počátečního úmyslu pachatele užít násilí či pohrůžky násilím ke zmocnění se cizí věci, neboť jiný způsob zmocnění není možný, resp. jej pachatel za možný nevyhodnotil. Proto je třeba za dokonání trestného činu loupeže považovat již situaci, kdy pachatel užil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž je třeba, aby tento úmysl byl ve výsledku uskutečněn (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728-1731).
14. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku (zejména body 110–120) velmi podrobně zaobíral otázkou právní kvalifikace jednání obviněného, kdy vyložil, z jakých okolností má za naplněné znaky zločinu loupeže, a naopak pro jaké skutečnosti nepřistoupil k posouzení uvedeného jednání jako trestného činu vydírání či omezování osobní svobody.
15. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, jehož obsah byl nalézacím soudem správně transponován do odůvodnění jeho rozsudku, soudy vycházely především z výpovědi obviněného T. (body 2–13 rozsudku), kterou lze označit za obsahově shodnou s tvrzeními svědka J. V. (body 18–30). Zejména je třeba poukázat, že ve vztahu k výpovědi obviněného nebylo vyvráceno, že do domu vnikl spolu s M. B. z důvodu, že B. jej oslovil s možností peněžitého zisku za společné vniknutí do domu poškozených, jejich svázání a umožnění třetí osobě vymoci údajný dluh, který měl vůči ní mít poškozený A. S. Tuto skutečnost ostatně nalézací soud převzal též do popisu skutku ve výrokové části rozsudku, když již v samotném návětí je uvedeno, že M. B. obviněnému deklaroval existenci dluhu poškozeného S. ve výši 8 mil. Kč u třetí neustanovené osoby, která pověřila B., aby svázal poškozeného a jeho rodinné příslušníky před vlastním příchodem „věřitele“ a vymožením tvrzeného dluhu. V další části popisu skutku pak nalézací soud opětovně zdůrazňuje, že obviněný odešel na pokyn M. B. z chaty v době kolem 23:30 hod., s předpokladem navazujícího příchodu třetí neustanovené osoby, vymožení jejího dluhu a propuštění všech zadržovaných. Jak již bylo uvedeno výše, tyto skutečnosti vyplývají také z provedeného dokazování, a to nikoliv jen z tvrzení obviněného, ale též výpovědi poškozených, zejména J. V. Posledně jmenovaný potvrdil, že pachatelé hovořili o tom, že jeho otčím dluží částku 7 nebo 8 mil. Kč, a to je důvod, proč přišli do domu. M. B. poté zmínil, že si přijde třetí osoba popovídat s otčímem, zmiňoval slíbenou odměnu, jakož i domluvu, že třetí osobě dá B. světelný signál. Pachatelé přitom nemovitost neprohledávali, ptali se pouze na telefony, které nakonec shromáždili na jednom místě a rovněž na to, kde mají peníze. Svědek též potvrdil, že celou dobu byl dominantní a iniciativnější právě M. B. V podobném duchu vypovídala i poškozená AAAAA (bod 39 rozsudku). Pokud tedy nalézací soud vymezil pohnutku obviněného, jakož i jeho samotný vnitřní vztah k páchané trestné činnosti, tak, že chtěl získat finanční odměnu za překonání odporu (svázání) jiných osob za účelem umožnění vymožení dluhu od poškozeného S. pro třetí neustanovenou osobu, nelze takovému závěru ničeho vytýkat, neboť plně koresponduje s poznatky získanými z provedeného dokazování. Soud prvního stupně rovněž ve svých závěrech stran právní kvalifikace jednání obviněného zdůraznil jeho vyjádření, že se v průběhu celé situace stále domníval, že poškozený disponuje s takto vysokou částkou a tuto třetí osobě vydá. V návaznosti na tuto skutečnost bylo uzavřeno, že jednání obviněného a M. B. směřovalo k bezprostřednímu zmocnění se cizí věci – finanční částky.
16. Shora uvedená bezprostřední časová návaznost mezi užitím (pohrůžky) násilí a dosažením zamýšleného následku v podobě zmocnění se cizí věci je přitom určující pro odlišení trestných činů loupeže a vydírání (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 8 Tdo 917/2008). Obviněný tedy od počátku věděl, že společně s M. B. půjdou do domu obývaného poškozenými s tím, aby vůči A. S., potažmo dalším osobám přítomným na místě, užili násilí, k čemuž ve výsledku skutečně došlo v podobě zastřelení psa, překonání odporu poškozených a jejich svázání. Bezprostředně na to se do domu měla dostavit další osoba, za účelem vymožení dluhu. Obviněný též sám potvrdil, že měl za to, že poškozený této třetí osobě vydá dlužnou částku, která měla být ve výši 8 mil. Kč. S tím, že částka bude vymožena okamžitě, J. T. evidentně kalkuloval též proto, že následujícího dne měl přijít M. B. a donést mu slíbenou odměnu ve výši 500 tis. Kč. Pokud je v rámci dovolací námitky poukazováno na fakt, že u obviněného absentuje úmysl zmocnit se cizí věci, nelze se s takovým hodnocením ztotožnit. V prvé řadě je třeba připomenout, že v rámci představy obviněného o průběhu páchání trestné činnosti tento předpokládal existenci blíže neustanovené třetí osoby, která si měla následně dojít pro vymožení dlužné částky. Předně nalézací soud zcela správně postupoval v daném směru ve prospěch obviněného, u nějž nebylo prokázáno, že by na protiprávním jednání participoval jakoukoliv širší měrou, např. že by od počátku věděl, že žádná třetí osoba neexistuje a měl sám v úmyslu společně s B. zmocnit se peněz poškozených. Proto byla ostatně i do popisu skutkového děje adekvátně zařazena zmínka o tomto záměru obviněného. V případě, pokud by tedy skutečně došlo k průběhu, který obviněný očekával, by taková třetí osoba jednala ve formě spolupachatelství s J. T. a M. B. Pro závěr o spolupachatelství na trestném činu loupeže přitom není rozhodující, zda každý ze zúčastněných pachatelů užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Není tedy podstatné, aby všichni pachatelé této trestné činnosti naplnili všechny příslušné zákonné znaky, ale mohou si rozdělit jednotlivé úkoly, např. typicky v obdobných případech tak, že jeden z nich užije násilí či pohrůžku násilím, aby umožnil druhému pachateli prohledání místa a zmocnění se cizí věci. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že k dokonání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dojde již samotným užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl ve výsledku uskutečněn. Pokud se pak jedná o podstatu cizí věci, jak je namítáno dovolatelem, peníze, které měly být za užití jeho a B. násilí vymoženy, vůči těmto pachatelům bezpochyby byly věcí cizí a vzhledem k aktuální soudní praxi pak mají tuto povahu a naplňují tedy znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku též obecně v případě pachatelova vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. č. 33/1971-I. a č. 14/1987 Sb. rozh. tr.). Taková situace by tedy nastala i v případě, že by se, jak obviněný předpokládal, dostavila další osoba, která by v přímé návaznosti na užití násilí B. a T., měla v úmyslu vymáhat dřívější pohledávku. Při souhrnu všech výše uvedených skutečností tedy nelze, než se plně ztotožnit s názorem nižších soudů, jestliže stran právní kvalifikace jednání obviněného postupovaly ve smyslu §173 tr. zákoníku. Lze přitom zopakovat, že nalézací soud, a v návaznosti na podané odvolání též soud odvolací (body 6–8 odůvodnění jeho usnesení), se zaobíraly otázkou případné jiné právní kvalifikace a adekvátně vysvětlily své závěry, podle nichž obviněný po vzájemné dohodě s M. B. předpokládali, že bezprostředně po vniknutí do domu a po použití násilí, ve spojení s omezením osobní svobody poškozených, dojde k vydání požadovaných finančních prostředků. Odmítli přitom možnost, že použité násilí směřovalo k vynucení vydání požadovaných finančních prostředků v navazujícím budoucím čase, bezprostředně nesouvisejícím s prokázaným násilným jednáním. Z daného důvodu proto odmítly možnost posouzení jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud dále též považuje za správné závěry nalézacího soudu stran přičítání obviněnému způsobení těžké újmy na zdraví poškozených BBBBB a AAAAA, v podobě posttraumatické stresové poruchy, jejíž vznik byl dán do souvislosti již s násilným jednáním J. T. a M. B. po jejich příchodu do domu a nikoliv až s následným jednáním M. B. po odchodu obviněného. Stejně tak Nejvyšší soud souhlasí s hodnocením subjektivní stránky jednání obviněného v tom smyslu, že důvodem vniknutí do domu poškozených bylo vyzískání finanční částky ve výši 8 mil. Kč a právě k tomuto cíli směřovali pachatelé své protiprávní chování. Oba znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku tedy rovněž byly náležitě prokázány a odůvodněny.
18. V neposlední řadě je na místě souhlasit s posouzením jednání obviněného, jakožto spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Shora uvedená a soudy užitá kvalifikovaná skutková podstata trestného činu loupeže, zahrnující znaky základní skutkové podstaty a dále znaky okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tvoří jeden celek. Pro dokonání takového kvalifikovaného trestného činu se proto vyžaduje, aby byly naplněny všechny tyto znaky, tedy jak znaky základní skutkové podstaty, tak i znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby, které přistupují ke znakům základní skutkové podstaty (k tomu Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1555 s.; a dále srov. R 1/1980, dále R 2/1980). Obviněný sice zamýšlel své násilné jednání směřovat k vyzískání částky 8 mil. Kč, a způsobit tak svým činem škodu velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku), avšak poškození fakticky takovou částkou nedisponovali, k jejímu zmocnění nedošlo a podle zjištění soudů byla jednáním pachatelů získána toliko částka 600 Kč, kterou vzal M. B. v kabelce M. S. H. a předal obviněnému. Právě ve vztahu k §173 odst. 3 tr. zákoníku tak bylo na místě posouzení jednání obviněného nikoli jako dokonaného, ale toliko spáchaného ve stadiu pokusu.
19. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, přičemž je třeba zdůraznit, že soudy při užití odpovídající právní kvalifikace postupovaly zcela v souladu s požadavkem šetření veškerých práv obviněného a maximalizace hodnocení skutkových okolností vždy v jeho prospěch. K pochybení ze strany soudů nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
20. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.
soudce