ECLI:CZ:NS:2019:3.TZ.42.2018.1
sp. zn. 3 Tz 42/2018-37
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Petra Šabaty a Mgr. Daniela Broukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého G. B. , nar. XY, v době rozsudku ve vazbě ve Věznici MS Liberec, tehdy bytem XY, XY, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 1974, č. j. 2 To 772/73-74, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 629/73, a ve prospěch obviněné S. T. , roz. B., nar. XY, v době rozsudku ve vazbě ve Věznici MS Liberec, tehdy bytem XY, XY, Německá demokratická republika, t. č. bytem ve Spolkové republice Německo, XY, XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, a podle §268 odst. 2 trestního řádu, §269 odst. 2 trestního řádu a §271 odst. 1 trestního řádu rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 1974, č. j. 2 To 772/73-74, kterým byl obviněný G. B. uznán vinným trestným činem padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a návodem a pomocí k trestnému činu vniknutí na území republiky podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného G. B. v §254 odst. 1 trestního řádu, §259 odst. 3 trestního řádu, §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona, a v řízení jemu předcházejícím, především rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, kterým byla obviněná S. B. pravomocně uznána vinnou trestnými činy padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona
byl porušen zákon
v neprospěch obviněné S. B. v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §110 trestního zákona.
Napadené rozsudky se zrušují.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) trestního řádu se obvinění
zemřelý G. B. , nar. XY, v době rozsudku ve vazbě ve Věznici MS Liberec, tehdy bytem XY, XY, a
S. T. , roz. B., nar. XY, v době rozsudku ve vazbě ve Věznici MS Liberec, tehdy bytem XY, XY, Německá demokratická republika, t. č. bytem ve Spolkové republice Německo, XY, XY,
zprošťují obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že obviněný G. B. dne 30. 9. 1973 při návštěvě své dcery obviněné S. B. v hl. městě NDR Berlíně ji seznámil se svým plánem, jak jí, občance NDR, umožnit ilegální vycestování z této země do Západního Berlína, a po získání jejího souhlasu, dne 3. 10. 1973 na hraničním přechodu NDR – Západní Berlín se obviněná S. B. vydávala za nevlastní sestru AAAAA (pseudonym), kterou měl obviněný G. B. zapsanou ve svém osobním průkazu, a po oklamání příslušných orgánů přijeli do Západního Berlína, kde obviněný G. B. pořídil obviněné S. B. potřebné fotografie, s nimiž zašli dne 4. 10. 1973 na policejní úřad, kde obviněný G. B. vyplnil žádost o vystavení osobního průkazu občanky Západního Berlína pro AAAAA, k níž však předložil fotografii obviněné S. B., dne 5. 10. 1973 pak obviněný G. B. vyzvedl na policejním úřadě falešný osobní průkaz ev. č. XY, opatřil k němu u Čs. vojenské mise vstupní vízum do ČSSR, pro AAAAA, a dne 5. 10. 1973 opět převezl obviněnou S. B. zpět do hlavního města NDR, odtud odvezl AAAAA do Západního Berlína a znovu se vrátil do Berlína, odkud oba obvinění společně odcestovali mezinárodním rychlíkem dne 6. 10. 1973 do ČSSR v úmyslu pokračovat dále přes NSR do Západního Berlína, přičemž čs. orgánům pasové kontroly se obviněná S. B. již prokázala padělaným osobním průkazem na jméno AAAAA jako občanka Západního Berlína a po zjištění nesrovnalostí v osobních dokladech byli oba na nádraží Praha-střed téhož dne zadrženi,
čímž měli spáchat
obviněný G. B. trestný čin padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a návod a pomoc k trestnému činu vniknutí na území republiky podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona a
obviněná S. B. trestný čin padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, byl obviněný G. B. uznán vinným trestnými činy padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona [bod a)], návodem a pomocí k trestnému činu padělání a poměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §176 odst. 1 trestního zákona [bod b)] a návodem a pomocí k trestnému činu vniknutí na území republiky podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona [bod c)] a obviněná S. B. byla uznána vinnou trestnými činy padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona [bod a)] a vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona [bod b)]. Za to byli oba obvinění podle §110 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzeni k úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný G. B. ve výměře jedenácti měsíců a obviněná S. B. ve výměře šesti měsíců, pro jejichž výkon byli oba podle §39a odst. 2 písm. a) trestního zákona zařazeni do tehdejší první nápravně výchovné skupiny. Podle §57 trestního zákona byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění. Obvinění proti rozsudku odvolání nepodali. Rozsudek nabyl ve vztahu k obviněné S. B. právní moci dne 20. 12. 1973.
Na základě odvolání tehdejšího okresního prokurátora v Děčíně podaného ve prospěch obviněného G. B. rozhodl ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 1. 1974, č. j. 2 To 772/73-74, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona [bod a)] a návodem a pomocí k trestnému činu vniknutí na území republiky podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona [bod b)]. Za to jej podle §110 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do tehdejší první nápravně výchovné skupiny. Podle §57 trestního zákona obviněnému uložil trest vyhoštění. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 17. 12. 1991, č. j. Mil. 30.199/91-Pr-Z, prezident České a Slovenské Federativní Republiky obviněnému G. B. prominul rozhodnutím ze dne 29. 11. 1991 trest vyhoštění.
Citovaná rozhodnutí napadl podle §266 odst. 1 trestního řádu a §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona, podanou ve prospěch obviněných.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti uvedl, že oba soudy při vyvozování skutkových zjištění vycházely z výpovědí obviněných, z úředních záznamů československých orgánů a ze znaleckého posudku z oboru diagnostiky. Soudy vzaly za prokázané, že obvinění po předchozí dohodě v úmyslu vyřešit své osobní a rodinné problémy, tedy umožnit obviněné S. B. pobyt v Západním Berlíně u rodiny jejího otce – obviněného G. B., nejprve předložili dne 4. 10. 1973 v Západním Berlíně na příslušném policejním úřadu žádost o vystavení osobního průkazu občanky Západního Berlína pro AAAAA – druhou dceru obviněného G. B., když k žádosti byly připojeny fotografie obviněné S. B., v důsledku čehož byl tímto úřadem vystaven osobní průkaz AAAAA ev. č. XY, kterým se obviněná S. B. prokázala na československých hranicích při kontrole v mezinárodním rychlíku při zamýšlené cestě přes bývalou ČSSR a NSR do Západního Berlína.
S právními závěry soudů ve vztahu k oběma obviněným se nelze podle ministra spravedlnosti ztotožnit. Stěžovatel namítl, že předmětný osobní průkaz ev. č. XY nebyl padělanou listinou ve smyslu §176 odst. 1 trestního zákona. Nepochybně se jednalo o průkaz vydaný v předepsané proceduře k tomu příslušným orgánem a jednalo se o pravou veřejnou listinu. Současně bylo vyloučeno, že by obvinění teprve po jeho vydání provedli do dokladu nějaký zásah. Především však soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost okolnostem, za kterých obvinění popsaným způsobem postupovali, kdy jejich primárním motivem bylo umožnit obviněné S. B. pobyt u své rodiny v Západním Berlíně, přičemž tohoto spojení rodiny nebylo možno dosáhnout legální cestou. Jednáním obviněných proto nebyl zasažen zájem chráněný §110 trestního zákona, kterým byly především bezpečnost republiky, její právo na ochranu před pobytem nežádoucích cizinců na jejím území a její právo na veřejný pořádek v oblasti pobytu cizinců na jejím území, přičemž vniknutím se rozuměl zpravidla vstup za takových okolností, z nichž bylo možné usoudit, že pachatel hodlá na území ČSSR nekontrolovatelně pobývat. I kdyby soudy nadále trvaly na naplnění formálních znaků trestného činu vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona, jednáním obviněných nebyla naplněna materiální stránka uvedených trestných činů. Dále poukázal na §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci s tím, že v době rozhodování soudů nebyl s ohledem na znění čl. 33 Ústavy (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) ani při naplnění pojmu „vniknutí“ čin posuzován jako trestný podle §110 trestního zákona, jestliže důvodem k němu bylo hledání azylu osobou cizího státu z důvodu politické perzekuce za hájení zájmů pracujícího lidu, za účasti na národně osvobozeneckém boji, za vědeckou a uměleckou tvorbu nebo za činnost na obranu míru, čemuž jistě bylo možno postavit na roveň i naplňování práva podle čl. 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, tj. že každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svoji vlastní, a vrátit se do své země. V projednávaném případě pak za účelem spojení rodiny, tj. přirozené a základní jednotky společnosti, která má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu, jak je rovněž uvedeno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, konkrétně v čl. 16 odst. 3.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud (1) podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že (a) rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, kterým byla obviněná S. B. pravomocně uznána vinnou trestnými činy padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona byl porušen zákon v neprospěch obviněné S. B. v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §110 trestního zákona, (b) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 1974, č. j. 2 To 772/73-74, kterým byl obviněný G. B. uznán vinným trestným činem padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a návodem a pomocí k trestnému činu vniknutí na území republiky podle §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona byl porušen zákon v neprospěch obviněného G. B. v §254 odst. 1 trestního řádu, §259 odst. 3 trestního řádu, §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona, a v řízení jemu předcházejícím, především rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, (2) podle §269 odst. 2 trestního řádu obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, (3) a dále postupoval podle §270 odst. 1 trestního řádu.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřila obviněná S. T., roz. B., prostřednictvím JUDr. Lubomíra Müllera. Stížnost pokládá za důvodnou, neboť napadené rozsudky nebraly v úvahu, že tehdejší totalitní systémy v Československu a Německé demokratické republice neumožňovaly svobodné spojení rodin a ve skutečnosti nutily rozdělené rodiny, aby vymýšlely komplikované nelegální postupy, jak dosáhnout svého sjednocení.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Trestného činu padělání a poměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona se dopustil pachatel, který padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo který užil takové listiny jako pravé. Paděláním veřejné listiny je třeba rozumět úplné vyhotovení nepravé listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem a předepsaným způsobem. O podstatnou změnu obsahu jde zejména tehdy, jestliže se změna dotkne podstaty listiny, tj. změna údajů o těch skutečnostech, které pravá listina osvědčuje, nebo změna orgánu, který listinu vydal. Není podstatné, jakým způsobem se změna provede, zda přepsáním, dopsáním údajů, výměnou fotografie, vymazáním údajů apod. Osobní průkaz má prokazovat totožnost osoby, jejíž fotografii obsahuje. Vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem projednávané věci je zřejmé, že osobní průkaz ev. č. XY, vystavený na jméno AAAAA, skutečně mohl být považován za podstatně pozměněnou listinu ve smyslu §176 odst. 1 trestního zákona, neboť fotografie na něm nezobrazovala fyzickou podobu osoby, jejíž totožnost měla být tímto průkazem prokazována. Není podstatné, zda fotografie zobrazující jinou osobu, než tu, na jejíž jméno byl průkaz vystaven, byla na tento průkaz dána osobou obviněnou, či obviněná osoba poskytla takovou fotografii úředníkovi státní správy, aby jí na vystavovaný průkaz umístil, čímž byl tento uveden v omyl. Jednáním tehdy obviněných proto byla naplněna skutková podstata trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákoníku co do formální stránky. K důslednému posouzení naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu co do stránky materiální se zřetelem na dále uvedené však nedošlo.
Trestného činu vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona v tehdy účinném znění se dopustil pachatel, který nejsa československým občanem vnikl na území republiky. Současně podle §3 odst. 2 trestního zákona platilo, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4 trestního zákona). Z provedeného dokazování vyplývá, že primárním cílem obviněných nebylo vniknout na území republiky a nezákonně a nekontrolovatelně zde pobývat, ale územím pouze projet a pokračovat v cestě dále do NSR a Západního Berlína. Obvinění tak jednali pouze proto, že neměli jinou možnost, jak dosáhnout spojení své rodiny, neboť jiný legální způsob v té době pro ně neexistoval. Oba obvinění se k motivu svého jednání i k jeho provedení v plném rozsahu doznali, přičemž obviněná S. B. se navíc jednání dopustila ve věku blízkém mladistvým. Vzhledem k uvedenému nemohlo jednání obviněných naplnit zejména kvalitativní aspekt materiální stránky trestného činu, když jediným motivem bylo umožnit obviněné pobyt u její rodiny v Západním Berlíně. Nebylo proto namístě dovozovat trestní odpovědnost obviněných za spáchání trestného činu vniknutí na území republiky podle §110 trestního zákona.
Nehledě na uvedené lze souhlasit s ministrem spravedlnosti také v tom, že v projednávané věci byl zákon porušen i z důvodů uvedených v §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, když nebyla respektována práva obviněných podle čl. 13 odst. 2 a čl. 16 odst. 3 Všeobecné deklarace lidských práv. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s výše uvedenou argumentací ministra spravedlnosti ohledně motivace obou tehdy obviněných ke svému konání, které pouze z důvodů panujících politických poměrů, státního zřízení, které zásadně nerespektovalo mezinárodní pakty o politických a občanských právech, nadřazenosti ideologie nad právem podle teorie tříd a třídního boje odporujícím obecným humanitárním principům, vtěleným do těchto mezinárodních smluv, závazných i pro trestající státní moc, bylo stavěno pod trestní represi.
Z uvedených důvodů nemohlo právní posouzení činu nalézacím ani odvolacím soudem obstát. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 5. 12. 1973, č. j. 4 T 629/73-55, porušil zákon v neprospěch obviněné S. B. v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §110 trestního zákona. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 1. 1974, č. j. 2 To 772/73-74, porušil zákon v neprospěch obviněného G. B. v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, §176 odst. 1 trestního zákona a §10 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona k §110 trestního zákona, a nadto v §254 odst. 1 trestního řádu a §259 odst. 3 trestního řádu, když nedostál svým povinnostem jakožto odvolací orgán. Nejvyšší soud proto napadené rozsudky podle §269 odst. 2 trestního řádu zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek podle §271 odst. 1 trestního řádu současně sám hned rozhodl tak, že oba obviněné podle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu