ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1351.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1351/2019-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 253/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2018, č. j. 14 Co 416/2018 - 208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2017, č. j. 14 C 253/2016 – 168. Usnesením ze dne 13. 2. 2018 (č. l. 186) byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku, byla mu stanovena lhůta v trvání 15 dnů a byl poučen o důsledcích neuhrazení soudního poplatku, stejně tak o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Žalobce ve lhůtě ničeho neuhradil.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2018, č. j. 14 C 253/2016 – 198, bylo řízení o odvolání žalobce zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen „ZSOP“).
K odvolání žalobce bylo uvedené usnesení potvrzeno dovoláním napadeným usnesením Městského soudu v Praze, které je specifikováno v záhlaví. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bude na projednávanou věc aplikovatelný ZSOP ve znění od 30. 9. 2017, neboť odvolací řízení bylo zahájeno podáním odvolání dne 31. 1. 2018. Dále v návaznosti na §9 odst. 1 ZSOP ve znění od 30. 9. 2017 potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, protože žalobce/odvolatel ve lhůtě k tomu určené nezaplatil žádný soudní poplatek a dle poslední věty citovaného usnesení se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Závěrem odvolací soud uvedl, že považuje za správně určenou výši soudního poplatku dle položky 22 bodu 2 Sazebníku ZSOP.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Námitka žalobce, že řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím tvoří jeden celek, přičemž se odvolává např. na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, má tedy za to, že přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., je nutno vykládat tak, že se novelizace ZSOP bude vztahovat na nově zahájená řízení, nezaloží přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že žalobci vznikla povinnosti zaplatit soudní poplatek za jím podané odvolání. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, pro účely vzniku poplatkové povinnosti je nutno dovodit samostatnou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu ZSOP, zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) §4 odst. 1 ZSOP]. Takový úkon je plně v dispozici účastníka, který jej činí, a právě na dojití tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016). Závěr odvolacího soudu o vzniku poplatkové povinnosti za žalobcem podané odvolání se tedy neodchyluje od závěrů, ke kterým Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi.
Ani námitky žalobce směřující proti výkladu části třetí čl. VI zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V již citovaném usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, Nejvyšší soud postavil na jisto aplikaci čl. VI citovaného zákona, přičemž uzavřel, že zásadní pro aplikaci ZSOP ve znění účinném do 29. 9. 2017, je, aby do 29. 9. 2017 (včetně) poplatková povinnost vznikla (existovala), tedy byl soudu doručen určitý úkon (v daném případě odvolání), avšak doposud nebyl poplatek splatný. To však není případ žalobce, proto se odvolací soud neprotivil uvedeným závěrům, aplikoval-li ZSOP ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Konečně ani otázka určení konkrétní výše soudního poplatku v daném řízení, kdy se žalobce odkazuje na starší judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a kritizuje v návaznosti na shora uvedenou argumentaci aplikovatelnost položky 8a, resp. položky 22 bodu 2 Sazebníku ZSOP na projednávanou věc, není s to založit přípustnost dovolání, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu je vystavěno na závěru o tom, že na otázku poplatkové povinnosti v projednávané věci se vztahuje znění ZSOP od 30. 9. 2017.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že i když závěr přijatý odvolacím soudem není v souladu s právní větou shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, tedy že „za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona č. 549/1991 ve znění od 30. 9. 2017“, nemůže takový postup zasáhnout do práv žalobce, jelikož ten ve stanovené lhůtě žádný soudní poplatek z odvolání neuhradil a později uhrazené soudní poplatky (vyjma poplatku z dovolání) mu byly vráceny.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu