ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1687.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1687/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) E. Z., narozené XY, a b) E. Z., narozeného XY, oba bytem XY zastoupeni Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Thomayerova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 101 298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 24/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 39 Co 381/2017-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 15 C 24/2017, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2017, č. j. 15 C 24/2017-122, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 101 298 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 55 EXE 1 24/2011-16, byla nařízena exekuce, jejím provedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. Proti exekučnímu usnesení podali žalobci odvolání odůvodňované shodně se žalobou v této věci (absence úředního razítka a podpisu soudkyně), které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem a ve svém rozhodnutí ze dne 19. 9. 2012, č. j. 11 Co 505/2012-48, odmítl odvolání žalobců v postavení povinných a „dospěl k závěru, že pokud povinní namítají, že napadené usnesení není podepsané, tak z obsahu spisu vyplývá, že tomu tak není, když originál rozhodnutí je podepsán soudkyní, která je vydala, a opatřen razítkem ‚originál‘ a jeho stejnopisy jsou podepsány vyhotovující soudní úřednicí a opatřeny kulatým razítkem soudu prvního stupně, zcela v souladu s příslušnými ustanoveními instrukce č. 505/2001-Org. Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (§14 a §17).“ I toto odvolací rozhodnutí napadli žalobci ústavní stížností odmítnutou pod sp. zn. II. ÚS 3379/2012.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), rozlišuje pouze dva možné odpovědnostní tituly, nezákonné rozhodnutí ve smyslu jeho ustanovení §7 odst. 1 nebo nesprávný úřední postup podle ustanovení jeho §13 odst. 1. Ani jeden z těchto odpovědnostních titulů není v hodnocené věci založen. Soud rozhodující o nároku na náhradu škody vůči státu není povolán k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudů vydaných v řízeních, ze kterých žalobce své odpovědnostní nároky odvozuje, pokud nebyla pro nezákonnost předepsaným způsobem zrušena. To se nestalo ani v nalézacím řízení soudním vedeném o žalobě SVJ proti oběma žalobcům v postavení žalovaných ani v navazujícím řízení exekučním. Jediné zásadní námitky obou žalobců (absence podpisu soudkyně na usnesení o nařízení exekuce a úředního razítka na něm) byly vypořádány pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v exekučním řízení. To opět zrušeno nebylo, exekuční odvolací soud měl k dispozici celý exekuční spis Okresního soudu v Ústí nad Labem a žádné chyby neshledal. Jeho závěry nelze v nadepsaném řízení vůbec přezkoumávat, natožpak kriticky hodnotit a zpochybňovat. Není tak dán první z kumulativních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tedy absentuje odpovědnostní titul na straně státu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek:
a) Zda náležitosti stanovené právními předpisy pro usnesení o nařízení exekuce musí mít také ten stejnopis usnesení, který je doručován povinnému. Tato otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena pouze částečně stanoviskem ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005.
b) Zda usnesení o nařízení exekuce, které nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy, může nabýt právní moci. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
c) Zda postup soudu a soudního exekutora, který vedl k vydání usnesení o nařízení exekuce, které nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy, nebo k doručení usnesení o nařízení exekuce, které nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy, povinným nebo postup exekutora – provádění a provedení exekuce následující po doručení usnesení o nařízení exekuce, které nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy, povinným, je nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 728/2014.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na úvaze, že pokud je z exekučního spisu vedeného soudem zřejmé, že originál usnesení o nařízení exekuce je podepsán soudkyní a opatřen otiskem úředního razítka, tak je usnesení řádné a neexistuje žádný odpovědnostní titul podle OdpŠk. Nezabýval se však náležitostmi vyhotovení usnesení, které obdrželi žalobci ani tím, jaké důsledky má nedostatek těchto náležitostí. Přitom však žalobci jako povinní v exekučním řízení mají právo na to, aby jim doručené usnesení o nařízení exekuce mělo všechny náležitosti stanovené právními předpisy. A to již proto, aby se mohli přesvědčit, že toto usnesení bylo vydáno řádným způsobem. Pokud toto usnesení takové náležitosti nemá, nemůže nabýt právní moci. Pokud přesto je na základě takovéhoto vadného usnesení realizována exekuce, je realizována v rozporu se zákonem a postup orgánů veřejné moci, tedy soudu a soudního exekutora, při vydání usnesení o nařízení exekuce, při jeho doručování povinným (žalobcům) a následný postup exekutora při provádění exekuce, je nesprávným úředním postupem. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vlastnoručně sepsaným podáním ze dne 11. 6. 2019 dovolatelé dovolání doplnili.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelé se mýlí, pokud uvádějí, že soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí „na úvaze, že pokud je z exekučního spisu vedeného soudem zřejmé, že originál usnesení o nařízení exekuce je podepsán soudkyní a opatřen otiskem úředního razítka, tak je usnesení řádné a neexistuje žádný odpovědnostní titul podle OdpŠk.“ Takový závěr z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne. Naopak soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na té okolnosti, že absenci podpisu a razítka nynější žalobci namítali již v průběhu exekučního řízení, přičemž tyto námitky byly v rámci opravných prostředků vypořádány. Jelikož daný postup nalezl svůj odraz v obsahu rozhodnutí, nemůže být posuzován z hlediska odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, ale toliko z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Dále soudy nižších stupňů uzavřely, že daná rozhodnutí v posuzovaném řízení nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje §8 OdpŠk, přičemž odškodňovací řízení neplní funkci dalšího opravného prostředku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Uvedené závěry nejsou dovoláním jakkoliv zpochybněny. Naopak na vyřešení otázek dovolateli vymezených napadené rozhodnutí nezávisí, tudíž tyto otázky přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají.
K doplnění dovolání ze dne 11. 6. 2019 dovolací soud nepřihlížel, neboť nebylo učiněno ve lhůtě dle §242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §240 odst. 1 a §241b odst. 3 o. s. ř., nebylo učiněno prostřednictvím ustanovené zástupkyně dle §241 odst. 4 o. s. ř., nadto se dovolatelé v daném podání ani přípustností dovolání nikterak nezabývali.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu