ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1810.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1810/2018-206
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) P. Z., narozeného XY, b) V. Z. , narozené XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 54/2016, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 44 Co 258/2017-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 44 Co 258/2017-150, se v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně b) na peněžité plnění ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se domáhají po žalované zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím v rozdělení 110 000 Kč s příslušenstvím pro každého jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena trestním stíháním jejich osob v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 122/2014, ve kterém byli stíháni pro trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a které skončilo postoupením věci Městskému úřadu ve Šlapanicích k projednání přestupku.
2. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 34 C 54/2016-118, Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobcům částku 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně příslušenství z částky 220 000 Kč za den 24. 2. 2016 (výrok II) a žalované uložil zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně konstatoval na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobcům náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2014, č. j. KRPB-227558-57/TČ-2013-060371, a skončeným postoupením věci Městskému úřadu ve Šlapanicích usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 2. 2015, č. j. 12 T 122/2014-227. Dále zhodnotil, že zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva by nebylo dostatečné, proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, stanovil výši přiměřeného finančního zadostiučinění podle kritéria a) povahy trestní věci, b) délky trestního stíhání, c) následků v osobní sféře žalobců, d) způsobu a důvodů skončení trestního řízení, a aby výše poskytnutého zadostiučinění byla odpovídající a spravedlivá.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud na základě doplněného dokazování účastnickými výslechy žalobců vyhodnotil, že jakkoliv zahájení úkonů trestního řízení mělo negativní dopad do osobnostních práv žalobců ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, nebylo do jejich rodinného života a práva na dobrou pověst, čest a dobré jméno trestním stíháním zasaženo natolik, aby jim bylo přiznáno odškodnění. Odvolací soud na podporu svého závěru uvedl, že úkony trestního řízení nebyly zahájeny svévolně, trestní řízení se týkalo trestné činnosti méně závažného charakteru, trvalo pouze 10 měsíců, nebylo nikterak medializované, na žalobce nebyla uvalena vazba, nebyli odsouzeni a řízení skončilo postoupením věci k projednání přestupku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním. V něm pokládají otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené, tedy 1) zda měl odvolací soud provést důkazy k prokázání následků trestního stíhání v osobní sféře žalobců, které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost, pokud došel v této souvislosti k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, 2) jakými prostředky mají žalobci prokázat zásah způsobený trestním stíháním do osobního a rodinného života a práv na dobrou pověst, čest a dobré jméno, pokud soud není schopen tuto intenzitu a výjimečnost vyvodit ze samotného výslechu účastníků a 3) jestli je možné, aby odvolací soud učinil závěr, že trestní stíhání nepředstavovalo pro žalobce intenzivní a výjimečný zásah do jejich rodinného života, když tito jsou rodiči nezletilé osoby, která trestní stíhání svých rodičů vnímala velice negativně.
7. Žalobci spatřují nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že za způsobenou újmu vedením nezákonného trestního dle jejich názoru zasluhují odčinění, které jim však rozhodnutím odvolacího soudu bylo odepřeno.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
11. K výzvě soudu prvního stupně uhradila žalobkyně b) za podané dovolání soudní poplatek. Žalobce a) však v dané lhůtě výzvě soudu nevyhověl, proto bylo dovolací řízení ve vztahu k jeho osobě zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2018, č. j. 34 C 54/2016-181, a dovolací soud tak v dovolacím řízení rozhodl toliko ve vztahu k žalobkyni b).
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka jakými prostředky má žalobkyně prokázat intenzitu a výjimečnost zásahu spočívajícího v nezákonném trestním stíhání do rodinného a soukromého života žalobců, jejich dobré pověsti, cti a dobrého jména, pokud soud nebyl schopen intenzitu a výjimečnost zásahu vyvodit z provedených důkazů, není otázkou právní ve smyslu §237 o. s. ř. a nesměřuje proti právnímu posouzení odvolacího soudu. Námitka žalobkyně v tomto směru napadá zjištěný skutkový stav a není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky odčinění nemajetkové újmy vzniknuvší trestním stíháním, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
18. Podle §8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
19. V souladu s ustanovením §31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
20. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, nebo rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
21. Jak také vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OspŠk je třeba považovat také usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
22. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
23. V dané věci skončilo trestní stíhání postoupením věci do přestupkového řízení, nikoliv pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Při tomto výsledku trestního stíhání je třeba učinit závěr, že obviněné osoby trestný čin nespáchaly a že proti nim nemělo být vzneseno obvinění. V takovém případě je dána odpovědnost státu za nezákonné trestní stíhání. Jakkoliv je přípustné, aby soudy nižších stupňů zejména při hodnocení kritéria dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného dospěly k závěru, že takové dopady byly minimální, neodpovídá závěrům judikatorně dosaženým, kdyby za takto způsobenou újmu nemělo být poskytnuto zadostiučinění vůbec a to ani v základní formě, tj. konstatování porušení práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1193/2017 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).
24. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že „lze uvěřit žalobcům v jejich tvrzení, že zahájení úkonů trestního řízení mělo negativní dopad do jejich osobnostních práv …“, učinil závěr o existenci nemajetkové újmy, kterou měl též náležitým způsobem odčinit, jakkoliv mohla být dle úvah odvolacího soudu umenšována jednotlivými okolnostmi případu. Tyto jsou v intencích výše zmiňované judikatury zhodnocovány až při rozhodování o formě, případně výši poskytovaného zadostiučinění, nikoliv a priori při posuzování, zda poškozenému zadostiučinění náleží či nikoliv. To mu totiž bez ohledu na okolnosti případu náleží kdykoliv při naplnění obligatorních podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nezákonně vedené trestní stíhání, o kterých odvolací soud neměl v daném případě pochyb. Nelze než uzavřít, že pokud za dané situace odvolací soud nepřiznal žalobkyni odčinění alespoň ve formě konstatování porušení práva, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015).
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
26. K námitkám žalobkyně ohledně doplnění dokazování odvolacím soudem o důkazy neprovedené pro nadbytečnost soudem prvního stupně k prokázání její újmy dovolací soud toliko uvádí, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, pouze ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017). V předmětné věci byl ovšem skutkový stav zjištěn zcela dostatečně soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud svůj odlišný závěr o intenzitě a výjimečnosti nemajetkové újmy žalobkyně založil na zopakování účastnických výslechů žalobců, což je postup souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011, nebo ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012). Jeho nesprávné právní posouzení je založeno na nedostatečné reflexi judikatury Nejvyššího soudu při právním posuzování zjištěného skutkového stavu, nemá však původ ve vadách řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části týkající se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně b) včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou.
28. Odvolací soud při novém posouzení věci zohlední, že základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Jestliže by soud došel k závěru, že konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující, pak se bude zabývat otázkou výše peněžitého zadostiučinění. Přitom neopomene jednak kritéria shora uvedená (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně) a jednak skutečnost, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle §118a o. s. ř.) odpovídající zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu