ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2273.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2273/2017-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o peněžité zadostiučinění 9 620 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 156/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, č. j. 25 Co 443/2016-255, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v částce 400 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 18/2005, které probíhalo 9 let a 6 měsíců. Žalobce v souvislosti s uvedeným trestním řízením také požadoval částku 9 220 000 Kč představující náhradu za poškozený osobní, rodinný a profesní život, a to v důsledku jak nezákonného trestního stíhání zahájeného usnesením Policie České republiky ze dne 30. 1. 2004, č. j. PSP 2654/OHK-3-MY-2003, tak i medializace svého případu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 25 Co 443/2016-255, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2016, č. j. 18 C 156/2014-210, ve znění opravného usnesení, ve vyhovujícím výroku I tak, že žaloba o zaplacení částky 400 000 Kč se v dílčí částce 10 000 Kč zamítá (výrok I), a ve zbylé částce 390 000 Kč zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Odvolací soud současně zrušil ve svém výroku II zamítnutí žaloby soudem prvního stupně v částce 9 220 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, včetně výroku o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, který se týká zamítnutí žaloby v dílčí částce 10 000 Kč v jeho výroku I a potvrzení zamítnuté žaloby ve zbylé částce 390 000 Kč ve výroku II. Považuje oba napadené výroky za rozhodnutí o jediném nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit dovolatelem namítaný rozpor napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 227/2014, neboť v označeném rozhodnutí dovolací soud, a to toliko v rovině přípustnosti dovolání, posuzoval rozhodnutí odvolacího soudu, který v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, avšak ve prospěch dovolatele, přihlížel i k té době řízení, kdy poškozený (dovolatel) o řízení nevěděl. Jelikož v nyní napadeném rozsudku odvolací soud posuzoval přiměřenost celkové délky řízení až od skončení té části trestního řízení, kdy toto bylo vedeno proti žalobci jako uprchlému, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by napadené rozhodnutí mohlo být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž označené usnesení Nejvyššího soudu vychází.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani otázky
(1) zda se do celkové délky trestního stíhání započítává i doba, po kterou byl žalobce na útěku,
(2) zda se do celkové délky trestního stíhání započítává i doba, po kterou byl žalobce na útěku v případě, že žalobce od samého počátku o svém trestním stíhání věděl, a
(3) zda útěk a faktické vyhýbání se trestnímu stíhání za situace, kdy byl žalobce ohrožen dalším nezákonným trestním stíháním s pravděpodobnou a reálnou vazbou, je důvodem k tomu, aby nebylo přihlíženo k celkové délce trestního stíhání,
neboť nepřihlížel-li odvolací soud při vymezení (posuzované) celkové délky řízení k období, kdy byl obviněný, nynější žalobce, stíhán jako uprchlý, a to bez ohledu na to, zda o svém trestním stíhání věděl či zda bylo jeho vyhýbání se trestnímu stíhání motivováno hrozbou dalším nezákonným trestním stíháním s možnou vazbou, nijak se tím neodchýlil od řešení otázky hmotného práva, k němuž dovolací soud v mezidobí dospěl v rozsudku ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 585/2017, vydaném v jiné věci nynějšího žalobce ohledně jeho požadavku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout právě délkou jiného jeho trestního stíhání, v němž byl rovněž po určitou dobu stíhán jako uprchlý. V tomto rozsudku dospěl dovolací soud k závěru, že doba, po kterou bylo posuzované trestní řízení proti obviněnému (nyní poškozenému) vedeno jako proti uprchlému, se nezapočítává do celkové délky trestního řízení pro úvahu o její přiměřenosti ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a §31a odst. 3 zákona.
O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu