ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2357.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2357/2019-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně Trei Real Estate Czech Republic, s. r. o. , IČO 25708261, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 670/17, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalovanému Ľ. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 26/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 3 Cmo 186/2017-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2017, č. j. 21 Cm 26/2016-36, kterým soud zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti uplatněnou žalovaným.
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 20. 10. 2016 domáhala po žalovaném zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, jako přiměřeného zadostiučinění, a uložení povinnosti žalovanému zdržet se umísťování motorových vozidel s nápisem „Za stavbu Vendo Park majiteľ TREI Real nezaplatil dodávateľom stavby OTNAVA“ na celém území České republiky a dále uložení povinnosti žalovanému zdržet se jednání, na základě kterých by byly třetí osoby informovány o tom, že žalobce nesplnil své povinnosti související se zaplacením ceny za dílo ohledně díla VENDO Park Mohelnice.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitka, kterou žalovaný vyjádřil ve svém dovolání, spočívající v tom, že by mezinárodně příslušné měly být soudy státu sídla žalovaného, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že vedle obecného soudu státu bydliště žalovaného [srov. čl. 4 nařízení Evropského Parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, dřívější čl. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I“], má žalobkyně možnost využít pravidla mezinárodní příslušnosti na výběr dané, zakládající mezinárodní i místní příslušnost ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události (srov. čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, dřívější čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, uveřejněné pod číslem 29/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3161/2017.
Žalovaný namítá, že čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nelze v tomto případě vykládat extenzivně ve vztahu k čl. 4 a 5 nařízení Brusel I bis. Z dovolání však není zjevné, v čem by měl tento extenzivní výklad spočívat. Nejvyšší soud proto neměl důvod, aby jakkoliv měnil svou výše uvedenou judikaturu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu