ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2475.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2475/2018-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce jménem N. K. D., narozený XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 6 793 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 242/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 39 Co 357/2017 – 431, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo proti jeho osobě vedeno i vazebně, a to ve smyslu §8 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 31 C 242/2015 – 345, tak, že žalované uložil povinnost uhradit žalobci částku ve výši 284 026 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalované uložil povinnost uhradit žalobci úroky z prodlení z částky ve výši 373 870 Kč ve vymezeném období (výrok II), žaloba byla zamítnuta co do částky ve výši 6 793 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 984 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobce proti výrokům III a IV uvedeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo ve výroku III potvrzeno (výrok I) a výrok IV byl změněn tak, že žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a shodně pak žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobce podal dovolání pouze do výroku I rozhodnutí odvolacího soudu, a to pouze co se týče částky ve výši 68 680 Kč, což je částka odpovídající nároku žalobce uplatněného z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena na vstupních dveřích a oknech při domovní prohlídce provedené orgány činnými v trestním řízení, která těsně předcházela zahájení trestního stíhání proti žalobci. V této otázce navázal odvolací soud jak ve skutkových zjištěních, tak i v právním posouzení na úvahy soudu prvního stupně a zhodnotil, že nalézací soud správně vyložil a aplikoval judikaturu vyšších soudů i uznávanou komentářovou literaturu pokud uzavřel, že z (v rozhodnutí obvodního soudu) citovaných rozhodnutí nevyplývá kategorický závěr o tom, že jakákoli domovní prohlídka provedená během či v souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením obviněného (obžalovaného), je bez dalšího nezákonná. Žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008, nebyl shledán důvodným, neboť i z tohoto judikátu vyplývá, že ne každý postup orgánů činných v trestním řízení, který spočívá v nutnosti obviněného podrobit se psychiatrickému vyšetření, lze považovat za nesprávný úřední postup. Odvolací soud shrnul, že předpokladem pro vznik nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti s domovní prohlídkou, je zrušení rozhodnutí, které tuto domovní prohlídku nařizovalo, což se v projednávané věci nestalo. Žalobce napadl postup policejního orgánu u státního zastupitelství, které však jeho stížnost shledalo nedůvodnou. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně konstatoval, že byl žalobce podezřelý ze spáchání jednoho z nejzávažnějších trestných činů a že domovní prohlídka proběhla na základě řádně vydaného a odůvodněného příkazu soudu.
Jak bylo výše uvedeno, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a pouze co se týče částky 68 680 Kč napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Tvrdí-li žalobce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda jsou za nezákonná rozhodnutí a úkony považovány i úkony v trestním řízení předcházející trestnímu stíhání, tedy sdělení obvinění, nezakládá tato otázka přípustnost dovolání, neboť žalobce nepředložil žádnou relevantní právní argumentaci a v této části je dovolání neprojednatelné (§241a odst. 3 a 243 c odst. 1 o. s. ř.). Ze stejného důvodu není dovolání přípustné v pasáži, kde žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od 4 rozhodnutí dovolacího soudu, jež jsou však specifikována pouze spisovou značkou bez jakékoli další argumentace.
Ani druhá část dovolání nesplňuje kritéria přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Zde je pro argumentaci žalobce společný nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v otázce existence odpovědnostního titulu žalované z provedené domovní prohlídky. Žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (namítá, že se odvolací soud odchýlil např. od rozsudku ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012) a Ústavního soudu (tvrdí, že byla porušena jeho „ústavně zaručená základní práva“ s odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, či usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02) a uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu je zcela popírána skutečnost, že se stát od samého počátku v osobě žalobce mýlil a existuje příčinná souvislost mezi škodou na majetku žalobce a trestním řízení vedeným proti jeho osobě (provedenou domovní prohlídkou). Žalobce tvrdí (v návaznosti na pasáže z uvedených i dalších rozhodnutí), že domovní prohlídku jako součást trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je nutno právě již z důvodu neodsouzení žalobce (tehdy obžalovaného) považovat za nezákonné jednání státu, které zakládá jeho nárok na náhradu škody
Předně je nutno uvést, že odvolací soud se nezabýval otázkou příčinné souvislosti (jak argumentuje žalobce), neboť neshledal existenci odpovědnostního titulu státu dle §8 OdpŠk, tedy nezákonného rozhodnutí. Žalobce svou argumentaci založil zejména na citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008, ze kterého dovozuje, že domovní prohlídka vykonaná orgány činnými v trestním řízení v obydlí žalobce byla nezákonná již ze samotného důvodu neodsouzení žalobce (zproštění obžaloby). Toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno na podkladě velmi specifických skutkových okolností, byť jsou jeho závěry formulovány obecně. V judikatuře Ústavního soudu bylo na citovaný nález reagováno plenárním nálezem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, kde bylo osvětleno, „že odporuje nade vší pochybnost principům demokratického právního státu podmiňovat (resp. vylučovat) právo na odškodnění jakýmikoli limity – tedy i limity zakotvenými v §12 zákona č. 82/1998 Sb. Je-li totiž některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak podle názoru Ústavního soudu nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené pozitivněprávně právě zákonem č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a mechanicky, tzn. nelze trestní řízení, v němž došlo k tomuto naprosto flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a mechanismy, jež pozitivněprávní úprava zná a aplikuje za situace, kdy k takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž nevidět – nahlíženo opět skutkovým stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 – že orgány činné v trestním řízení použily trestněprávní institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti… Již tím ovšem zbavily jakékoli legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní stíhání stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze – tak jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 – pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako takové.“
Uvedené závěry následně rozvedl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, tak, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání a v němž je také vypořádána otázka potřeby rozumného (opodstatněného) vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Od východisek tohoto rozhodnutí se odvolací soud v dané věci nijak neodchýlil. Pro stručnost na citované rozhodnutí dovolací soud odkazuje (veškerá zde uváděná rozhodnutí jsou přístupná na www.nsoud.cz či rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz .). Žalobcem nastíněné právní posouzení proto odporuje ustálené judikatuře.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu