ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2956.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2956/2018-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně N. H. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, proti žalované BFAP Solution s.r.o. , identifikační číslo osoby 01605151, se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/1, zastoupené Mgr. Ladislavem Drhou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o zaplacení 156 226 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 527/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č. j. 29 Co 479/2017-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 292,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Jany Hrdličkové.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení v záhlaví uvedené částky, který měl mít původ ve smlouvě o dílo, na jejímž základě měla žalobkyně pro žalovanou provádět v profesi střihač vytvoření audiovizuálně užitného díla s pracovním názvem KING RAT.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 10. 10. 2017, č. j. 67 C 527/2016-36 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 156 226 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a také, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 33 737 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 29 Co 479/2017-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 585,60 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupená advokátem, formálně v celém rozsahu (obsahem však nikoli co do výroků o nákladech řízení) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalobkyně, zastoupená advokátkou, se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 18. 7. 2018, ve kterém konstatovala, že není dán dovolací důvod, a také, že tvrzení žalované o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem neobstojí. Dále se vyjadřovala k právní argumentaci dovolatelky a uzavřela, že rozhodnutí soudu rozsudkem pro uznání, a jeho potvrzení odvolacím soudem, bylo v souladu se zákonnými podmínkami pro takový rozsudek.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka v dovolání neoznačuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. Dovolatelkou v této souvislosti odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1232/2005, není přiléhavé, neboť tam posuzované předpoklady přípustnosti vycházejí z jiné právní úpravy dovolacího řízení, účinné před 1. 4. 2005.
Má-li snad být námitka dovolatelky, „že právní otázka věci má být posouzena odlišně“, interpretována tak, že tím dovolatelka uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, tak z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě tohoto předpokladu přípustnosti dovolání musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Žádnou takovou judikaturu dovolacího soudu však dovolatelka neoznačuje.
I z rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla dovolatelkou v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolací řízení dovolacím soudem pro vady dovolání odmítnuto, nebylo již o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno.
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 7 380 Kč, částkou 300 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 vyhlášky, a také částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu