ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.299.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 299/2019-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce B. V. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 158 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 190/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 62 Co 91/2017-23, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, s požadavkem na odškodnění ve výši 158 600 Kč.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 62 Co 91/2017-23, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2017, č. j. 15 C 190/2016-17, kterým byla žaloba odmítnuta.
Žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze podal dovolání a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení.
Žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení byla pravomocně zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 C 190/2016-29, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2018, č. j. 62 Co 474/2017-35. S ohledem na objektivní nepřípustnost dovolání proti usnesení na č. l. 35 [§238 odst. 1 písm. j) občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017], není důvod vázat rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí na č. l. 23 na rozhodnutí o dovolání proti navazujícímu rozhodnutí na č. l. 35.
Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení, s ohledem na datum jeho zahájení, postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Soud prvního stupně žalobce nevyzval, ve vztahu k napadenému rozhodnutí na č. l. 23, ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), protože mu bylo (jak plyne z předkládací zprávy) známo, že v jiných soudních sporech žalobce byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván, takže je žalobci nepochybně dobře známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem s následkem zastavení řízení (ostatně ve vztahu k dalším podaným dovoláním byl žalobce poučen i v tomto řízení). K tomu je vhodné připomenout závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: „...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Je zjevné, že tyto závěry jsou použitelné i v rámci posuzované věci.
Podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatele nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy. Dovolatel pak nedostatek povinného zastoupení neodstranil, ač byl s procesními následky srozuměn. Z uvedeného plyne, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení ve smyslu §241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy ani nejsou splněny podmínky dovolacího řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu