ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3067.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3067/2017-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4 proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 207/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 17 Co 248/2016-167, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal konstatování porušení práva na ochranu osobnosti a informační sebeurčení, uložení povinnosti žalované se mu písemně omluvit a zničit jím specifikované listiny a konečně se domáhal i zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v neoprávněném nakládání s jeho osobními údaji uloženými na listinách datovaných roky 1995 a 1999, čímž mělo dojít k porušení povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců Finančního úřadu pro Prahu 5, Oblastního celního úřadu v XY a Celního úřadu XY, přičemž zmíněné listiny, způsobující tvrzenou diskreditaci žalobce, byly založeny do soudních spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 C 33/2003 a sp. zn. 34 C 77/2002 jako přílohy.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 31 C 207/2012-135, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení a důkazů žalobce, ze kterých mělo vyplývat, že pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 5 v roce 1995 neoprávněně nakládali s osobními údaji žalobce uvedenými na předmětných listinách tak, že je poskytli řediteli Celního úřadu XY D. N. a řediteli Oblastního celního úřadu v XY A. H., který je dále poskytl v prosinci 1995 Generálnímu ředitelství cel a dne 10. 9. 1999 (resp. 15. 9. 1999) je také zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v příloze svého vyjádření. Dále vyšel ze skutečnosti, že žalobce uplatnil dne 2. 7. 2012 u žalované žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž obdržel její odmítavé sdělení dne 19. 9. 2012.
4. Soud prvního stupně věc projednal a rozhodl, a to s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. Ncp 2293/2014-96, který určil, že k projednání a rozhodnutí ve věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Ze zmíněného usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti také převzal jeho závěr o tom, že ve věci samé jde o nároky vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), nikoli o spor na ochranu osobnosti v rozsahu §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“).
5. Soud prvního stupně poté dospěl (s odkazem na ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012) k závěru, že posuzovaný nárok žalobce, který byl u soudu uplatněn žalobou ze dne 27. 9. 2012, je po třinácti letech ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen, promlčený. Z výše uvedených důvodů tak žalobu, k žalovanou řádně uplatněné námitce promlčení, zamítl.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 17 Co 248/2016-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž k odvolací námitce žalobce uvedl výslovné znění zamítaných nároků, „že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované omluvit se písemně žalobci doporučeným dopisem, zničit písemnosti Finančního úřadu pro Prahu 5 datované dne 14. 8. 1995 a 20. 12. 1995 a písemnost Policie ČR Místního oddělení Zbraslav datovanou dne 29. 8. 1995, nacházející se v přílohách spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 34 C 33/2014 a sp. zn. 34 C 77/2002 a zaplatit 120 000 Kč s příslušenstvím“ (výrok I), potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok III).
7. Odvolací soud posuzoval žalobcem uplatněný nárok podle §32 odst. 3 OdpŠk. Učinil tak s ohledem na znění žalobního návrhu, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. Ncp 293/2014-96 (ve znění opravného usnesení), ve kterém tento soud rozhodl o věcné příslušnosti okresního soudu, neboť žalobní návrh odpovídal dikci zákona č. 82/1998 Sb., a proto se nejednalo o žalobu na ochranu osobnosti podle §11 obč. zák., a konečně také s ohledem na usnesení Ústavního soudu v této věci ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/15.
8. Po doplnění žaloby (po poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) o tvrzení, že žalobci vznikla nemajetková újma dne 12. 1. 2012, kdy se o uvedených skutečnostech dozvěděl, a spočívala v tom, že se skutečnostmi, uvedenými v těchto listinách, cítil dotčen, odvolací soud uzavřel, že nemá pochybnost o tom, že nárok uplatněný žalobcem je promlčen, neboť k tvrzenému protiprávnímu jednání mělo dojít v roce 1995 a k dalšímu nejpozději dne 15. 9. 1999, přičemž žaloba byla podána až dne 27. 9. 2012, aniž se dále zabýval splněním podmínek odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb.
9. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I napadl žalobce (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud podle §243c o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4. o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
13. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka dovolatele, že odvolací soud měl správně žalobní nárok posuzovat podle právní úpravy ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák., neboť jestliže odvolací soud v případě nemajetkové újmy, která žalobci podle jeho vlastních tvrzení měla vzniknout v roce 2012 a to v důsledku nesprávného úředního postupu, k němuž mělo dojít v roce 1995 a 1999, posuzoval uplatněný nárok podle právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb., a to ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb., nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které vznikla-li nemajetková újma po 27. 4. 2006, tj. účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kdy již zákon zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, posuzuje se odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupné na www.nsoud.cz ). Byť byl uvedený závěr učiněn ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím (o zahájení trestního stíhání) vydaným před 27. 4. 2006, platí tím spíše pro případ nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, a to jak s ohledem na dikci obecného přechodného ustanovení v §36 OdpŠk, když přechodná ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb. ve vztahu k tomuto odpovědnostnímu titulu žádnou speciální úpravu neobsahují, tak i s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které v době před 27. 4. 2006 bylo možno odškodňovat nemajetkovou újmu z jiných důvodů než nepřiměřené délky řízení (podle přechodného ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.) toliko přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v případě nezákonného omezení osobní svobody, nebo v případě újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, v režimu ochrany osobnosti. V jiných případech nemajetkových újem vzniklých před 27. 4. 2006 nelze podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovědnost státu pro absenci právního základu dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012).
14. Jestliže nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otázka, zda měly být uplatněné nároky posuzovány v režimu ochrany osobnosti, nemohou ji založit ani navazující otázky týkající se počátku a běhu promlčecích lhůt či uplatnění odstraňovacího návrhu v režimu ochrany osobnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byť je jejich předkládané řešení dokládáno judikatorními odkazy, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Přitom k samotné aplikaci objektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 OdpŠk dovolatel, kromě svého projeveného nesouhlasu se závěrem o promlčení, ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádný dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání nevymezuje.
15. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka běhu promlčecí lhůty v případě pokračujícího zásahu do osobnostních práv, kterýžto dovolatel dovozuje z přetrvávající existence nosiče dehonestující informace (listiny), jejíhož zničení se rovněž domáhal. Byť dovolatel označuje judikaturu dovolacího soudu, z níž má vyplývat závěr, že po dobu, kdy neoprávněný zásah do osobnostních práv trvá, se nárok nepromlčuje, pomíjí, že odvolací soud zásah jako trvající zcela nepochybně neposuzoval, když jeho právní posouzení vychází ze skutkového stavu, podle něhož k tvrzenému protiprávnímu jednání mělo dojít v letech 1995 a 1999 a nemajetková újma měla žalobci vzniknout dne 12. 1. 2012, kdy se o uvedených skutečnostech dozvěděl, a měla spočívat v tom, že se skutečnostmi, uvedenými v těchto listinách, cítil dotčen. Ani na vyřešení této otázky tak napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisel. Právní posouzení, zda na základě učiněného skutkového stavu lze dospět k závěru o pokračujícím charakteru nemajetkové újmy či nikoliv, přitom dovolatel, a to způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nenapadá.
16. K případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu