ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3170.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3170/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka, v právní věci žalobců a) K. H. , nar. XY, b) T. H. , nar. XY, c) V. H. , nar. XY, zastoupené otcem V. H., nar. XY, d) V. H. , nar. XY, všichni bytem XY, e) J. Č. , nar. XY, bytem XY, f) J. Č. , nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph. D., MBA, advokátem se sídlem v v Praze 5, Kotlářka 1259/1, proti žalované Centru zdraví Dolní Břežany, a. s. , IČO 29037328, se sídlem v Dolních Břežanech, Dělnická 120, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České pojišťovny, a. s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o ochranu osobnosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 591/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 21 Co 409/2016-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci d), e) a f) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu k žalobkyním a), b) a c) se náklady odvolacího řízení žalované nepřiznávají.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 5 C 591/2014-138, zamítl návrh žalobců, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni a) částku 5 000 000 Kč, žalobkyni b) částku 5 000 000 Kč, žalobkyni c) částku 5 000 000 Kč, žalobci d) částku 2 000 000 Kč, žalobci e) částku 1 000 000 Kč a žalobkyni f) částku 1 000 000 Kč, všem se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalobcům d), e) a f) společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 45 254 Kč (výrok II), uložil žalobcům d), e) a f) společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III) a ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b), c), žalovanou a vedlejší účastnicí rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 21 Co 409/2016-183, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobcům d), e) a f) nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II), uložil žalobcům d), e) a f) nahradit vedlejší účastnici na straně žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III), a ve vztahu k žalobkyním a), b) a c), žalované a vedlejší účastnici na straně žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Žalobci odůvodnili žalobu tím, že žalobkyně a), b) a c) jsou dcerami paní R. H., nar. XY, žalobce d) je jejím bývalým manželem, žalobce e) jejím bratrem a žalobkyně f) její matkou. Od roku 2012 paní H. pociťovala bolesti žaludku, což pan S. (zaměstnanec žalované) vysvětloval přítomností helikobaktera. Problémy léčil antibiotiky, nikdy pacientce nedal žádnou písemnou lékařskou zprávu ani doporučení na odborné vyšetření. V roce 2013 H. zemřela na karcinom s metastázemi na játrech. S. podle žalobců nevěnoval pozornost vysokým hladinám markeru CA 72-4 a neodeslal včas pacientku ke specialistovi v oboru gastroenterologie. Tím došlo k opoždění diagnózy o 1 rok a pacientka již nemohla podstoupit chirurgickou ani cytostatickou léčbu. Žalobcům byly předčasným úmrtím H. způsobeny duševní útrapy, za které požadují finanční satisfakci.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu výroků I, II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Na otázkách žalobci předloženými (zda je poskytovatel zdravotních služeb povinen učinit záznam do zdravotnické dokumentace o poskytnutí kopií zdravotnické dokumentace pacientovi; jak má být právně posouzena listina, vydávaná za zdravotnickou dokumentaci, která nesplňuje náležitosti stanovené obecně závaznými právními předpisy) napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatné pro právní posouzení věci bylo skutkové zjištění vedoucí k závěru o tom, že zaměstnanec žalované. P. S. neporušil při léčbě R. H. žádnou povinnost, jejíž porušení by mělo za následek tvrzený zásah do práv žalobců. Námitky žalobců v jejich dovolání jsou vskutku především námitkami proti skutkovým zjištěním, respektive proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, a tedy nepřípustným dovolacím důvodem, jak ostatně sami žalobci předvídají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1902/2017)
Na otázce povinnosti poskytovatele zdravotních služeb vystavit Poukaz na vyšetření/ošetření napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí, když pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo podstatné, zda byla R. H. odeslána ke specializovanému vyšetření, což podle odvolacího soudu byla a uvedený Poukaz k absolvování vyšetření nepotřebovala. Stejně tak nestojí napadené rozhodnutí na otázce povinnosti vyžádat si tzv. negativní revers, neboť i bez něj dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že R. H. byla ke specializovanému vyšetření zaměstnancem žalované odeslána. Zdravotnická dokumentace nebyla jediným důkazem, ze kterého odvolací soud při zjišťování skutkového stavu vyšel, a proto ani otázka, zda tato splňuje zákonné náležitosti (což je žalobci zpochybňováno jen obecně) a zda bylo povinností žalované zaznamenat v ní poskytnutí kopie zdravotnické dokumentace R. H., přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II a III, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou žalobci d), e) a f) společně a nerozdílně povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení vzniklé žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Ve vztahu k žalobkyním a), b) a c) dovolací soud náklady odvolacího řízení žalované a vedlejší účastnici na straně žalované podle ustanovení §150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných, a to zejména s ohledem na jejich věk, nepřiznává.
Vedlejší účastnici na straně žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, a proto rozhodl Nejvyšší soud ve výroku IV., jak je uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu