ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3207.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3207/2017-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 303 810,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 161/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 Co 371/2016 - 399, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 54 Co 371/2016-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 303 810,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2005 do zaplacení jako náhrady škody představované náklady (platbami daňovým poradcům) vynaloženými žalobkyní v souvislosti s řízením před Finančním úřadem v Milevsku a Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích, a to v návaznosti na nezákonné rozhodnutí (platební výměr) ze dne 18. 5. 2001, č. j. 14792/01/098960, kterým finanční úřad vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši 710 015 Kč. Platební výměr byl později k podanému odvolání zrušen rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2005, č. j. 984/140/2005, a to poté, co tři předchozí zamítavá rozhodnutí o odvolání byla vždy zrušena ve správním soudnictví.
V předchozím průběhu řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 997/2014-298, k dovolání žalobkyně zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba co do částky 141 502,50 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, přičemž ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto. Ústavní stížnost podaná mj. proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3233/15.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 21 C 161/2006-324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 128 462,50 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), co do částky 13 040 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 Co 371/2016-399, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 54 Co 371/2016-409, k odvolání žalobkyně i žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 128 462,50 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 1 800 Kč (výrok III).
Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015, který považoval za skutkově i právně blízký projednávané věci, a z tam uvedeného závěru, že pod §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), lze podřadit jen takové jednání zástupce, ze kterého je zjevné, že vůči orgánu jednal zástupce účastníka. Činí-li úkon účastník sám svým jménem, nelze uvažovat o jakékoliv formě zastoupení, byť už byla uzavřena smlouva, z níž by zastoupení účastníka řízení plynulo. Na tom nic nemění ani následné prokázání faktického zpracování písemného podání zástupcem, neboť pro zastoupení není významné, kdo podání zpracoval, ale kdo podání učinil. Protože žalobkyně neprokázala, že úkony, za které požaduje náhradu nákladů, činil jejím jménem prokazatelně odborný zástupce, ani nenavrhla žádné důkazy, odvolací soud žalobu ve shora uvedeném rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem, v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit námitka dovolatelky, že věc měla být vyřešena jinak, než jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015, a že neměl být ignorován již pravomocně nastolený základ nároku (v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014), ale věc měla být vyřešena odvolacím soudem tak, že v souladu s legitimním očekáváním dovolatelky lze uznat základ jejího nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů ve správním řízení, a že postupem odvolacího soudu bylo v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zcela popřeno základní právo dovolatelky zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
Zamítl-li odvolací soud žalobní nárok dovolatelky na náhradu nákladů za úkony dle §31 OdpŠk, které jím byly přezkoumávány a posouzeny tak, že nevykazovaly žádné známky jednání zmocněnce či zástupce na základě plné moci nebo jiné obdobné smlouvy, neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že úkon, který učinil vůči příslušnému orgánu účastník řízení, aniž by z daného úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení, nelze považovat za úkon právní služby. Nejvyšší soud pak na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se od této své rozhodovací praxe odchýlit.
S ohledem na obsah námitek dovolatelky nicméně dovolací soud dále uvádí, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014, nebyl pravomocně (rozhodnutím o dovolání) nastolen základ nároku dovolatelky, neboť o této otázce v původním dovolání dovolací soud nerozhodoval, tedy ani závaznost dotčeného kasačního rozhodnutí v uvedeném směru nelze shledat. Je pravdou, že v rozsahu, v jakém bylo předchozí dovolání žalobkyně shledáno přípustným a posléze i důvodným, soudy (prvního stupně a odvolací) shledaly úkony za účelné a za tyto přiznaly i část požadované náhrady (v tomto rozsahu jsou původní rozhodnutí stále pravomocná), přičemž předmětem dovolacího meritorního přezkumu bylo pouze právní posouzení výše této náhrady na jednotlivé úkony s ohledem na předmět původního daňového řízení, avšak současně nelze pominout, že povaha těchto úkonů (v tom smyslu, zda je lze vůbec podřadit pod úkony zástupce ve smyslu §31 OdpŠk) mohla být zpochybněna pouze žalovanou tím, že by v uvedeném rozsahu napadla vyhovující výrok odvolacího soudu dovoláním, avšak žalovaná v uvedeném rozsahu (částečně vyhovujícího výroku) dovolání podat nemohla, neboť s ohledem na bagatelní výši částky, v jaké bylo původně žalobě vyhověno, dovolání (proti částečně vyhovujícímu výroku) nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V předchozím rozhodnutí o dovolání tak nebyla (ani nemohla být) posuzována účelnost jednotlivých dotčených úkonů a jejich vymezení, tzn. dovolací soud ani nezavázal nižší soudy v tomto směru svým právním názorem a přirozeně ani dovolací soud není vázán právním názorem odvolacího soudu, který dříve zaujal ve vztahu k bagatelní části žalobního nároku a který dosud nebyl a ani nemohl být podroben dovolacímu přezkumu.
Dovolatelka se s odkazem na své údajně legitimní očekávání v podstatě domáhá toho, aby právní posouzení bagatelní části žalobního nároku odvolacím soudem bylo bez dalšího vztaženo i na zbývající část žalobního nároku, kterou již za bagatelní považovat nelze a ve vztahu k níž nepochybně i žalovaná má právo očekávat, že bude respektována ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pokud by se tak nestalo, že bude mít možnost uplatnit soudní ochranu svých práv, a to i s využitím dovolání přípustného podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4778/2009, ale také od označených rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž dovolatelka dovozuje, že pro změnu předchozího posouzení předběžné otázky (nyní dovolatelkou vztaženo na tvrzený základ nároku) nemůže obstát jako argument skutečnost, že se v mezidobí změnila judikatura soudů.
Dovolací soud shledává, že argumentace dovolatelky není přiléhavá. Předně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2610/2015, z něhož vychází napadené rozhodnutí, v žádném směru nepředstavuje změnu dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka nyní napadá, nebyla v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu v této věci řešena, a jak bylo shora uvedeno, ani řešena být nemohla. A konečně z ničeho nevyplývá, že by odvolací soud byl v dalším průběhu řízení vázán svým předchozím nesprávným právním názorem a už vůbec že by tímto názorem odvolacího soudu byl vázán i soud dovolací. V daném případě se přitom nejedná o situaci, kdy by v důsledku změny právního názoru v průběhu řízení bylo zmařeno uspokojení jinak důvodně uplatněného nároku či kdy by se způsob uplatnění nároku žalobkyní u soudu odvíjel od právního posouzení věci v jiném soudním řízení či kdy by při interpretaci hmotněprávního úkonu nebyla respektována tehdejší judikatura. Z toho důvodu tak dovolací soud neshledává žádný rozpor právního posouzení věci odvolacím soudem s judikaturou dovolacího a Ústavního soudu dovolatelkou označenou.
Rovněž v rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, když dovolatelka namítaný rozpor s označenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu staví na předpokladu, že výše plnění závisela na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř., tak tomu ale v daném případě nebylo. Pravomocná zamítavá rozhodnutí ve věci samé stojí na závěru o nedůvodnosti nároku jako takového (ve vztahu k jednotlivým tvrzeným úkonům právní pomoci). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom pouze v případech, kdy výše nároku závisela na úvaze soudu (neboť ji bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nebylo možno zjistit vůbec, což rozhodně není případ rozhodnutí o náhradě nákladů právního zastoupení, byť uplatněné jako náhrady škody podle §31 OdpŠk), přichází do úvahy postup soudu podle §142 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nerozhodl-li tedy odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř., nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu