ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3623.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3623/2017-90
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, a b) J. Š. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 148/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 286/2016-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 286/2016-69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2016, č. j. 26 C 148/2014-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 11. 2014 domáhají přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu pozemkového úřadu spočívajícího v průtazích v řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 26 C 148/2014-42, zamítl žalobu, kterou se každá z žalobkyň domáhala po žalované zaplacení částky 8 500 000 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 55 Co 286/2016-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Ze spisu Pozemkového úřadu Plzeň-sever, sp. zn. PÚ 2733/92, bylo zjištěno, že žalobkyně podaly dne 1. 12. 1992 výzvu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kterou jako osoby oprávněné uplatnily nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky v k. ú. XY, které žalobkyně (příp. jejich právní předchůdce) v rozhodné době pozbyly na základě kupní smlouvy učiněné v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a které byly v mezidobí zastavěny. O jejich nároku rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Plzeň-sever dne 24. 4. 2009 tak, že žalobkyně nejsou vlastníky nemovitostí parc. XY a XY v k. ú. XY. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 4. 2009. Žalobkyně podaly dne 18. 6. 2009 u Okresního soudu Plzeň-sever žalobu, kterou se domáhaly určení, že jako osoby oprávněné nejsou vlastníky části původní parcely č. XY a XY v k. ú. XY, a že mají nárok na vydání pozemků náhradních. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 4 C 302/2009 a o nároku žalobkyň, jak vyplývá z níže citovaných listin, bylo rozhodováno v několika stupních, včetně řízení dovolacího. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 4 C 302/2009-35, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2010, č. j. 13 Co 199/2010-59, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten žalobu opětovně zamítl rozsudkem ze dne 14. 11. 2011, č. j. 4 C 302/2009-169, který byl k odvolání žalobkyň potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2012, č. j. 13 Co 18/2012-188. K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 1678/2012-212, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň-sever vynesl dne 26. 7. 2013 rozsudek, č. j. 4 C 302/2009-240, jímž žalobě vyhověl a určil, že žalobkyně jako osoby oprávněné nejsou vlastníky částí původních parcel č. XY a XY v k. ú. XY, a že mají nárok na vydání jiných pozemků ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb. Tento rozsudek byl pak napaden již jen ohledně nákladových výroků. Žalobkyně podaly dne 25. 7. 2014 k Ministerstvu spravedlnosti žádost, kterou požádaly o poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku jak správního, tak i navazujícího soudního řízení. Ministerstvo spravedlnosti postoupilo žádost v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za řízení před pozemkovým úřadem Ministerstvu zemědělství, současné žalované. Žalovaná vyrozuměla žalobkyně dopisem ze dne 5. 8. 2014 o tom, že sice uznává, že doba vyřizování jejich restitučního nároku byla nepřiměřená, nemůže však akceptovat výši požadovaného odškodnění a z toho důvodu nárok odmítá. Při jednání soudu dne 20. 1. 2016 žalovaná vznesla proti žalobou uplatněnému nároku námitku promlčení. Tuto námitku odůvodnila tím, že řízení před pozemkovým úřadem bylo skončeno již v roce 2009. Od skončení tohoto řízení žalobkyním počala běžet promlčecí doba v délce šesti měsíců, žalobkyně však svůj nárok u žalované předběžně uplatnily až dne 25. 7. 2014, tedy již po marném uplynutí promlčecí doby.
5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že řízení před pozemkovým úřadem bylo zahájeno dne 1. 12. 1992 a pravomocně ukončeno dne 28. 4. 2009. Právě od tohoto dne také počala podle soudu prvního stupně běžet šestiměsíční promlčecí doba podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Uplynutím této doby, tj. od 29. 10. 2009, je nárok podle soudu prvního stupně promlčen. Na řízení, které později žalobkyně iniciovaly před soudem podle části páté občanského soudního řádu, nelze podle soudu prvního stupně pohlížet jako na součást správního řízení, nýbrž jde o zcela samostatné řízení, které bylo zahájeno žalobou dne 18. 6. 2009 a pravomocně ukončeno zřejmě v roce 2014. Žalobkyně, jak je zřejmé ze žaloby a zejména z jejich vyjádření při jednání dne 20. 1. 2016, v tomto řízení požadovaly satisfakci pouze za nepřiměřenou délku správního řízení, tedy řízení před pozemkovým úřadem, satisfakce za následné soudní řízení se domáhaly samostatnou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 a projednávanou pod sp. zn. 14 C 302/2009. Soud prvního stupně tedy dovodil, že nárok žalobkyň je promlčen, přičemž námitka promlčení ze strany žalované se nepříčí dobrým mravům, jak tvrdily žalobkyně.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž shledal důvod pro opakování či doplnění dokazování, když mezi účastníky je sporná pouze otázka hodnocení námitky promlčení uplatněného nároku. Odvolací soud uvedl, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní doby dle §32 odst. 3 OdpŠk se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o všech okolnostech tento důsledek vyvolávající. K uplatnění nároku u soudu přitom není podle odvolacího soudu třeba znát přesnou výši nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích a uplatnitelné v soudním řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně počátek běhu promlčecí doby i její ukončení stanovil správně a tudíž se s jeho právním hodnocením bez výhrad ztotožnil. O případ rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy by šlo podle odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže by námitka promlčení byla pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu právní normy by zůstalo bez významu. Takové okolnosti by však musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Dále odvolací soud uvedl, že judikatura rovněž dospěla k závěru, že za rozpornou s dobrými mravy by námitka promlčení byla v případě, pokud by se jednalo o uplynutí objektivní promlčecí doby před tím, než počala běžet promlčecí doba subjektivní. O takový případ však v daném případě podle odvolacího soudu nešlo. Závěrem se odvolací soud zabýval otázkou, zda další soudní řízení dle části páté občanského soudního řádu bylo přezkumem správního řízení či řízením odděleným a zda subjektivní promlčecí dobu pro uplatnění náhrady nemajetkové újmy bylo možno uplatnit až po pravomocném rozhodnutí soudu. K tomu odvolací soud uvedl, že je rozhodné, že obě žalobkyně nárok na úhradu přiměřeného zadostiučinění rozdělily a samostatně se domáhaly v tomto řízení náhrady nemajetkové újmy za řízení před pozemkovým úřadem a v jiném soudním řízení zadostiučinění v souvislosti s řízením soudním. Proto v souzené věci podle odvolacího soudu počala promlčecí doba běžet právní mocí konečného rozhodnutí správního orgánu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle nich nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení v případě, kdy došlo k rozdělení nároku na přiměřené zadostiučinění zvlášť za časové období, kdy rozhodovaly správní orgány, a zvlášť za období, kdy rozhodovaly správní soudy. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentovaného rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání pouze stručně uvedla, že navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože nelze souhlasit s tvrzením žalobkyň, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalované správné, v souladu s právními předpisy i s judikatorní praxí. Žalovaná plně souhlasí se závěry odvolacího soudu uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení v případě, kdy došlo k rozdělení nároku na přiměřené zadostiučinění zvlášť za časové období, kdy rozhodovaly správní orgány, a zvlášť za období, kdy rozhodovaly správní soudy, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Ve svém rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skončení řízení dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení. Pro posouzení otázky promlčení práva v tomto případě není rozhodující, zda se poškozený domáhá práva na odčinění nemajetkové újmy za celé řízení, nebo pouze za část řízení vedenou před soudy.
17. To stejné platí i v případě správních řízení, na které navazuje civilní soudní řízení vedené podle části páté občanského soudního řádu. Typicky půjde o případy restitučních nároků, u kterých je třeba uvažovat o právu na přiměřenou délku ve vztahu k celému řízení, tj. od jeho počátku před správním orgánem až po jeho konec před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). I zde bude při výkladu §32 odst. 3 OdpŠk rozhodující, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v řízení vydané soudním orgánem, nikoli to, jakou část svého nároku žalobkyně v odškodňovacím řízení uplatnily. Z toho je zřejmé, že posouzení otázky promlčení nároku žalobkyň odvolacím soudem, který vázal počátek běhu promlčecí doby k pravomocnému skončení správního řízení, je nesprávný.
VI. Závěr
18. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
19. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu